Dodržuji na Lefkadě takovou tradici, že vždycky poslední ráno svého pobytu zajdu ve Vassiliki k jednomu známému a k jeho manželce do přístavní taverny na snídani. Je to moje první a poslední "oficiální" snídaně na ostrově, jinak si každé ráno připravuji nějaký zeleninový salát (za těch 14 dní spotřebuji v Řecku tolik zeleniny a tolik olivového oleje jako za celý zbytek roku v Čechách) a k tomu si dám ovoce a řecký jogurt s medem, což je mimochodem úplně mimořádná dobrota, kterou kulinářskými kreacemi s českými jogurty nejde ani vzdáleně napodobit. Poslední snídaně je ale víceméně společenská záležitost; zajdu do města, s pár lidmi se pozdravím, s některými (když opravdu nedají jinak) se vyfotím. A protože v půlce října na snídani do taverny moc lidí nechodí, většinou onu obligátní slaninu s vejcem pojídám u jinak zcela prázdných stolů. Dříve - nejsa ještě naladěný na tu správnou řeckou notu - jsem se snažil být se snídaní rychle hotov, zaplatit a jít balit. To je ale něco, co řečtí domorodci moc nechápou, protože podobnou "rychlovku" přece můžete zvládnout doma, na to nemusíte chodit do přístavu. Tam se naopak předpokládá, že budete snídat dlouho; když u toho máte nějakou společnost, můžete afektovaně a zdlouhavě rozprávět, co je právě nového, co politika a jaké bude počasí, nebo se hádat o to, jaký byl včera večer fotbal nebo basket v televizi. No a když nemáte zrovna po ruce partnera k takové intelektuální rozpravě, tedy zevlujete.
A brzy zjistíte, že v přístavu ve Vassiliki zevlování rychle odhodí masku uzívané nudy a stane se tím, čím dokáže ve šťavnatém podání opravdických Řeků často být: Dobrodružstvím, thrillerem s řadou mikropříběhů, které se postupně nečekaně splétají, Dietl hadr! Zjistíte totiž - ještě než vám obsluha stihne přinést řecký chléb, vajíčko se slaninou a notně čerstvé zeleniny, že se přímo uprostřed přístavu kolébá malá lodička se dvěma trosečníky. Jeden je starší, tlustý a - minimálně podle svého vlastního sebevědomí - nepoměrně chytřejší. Na vše má - jako ten starý rabín z anekdoty - v rukávu několik rad. Cosi montuje tu na levém boku, tu zase na pravém, povrtá se v motoru ("máte štěstí, že pluji právě kolem!") a hlavně - nevypočitatelně a bez přihlédnutí k jakýmkoli přírodním zákonům rovnováhy vždy zalehne těžkotonážním pupkem na jeden z boků lodi, protože ho právě napadla další rada, což musí mladší hubený hbitě vyrovnávat, aby člun nešel ke dnu, takže to nezasvěceným (nebo nepozorně zevlujícím) musí připadat, jako že se ti dva v maličké loďce honí dokola.
Tahle fotka z přístavu není focena při snídani, ale až vpodvečer. Fotit během správného zevlování je samozřejmě nedůstojné :-).
Do toho se ozývají z tělocvičného hřiště místní školy úsečné zvuky píšťalky: Zdejší caparti se právě učí pochodovat na hudbu a jde jim to asi jako rybářům ze zmíněné loďky. "Dío... Dío...!" rytmicky se ozývá tělocvikář, který se zjevně minul povoláním, neb v jeho ranečku je maršálská hůl šikovatele. Vedle mě proběhne po schodech přímo do jedné z loďěk u břehu muž středního věku s plážovou taškou a horečně - ale o nic méně bezvýsledně - začne tahat za startovací lanko. Po deseti minutách marných pokusů nastartovat vystoupí zpátky na břeh mezi stolky taverny a musí se uklidnit cigaretou, přičemž se bojácně rozhlíží do všech stran, jako kdyby se bál někoho, kdo má ještě přijít. Řecký Mat z nepojízdné lodičky na něj přitom cosi křičí, mává a a málem se přitom opět překotí do vody. Malé neduživé bílé kotě mě otlapkává a chce, abych se s ním podělil o svou snídani, dokud tu žádná jiná kočka není (vřele doporučuji - pokud jste měkkosrdcatí na kočky, nechoďte na jídlo do přístavu nebo se moc nenajíte, protože zdejší kočky z vás vymámí poslední kůžičku. Já jsem měkkosrdcatý napůl, tak jsem si ze své snídaně před kotětem uhájil dvě vajíčka a malý spolujedlík mi vydatně pomohl se slaninou.
Zatímco komici vprostřed přístavu nadále bádají, co by mohlo být příčinou jejich problémů a další lodě vyjíždějící z přístavu se jim musejí pracně vyhýbat, třeťáci na hřišti přešli od pochodování k trénování nástupů a kotě odešlo trávit nečekaný slaninový úlovek na každým okamžikem zesilujícím sluncem vyhřáté schody. Muž s plážovou taškou asi na šestaosmdesátý pokus motor lodičky nahodil právě včas. Ještě celý zpocený po té námaze přispěchal k právě přišedší manželce, které při nastupování do lodi nabídl oporu s gestem odpočinutého nudícího se junáka a větou v řečtině, kterou jsem si podle gest a mimiky přeložil asi jako "... tu půlhodinu napřed jsem šel jenom pro jistotu, přece víš, že mně to chytne vždycky napoprvé!"
