Co se mi vybaví, když se řekne Libuška Šafránková

Až na výjimky spojené s lidmi, které osobně velmi dobře znám, nepoužívám moc rád zdrobněliny ženských jmen: Luckám říkám většinou Lucie, ústa se mi kroutí do podivných tvarů, když bych měl Jiřině říct bez varování Jiřinko a ani blogovou Janinku bych si tak netroufl oslovit, kdyby to nebyl přímo její oficiální blogový nick. Použití zdrobněliny jména beru jako doklad velmi blízkého vztahu a neumím si představit, že bych tak nazval člověka, se kterým jsem doposud nikdy osobně nemluvil. Ale Libuška Šafránková, to je prostě výjimka z pravidla. To, že ani mně v jejím případě použití zdrobněliny nevadí, je docela dobrou známkou, že si k ní diváci - včetně mne - dokázali najít velmi blízký vztah, jaký míváte s dobrými přáteli. Zamýšlím se a fakt nevím, jestli bych podobnou výjimku přisoudil i někomu dalšímu z herecké branže.

Dnes se zkusím ve stručnosti zmínit, co se mi nejčastěji ve spojení s touto Libuškou vybavuje, byť je to věru výběr nelehký, a co se mi nemohlo nevybavit - mimo mnohé jiné - před týdnem, kdy bohužel tato výborná herečka zemřela. Jako obvykle - nečekejte encyklopedii (vyhledávače fungují každému), ale jen pár osobních poznámek.

Babička (TV 1971): Když jsem film viděl poprvé v televizi, vlastně to bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že lidé (a dokonce i ti nejbližší lidé) jsou nejspíš smrtelní. Dost mě to zasáhlo v souvislosti s mou vlastní babičkou, na kterou jsem byl v té době hodně fixovaný a závěrečná scéna, kdy plačící Barunka říká včeličkám zprávu, že babička umřela, mi opravdu nedělala dobře a vlastně dodnes nedělá, byť je natočená i zahraná výborně.

Tři oříšky pro Popelku (1973): Zato v krásných a výpravných pohádkách, tam se jen tak neumírá. Tahle Popelka samozřejmě hodila rukavici všem budoucím Popelkám a ta rukavice se dodnes i po skoro půlstoletí jen přetěžko zvedá. Pro mě je Popelka Libušky Šafránkové emancipovaná právě tak akorát; nepotřebuji ke štěstí varianty, kdy Popelky mezi sebou vedou šermířské souboje, aby mohly nasazovat střevíček princům. Jen jsem vždycky trpěl, že je princ takové feudální pako, že není schopný Popelku poznat přes skoro průhledný závoj.

Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974): Tuhle komedii jsem měl vždycky rád nejen pro její humor, ale i pro její skvělé herecké obsazení. No a právě vodnickou roli Libuše Šafránkové jsem vždycky považoval za jednu z jejích nejvíc sexy postav. Jako ještě ani zdaleka ne mladšímu dorostenci mi ostatně dost vrtalo hlavou, co asi za tak zásadní předěl se mohlo odehrát, že ta krásná holka rázem přestala být vodníkem a už to nešlo vrátit :-).  

Vrchní, prchni (1981): Joj ta facka pro Josefa Abrháma předstírajícího, že je inženýr Králík, jenom hvízdla. Tahle Libuška opět nebyla žádná domácí putička, to vám tedy řeknu.

Vesničko má, středisková (1985): Chudák Petr Čepek, vždycky jsem ho litoval, že musel hrát tak děsně žárlivého manžela tak krásné ženské. Kombinace skvělého scénáře, režijního pojetí a hereckého výkonu vedla k tomu, že jsou diváci ochotni dát za nevěrnou Turkovou ruku do ohně (i když - jak říkávala moje babička - nejspíš je jí taky dost :-)). Na naši Libušku ovšem nebude žádný žárlivý dacan v nemožné koupací čepici vztahovat ruku, to bychom se na to podívali, Čepku!!

Žebrácká opera (1991): I zlotřilá prostitutka Jenny, která svou osudovou lásku v podobě mizery Macheata (opět Josef Abrhám), opakovaně zrazuje na všechny možné způsoby, je v podání Libuše Šafránkové prostě okouzlující. Viděl jsem bohužel jen film (opět v režii Jiřího Menzela) a ne divadelní představení hry Václava Havla, které bylo pro film předlohou a myslím, že by se mi líbilo víc. Ale i když film vlastně nemá žádnou ryze filmovou nadstavbu jako povedenější filmové přepisy divadelních her, tuhle nápaditou a inteligentní konverzačku jsem si celkem oblíbil a herecké výkony v tom hrají podstatnou roli.

