Nejstarší kostel na Lefkadě (Agios Ioannis Antzousis) a utajená pláž Krioneri

V pondělí jsem se rozhodl udělat velký celodenní výlet na severní stranu ostrova, což je oblast, která zatím zůstávala hodně stranou mého zájmu. Předpokládalo to ale vstát dostatečně časně (za tmy, brrrr, smí se to na dovolené v Řecku vůbec?) a přesunout se ranním autobusem do hlavního města Lefkady. Kupodivu, autobus jel na minutu přesně, byl narvaný podobně jako jsou narvané pondělní ranní spoje svážející Středočechy do Prahy, jeli s námi studenti, lidé, co jeli na úřady; no, pokud mohu odhadovat, byl jsem jediný turista. Sice jediný, ale zato jsem stál za to: Měl jsem totiž "plnou fotografickou polní" včetně stativu a všech objektivů, a navíc věci na koupání, protože severní strana ostrova je prakticky nepřerušovaná mnohakilometrová šňůra pláží, byť se průběžně mění jejich názvy. Nejde sice o žádné turistické perly jako některé jiné lefkadské pláže, ale jednak jsou některé z těchto nejvyhlášenějších perel po loňském silném zemětřesení "v poruše" a jednak je tu spoustu - autem navíc okružní cestou kolem laguny dobře dostupného - místa pro všechny zájemce o příjemné pokoupání.

Mimochodem - cestou autobusem jsem viděl vlastně svůj první poctivý východ slunce na Lefkadě. Zdejší přímořská městečka jsou totiž obkroužena věncem hor, takže když zpoza nich slunce vychází, není to žádná velká červánková romantika, ale paprsky hned zprudka udeří v plné síle. Navíc po časně ranní bouřce a prudké přeháňce, která se snažila mě ještě hodinu před odjezdem odradit od mého úmyslu (naštěstí neodradila, celý den bylo nádherně), byly z autobusu ke spatření i zajímavé mlžné kreace s tmavými kopci. Když jsem vyrazil z autobusového nádraží napříč městem a potom podél velké laguny s cílem dojít k asi 4 km vzdálenému nejstaršímu kostelíku na Lefkadě, měl jsem čerstvé sluníčko v zádech a šlo se dobře, byť v noci neklesla teplota pod 22 stupňů, takže šlo o mírně tropické ráno.

Při ranní cestě podél lefkadské laguny jsem viděl noblesně snídající plameňáky. Tentokrát jsem si z nich nevzal zrovna příklad, protože jsem ráno v rychlosti posnídal jeden řecký jogurt s medem, což se se snídaňovou porcí vodních živočichů u těchto vznešených ptáků nedá srovnat.

Cestou k severním pobřežním plážím jdete kolem několika škol, kde to - ať už je zrovna vyučování nebo přestávka - stále hučí jako v úle. Myslel jsem si, že budu cestou kolem ranní laguny sám, ale přidala se ke mně malá, asi dvousetčlenná výprava jedné ze škol, která šla stejným směrem a asi stejnou rychlostí jako já. Bál jsem se, že se chystají mít dějepis přímo u mého cílového kostelíku, což by poněkud narušilo mou představu o rozjímání o samotě v historické lokalitě. Naštěstí zatočili na pláž se zbytky pěti starých mlýnů, ale jejich štěbetání bylo po větru slyšet ještě na kilometry daleko :-).

První, co mi zdejší teenageři na výletě nepěkného provedli, bylo to, že "mi" vyplašili plameňáky :-). Ti se postupně přesunuli mimo dosah mých objektivů. Na snímku je vidět zdejší laguna, nahoře je úzký pás země (kterým prochází silnice), na jejíž druhé straně je dlouhá pláž Gira, za kterou pokračuje již volné moře.

Vlastně až ke kostelíku Agios Ioannis Antzousis vede asfaltka, protože hned vedle je stejnojmenná dlouhá pláž (Agios Ioannis), která musí být v sezóně nabitá turisty, pláž má dokonce svou vlastní pobřežní hlídku, což na Lefkadě opravdu není běžné. V říjnu už je tu ale jen pár koupajících, zdejší plavčíci už utrácejí své v létě vydělané peníze a pláž můžete mít skoro sami pro sebe.