Přístavní domek se sympatickým svatým obrázkem je hned v sousedství mé "snídaňové taverny".
Prodavačka v obchůdku vedle taverny po třech dnech, kdy nabízela především deštníky a pláštěnky, ale v lijácích a bouřkách kolem stejně nikdo nechodil, instaluje před vchod do své prodejny šik kloboučky proti slunci, tmavé brýle, plážové ručníky a olejíčky s vysokým ochranným faktorem. Vždy v sezóně má otevřeno i přes půlnoc, dnes už jen do osmi a za pár dní pro letošek zavře, udělá inventuru a sezóna jí skončí docela. Už teď se těší, jak si v zimě zajede na dovolenou na nějaké pěkné místo, kde bude místo věčného prodávání taky něco nakupovat. Podvědomě slaďuje rytmus vyvěšování klobouků podle píšťalky tělovýchovného vojevůdce z vedlejšího školního hřiště. "Plážoví manželé" ve své loďce vyrážejí na moře, ale ještě se cestou zastavují u Pata a Mata uprostřed scény a po krátké debatě jim podávají ze své výbavy nějaký nástroj, který jim má nejspíš pomoci. Přejí si navzájem krásný den, manželé odplují za svou vysněnou plážičkou a ještě ani neopustí docela přístav, když tlustému Matovi vypůjčený nástroj spadne do moře.
Zapíjím své vejce se slaninou (už dávno bez slaniny) kávou, kterou taky obvykle nepiju. Prodavačka usedla na schůdek svého obchodu a toulavé bílé kotě si způsobně sedlo vedle ní, stále se ještě oblizujíc. Paní se zdraví se starším mužem, který jede na mopedu a jednou rukou přitom vede horské kolo. Děti na školním hřišti způsobně pochodují, když se na ně pan učitel dívá, ale jakmile jeho zrak sklouzne na okolojdoucí pohlednou ženu a šikovatel se ke svému droboučkému rozjívenému vojsku otáčí zády, začnou dělat žáčkové drobná alotria a postupně přecházejí do "Kingkongova pochodového kroku" s rukama skoro až u země. Přísná píšťalka se na chvíli odmlčí, jak kantor na chvíli očního kontaktu s kolemjdoucí kráskou vtáhne břicho. Kotě do mě opět trochu drcne hlavou, protože má správný pocit, že kdybych jen trochu chtěl, mohl bych si ještě něco dobrého přiobjednat.
Když od své "rychlé snídaně" asi po hodině intenzivního poučného zevlování vstávám, musím ještě slíbit, že se zastavím večer, kdy tu bude majitel, protože se se mnou prý chtěl vyfotit na facebook. Pat s Matem konečně pochopili, že stroj nerozchodí a za velkého veselí místních pánů se musí pokořit a těch třicet metrů ke břehu dorazit za pomoci improvizovaných vesel ze svých mozolnatých dlaní. Rybáři, kteří po úspěšném nočním lovu opravují sítě, jim k tomu z břehu tleskají skoro tak rytmicky jako píšťalka tělocvikáře, kterou definitivně umlčelo školní zvonění. Snídaně se zvoněním skončila, je čas jít balit a mně je to skoro stejně líto, jako hladovému kotěti, které na mne ještě chvilku kouká bezmála věrně a pak se pragmaticky otočí a jde se podívat ke stolům vedlejšího podniku, kam právě usedl nový perspektivní návštěvník.
Mohl bych zafušovat do řemesla slovutnému Ovidiovi a napsat o umění toho báječného přístavního zevlování knihu. Ale Publius Ovidius by mi to, myslím, nevyčítal: I ono zevlování totiž - jako ostatně vše - s jeho Uměním milovat souvisí. Ano, uvědomuji si dobře, že miluji tohle místo, a provokuje mě, že nemám ani nejmenší ponětí, proč tomu tak je. Na pohled vypadá jako tisíce jiných míst, ale nikde jinde nedokáže moje srdce tak pookřát a radovat se i z drobností a pouhé blízkosti, ano, dokonce i z pouhé prchavé vzpomínky nebo naopak nejistého výhledu do budoucna. Je to podobné jako s milovanou ženou: Nejde rozumem pochopit, proč právě ji nosíte na každém svém kroku neustále v hlavě, když kolem procházejí tisíce jiných, na pohled v mnohém podobných a - bráno pouhým rozumem - třeba i v mnohém vhodnějších. Ale i když se sebevíc snažíte s kompasem srdce točit kolem dokola, střelka zůstává neoblomná a nepodplatitelná a ukazuje pořád jeden jediný správný směr, i když tam třeba napohled žádná cesta nevede anebo je skryta pod závaly z kamení. Kdoví, proč tomu tak je, ale je to; nefascinuje mě to o nic méně, než kdysi Kanta jeho "hvězdné nebe nade mnou".
Jako každý rok, ani tentokrát nevím, jestli se ještě na Lefkadu znovu podívám. Ale už teď vím, podle střelky na kompasu srdce, jejímuž fungování sice ani v nejmenším nerozumím, ale je pro mě v mém konání pár posledních let rozhodující a určující: třebas tou nejkomplikovanější, nejneschůdnější a nejdelší existující cestou, tam hned po návratu domů znovu vyrazím.
Dojít samozřejmě nemusím, ale to neznamená, že nepůjdu!
Ještě jednou z přístavu, tentokrát už večerní fotka, ze které je dobře vidět těsné spojení života na břehu s mořem.
Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.