Všichni moji blízcí (1999): Dosud jsem se tu zmiňoval spíš o komediích, ale Libuše Šafránková měla obrovský potenciál i pro charakterní role, čehož důkazem budiž např. tento nelehce vstřebatelný film o židovských rodičích, kteří kvůli tomu, aby alespoň svým dětem zachránili život, museli se od nich natrvalo odloučit a poslat je k cizím lidem do cizí země. Libuši Šafránkové jako matce věříte každé slovo a popravdě neumím si vůbec představit, jak děsivé musí být se v podobné situaci ocitnout.

Donšajni (2013): Tohle dílko mě, myslím, docela naučilo "kritické pokoře". Zjistil jsem, že mám ten film vlastně docela rád, i když je víceméně blbý a vlastně ve všech ohledech nepovedený a odfláknutý, což mi zvlášť ve spojení se jménem pana Menzela trhá srdce. Jenže taky je to poslední film, kde se při filmové práci sešli právě režisér Jiří Menzel a Libuše Šafránková. Kdyby spolu mohli natočit ještě něco dalšího, byl bych moc spokojený, i kdyby snad výsledek měl být ještě horší než právě Donšajni. Jsou prostě i podstatnější věci než to, jestli se nějaké dílo podaří.

Arabela (TV 1979): Kdepak, nevypadává vám paměť, Libuši Šafránkovou v první řadě Arabely s Janou Nagyovou (v té druhé pak Arabelu už hrála Libuščina mladší sestra Miroslava) skutečně neuvidíte. Zato ji uslyšíte, a dokonce v titulní roli. Jsem naprosto přesvědčený, že důvěrně známý hlas byl pro sympatie diváctva vůči milé princezně z pohádkové říše mnohem důležitější, než by se mohlo na první dojem zdát.

Svatební cesta do Jiljí (TV 1983): Tohle je ovšem moje úplná srdcovka a už mě to asi nepustí, protože se mi neomrzela ani po mnoha reprízách. Tak vydařené a přitom přirozené a citlivé srovnání rozličných faset ženského a mužského pohledu na svět a náš pohyb v něm se nepodaří zrovna často a obsahuje v sobě, myslím, jednoduše pochopitelný klíč k tomu, proč je to někdy ve vztahu mezi dvěma lidmi těžké, i když se oba snaží, seč mohou, a pro komplikace zdánlivě nejsou vůbec žádné důvody.

Tři v tom (divadlo, 1978): Jenom jedinkrát v životě jsem cíleně pátral po textu divadelní hry. Nakonec jsem hru Jaroslava Vostrého našel v jednom antikvariátu ve vydání, které skoro budilo dojem nějaké samizdatové edice. A zjistil jsem zajímavou věc: Kouzlo té inscenace není skoro vůbec v textu samotném, ale převážně ve způsobu, jak s tím textem nakládat. V legendární inscenaci Činoherního klubu Libuše Šafránková jako Colombina spolu s ostatními v dokonalé divadelní režii Jiřího Menzela doslova řádí. Myslím, že to musela být radost pro diváky i pro herce.

Play Strindberg (TV, 1996): Různých partnerských etud spolu sehráli Libuše Šafránková a Josef Abrhám spoustu v mnoha variacích - v televizních hrách i na divadle. Někdy se mi v paměti navzájem překrývají, ale všechny byly zahrané s takovou chutí a opravdovostí, až jsem si zkoušel představovat, jak takové soužití asi fungovalo ve skutečnosti, jak se v zájmu svých rolí oba aktéři museli převtělovat do různých charakterů a jak je tyhle exkurze do jiné kůže nejspíš bavily. Slavný Dürrenmattův přepis původní Strindbergovy hry patří k těm, které mi v podání obou reálných manželů (ve spolupráci s Ondřejem Pavelkou) v paměti uvízly jako opravdová herecká událost. 

Bohužel, nemám žádnou vlastní fotografii, tak jsem musel zahledat na webu. Věřím, že snad toto čistě nekomerční ilustrační využití nebude autorce fotografie (viz poznámka pod fotkou) vadit.

foto: © Zuzana Kovaříková/Česká televize (získáno z portálu ČSFD)

 

Samozřejmě, těch vybavených kousků filmů, divadelních her či televizních seriálů, by byla spousta, vybral jsem tentokrát jen tucet těch, které pro mne mají nějaký osobní význam; každý ze zdejších čtenářů by si svůj vlastní výběr sestavil pochopitelně jinak. Nešlo mi o to dělat konkurenci pisatelům nekrologů ani suplovat informační databanky, šlo mi o čistě osobní pohled na dílo spojené s člověkem, se kterým jsem nikdy neměl to potěšení si promluvit, a přesto jsem z něj vždy měl pocit blízkosti. Proč tomu tak bylo, nemám tušení, o to víc mě mrzí ten okolnostmi vynucený minulý čas.

Když jsem se nedávno dozvěděl, že Libuše Šafránková zemřela, připadlo mi to smutně nepatřičné a předčasné jako ve všech případech, kdy odchází člověk mladý tělem, duší nebo obojím. Ale stalo se a vrátit to nejde.

Jen nevím, kdo teď tu smutnou zprávu včeličkám řekne.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.