Nekonečný věnec pláží končí výrazným skaliskem, na kterém stojí velmi malebná usedlost místní rodiny Stavrosů. Zdálo by se, že skála je naprosto neprostupná, ale posléze se ukázalo, že to není tak docela pravda.

Ukazatel vás od pláže navede směrem ke kostelíku, který se ale ani bez ukazatelů prostě nedá nenajít. Hledal jsem podrobnější historické údaje o kostele, ale moc jsem toho nenašel. Jednotlivé zdroje od sebe navzájem opisují, dokonce se stejným slovosledem a v některých článcích jsem objevil dokonce naprosto nehorázné nesmysly, které stejným jménem nazývají úplně jiný kostel a pletou si Řeky s Turky. Co je zřejmé, je to, že zde byl kostelík již skoro od začátku letopočtu, uvádí se, že v roce 64 ho zde založil první lefkadský biskup a že byl kostel vystavěn zčásti v jeskyni ve skále, což se mi zdá být věrohodné. Hodně pramenů tvrdí, že se na tomto místě zastavil na své cestě do Říma k modlitbě apoštol Pavel, což mi ale připadne jako typické řecké historické pábení. Víc bych věřil tomu, že zde kázal některý z Pavlových souputníků (Akylas?), od něhož se postupně šířilo křesťanství i v tomto prostoru, což posléze vedlo k ustanovení lefkadského biskupa. Každopádně, místo má téměř dvoutisíciletou náboženskou tradici a vzhledem k tomu, že takové "svaté jeskyně" nevznikaly většinou na zelené louce, ale často na místech s ještě starší historii, moc by mě zajímalo, co tu bylo ještě dříve.

Kamenné schody vás dovedou ke starému kostelíku. Samozřejmě není původní z počátku letopočtu; tvrdí se, že tato podoba vznikla ve 14. století, kdy ostrov dobyli Anjouovci, což se promítlo do jména kostela. I tak je ale nejstarším na ostrově a místní ho velmi pečlivě udržují.

Když jsem ke kostelíku dorazil, viděl jsem, jak se sem jen "na otočku" přišli pomodlit dva muži z okolí, jeden v kraťasech, druhý v montérkách, ale návštěva tohoto kostelíka zjevně patří k jejich běžnému životu. Kostelík byl otevřený, ale pokud najdete dveře zavřené, nic se neděje, na dveřích je "bzučák", kterým si může kdokoli otevřít.

Interiér kostela je moc pěkně upravený, je vidět, že sem lidé běžně chodí a dobře se tu o kostelík starají. Nakonec jsem byl rád, že jsem si vzal s sebou i objektiv s nejkratším ohniskem, protože jsem chtěl dostat do záběru co nejvíc, abyste měli o uspořádání interiéru lepší představu.

Ikonostas jsem chtěl zachytit jako celek, ale dal jsem si práci a nafotil jsem podrobně i každou z ikon. Všemi obrázky vás ale nechci zahltit, ostatně jednotlivé ikony jsou dobře vidět i na celkovém pohledu.

Zadní část interiéru se zapálenými svíčkami; uvnitř to nádherně vonělo po kadidle a celkově hodně upravený dojem doplňovaly i různé podoby křížů včetně toho na obyčejném stole.

Svíčky k zapálení hlídá svým přísným pohledem svatý Nikodimos (tedy jestli to dobře čtu).

Po schodech se dá vystoupat nad kostelík, na fotce vidíte záběr shora, na kterém je dobře vidět původní trochu "pevnostní" charakter kostela. Přece jen, původně byl ve skále a přežil i období dlouhé turecké nadvlády, která zrovna křesťanským svatostánkům nesvědčila. Od kostela je sice skrze stromy pěkný výhled na zátoku, ale stromy kostel dobře stíní při pohledu z moře. Nebylo asi jednoduché si z volného moře tohoto kostela všimnout.

Samozřejmě, vedou-li někudy schody, chci se podívat na místo, kam je možné po nich dojít. V tomto případě to bylo jednoduché: Vedou nutně na Stavrosův statek, což je ta pěkná usedlost na fotce nahoře. Nejsem tak oprsklý turista, abych místní vyrušoval od jejich práce a chtěl si jejich soukromý majetek prohlédnout zevnitř, byť někteří průvodci k tomu dokonce vybízejí. Proto jsem se striktně držel cedulí u jednotlivých cest, kde je jasně napsáno, kam Stavrosova rodina nechce, aby turisté vstupovali. No a šel jsem dál a dál po cestě, kde žádné výstražné cedule nebyly, až jsem zjistil, že to, co z dálky vypadá jako neprostupná skála s usedlostí, je možné projít po úzké kamenité cestě. Četl jsem, že tu někde má být nenápadná malá plážička, která není ani popsaná na mapě.

Chcete-li najít cestu "skrz neprostupnou skálu" zahněte přímo před branou do Stavrosova statku doprava a dejte se úzkou cestičkou nad mořem podél kamenné zdi...

...dostanete se na druhou stranu skály, po které vedou kamenné schody dolů k moři. Stavrosovi tady mají mimochodem zadní vrátka ze zahrady, aby to na plážičku měli blíž. S pánem, který pracoval na zahradě, jsem si aspoň na dálku přátelsky pokynul, zjevně mu moje objevná cesta na pláž vůbec nevadila.

No a dole už mě přivítala maličká písečná plážička tak pro jeden zamilovaný pár, odkud je dobře vidět na další rozeklaná skaliska na pobřeží a na o něco větší pláž Kaminia. Tím, že slunce bylo ještě nízko, bohužel byla tahle maličká plážička napůl zastíněná skálou, takže se dalo velmi špatně fotit. Ale aspoň něco málo pro ilustraci.

I když pláž není zachycená ani na té nejpodrobnější mapě, kterou jsem našel, v knížce paní Lidy Out Lefkada on Foot jsem našel, že místní nazývají plážičku Krioneri. Prý je to proto, že tudy proudí do moře studená voda z lefkadských hor. Ano, Krioneri znamená v překladu "studené vody", nebo spíš možná dokonce "mrazivé vody", což si můžete připomenout, když se půjdete třeba vymrazit do kryokomory, kde se řecké slovo taky pěkně uplatnilo. Já jsem každopádně původně neměl v úmyslu chladivost zdejších vod okusit, ale nakonec jsem neodolal. Bylo to ovšem z donucení.

Jak víte, používám na objektivu standardně polarizační filtr. Pořídil jsem si letos jeden velmi slušný na své větší objektivy, tenoučký (což u polarizačního filtru, který se skládá vlastně ze dvou vzájemně otočných částí není úplně běžné). No a když jsem fotil na plážičce Krioneri, chtěl jsem mít fotky moře co nejlepší a točil jsem filtrem jako divý, aby filtr pochytal co nejvíc odlesků a moře bylo co nejmodřejší. Ještě jsem si stihl říct: Netoč s tím tolik, vytočíš filtr ze závitu na objektivu a ještě ti upadne do vo... A jak řekli, tak udělali! Filtr v ceně velmi slušného fotokompaktu jsem nejen svou nešikovnou manipulací vytočil ze závitu objektivu, ale ještě mi stihnul upadnout na skálu, od ní se odrazil a žbluňknul do dravých příbojových vln. No a tady na severu na kraji otevřeného moře jsou vlny docela slušné, i když je moře shodou okolností docela klidné. Když jsem viděl, jak se můj cenný fotofiltr pleská v písku a pobřežní skály s ním hrají na oťukávanou, hupsnul jsem do zdejší "mrazivé vody" v botách i v kalhotách a filtr se mi asi po půlminutě přetahování s mořem povedlo vytáhnout. Uvidíme, jestli se mi podaří ho zachránit, zatím schne (je přece jen bohužel ze dvou částí). Rozbitý není, ale ještě není jisté, jestli se nepoškodila jeho povrchová vrstva. Přece jen - písek a sůl jemné optice málokdy dělá tak dobře jako našim tělům. Uvidíme. Každopádně, fotky od plážičky Krioneri přes filtr dělané nebyly :-).

No a tady si dovolím svou cestu asi tak "v zážitkové polovině" přerušit, aby článek nebyl příliš dlouhý. O tom, jak jsem pozoroval, jak se Lefkada mění z ostrova na poloostrov a zase zpět, i o tom, jak jsem málem dostal nabančeno od devadesátiletého partyzána zase až někdy příště :-). Tak vám pro dnešek aspoň zamávám od "mrazivých vod" nádherného Iónského moře. Podle stínu vypadám sice trochu jako Kentaur, ale nebojte, to jen maličko klame záběr :-).

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.