Nedělní miniglosy č.728

 

Letos, zdá se, hrají karty o osud naší země jen zima s létem. Jaro se zatím do hry vstoupit neodvážilo, kdykoli dostalo rozdané karty, jen na ně smutně pohlédlo, vlaze vzdychlo a skoro šeptem dodalo své otřepané "pass!". Hmm, to tak někdy bývá, když je jaro submisivní a neochotné riskovat, že si jeho tradiční hájemství rozchvátí jeho bojovnější sousedé. Vy ovšem nemusíte sahat hned k hazardu a k pokerovým kartám, protože máte jednu nerozbornou jistotu: Dnes opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy opět zčásti ze svého dobřichovického obýváku, kde ráno píšu tento úvodník, a zčásti z přítmí kavárny na pražském Poříčí naproti Bílé labuti (už tam vědí a ptají se mě jen čistě formálně: "zase jako vždycky?"), kde v neděli odpoledne píšu hlavní text, nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.

 

I v minulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové blogové články: V prvním z nich, textu Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku..., jsem zavzpomínal na to, jakým zjevením pro mě byla začátkem roku 1986 energická mladá zpěvačka Bára Basiková a celé tehdy vzniklé seskupení kytaristy Michala Pavlíčka s výbušným názvem Stromboli. Ve druhém jsem se narychlo podělil s nevšedním zážitkem, protože jsem ve středu mohl strávit celé Odpoledne s mimořádným obrazem, konkrétně s již pozapomenutou malbou od surrealistické malířky Toyen Tajemství míst (z roku 1961), která by právě dnes, v době, kdy píšu tyto řádky, měla na velké aukci v pražském Obecním domě najít svého nového majitele. V předchozím období jsem vás pak mimo jiné pozval do Jindřišské věže na už 9. ročník tradiční fotografické výstavy Všechny krásy Prahy nebo ve speciální reportáži do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje.

 

V archivu tentokrát povytáhnu malou úvahu O robotech mezi lidmi, kde se víceméně marně snažím naplnit výzvu některých webových stránek "Dokažte, že nejste robot!", a protože nás v příštím týdnu čeká první máj, který kdysi býval nejen časem lásky, jak mu to zbylo dodnes, ale i časem prvomájových průvodů, připomenu dřívější prvomájové články hned dvěma odkazy - pro mě celkem netradiční formou (láskyplné) koláže z doby velké covidové karantény Vyznání ve žluté obálce a skorohororovou vzpomínkou na dobu rádobyrozvinutého socialismu O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu.

Odpoledne s opravdu mimořádným obrazem

Jsou blogové články, které ve frontě na publikování předbíhají. Není jich moc, protože moje články většinou neusilují o to dopravit žhavou aktualitu co nejdřív k oku čtenáře nebo uchu posluchače, nesoutěží o titulní strany zpravodajských portálů ani o pozici na televizním "newsbeltu". Až na naprosté výjimky se celkem nic nestane, když článek nevydám hned, ale třeba až příští týden nebo za dva měsíce. Dokonce ani to, co se naoko tváří skoro jako aktuální publicistika, tedy zdejší týdeník Nedělní miniglosy, není (nebo aspoň chce nebýt) v pravém smyslu slova aktualitou. Dnešní článek ovšem takovou výjimkou je, protože kdyby vyšel později, hrozí osudové nebezpečí z prodlení :-).

Asi už je o mně docela známo, že obdivuji (mimo mnohé jiné) i úžasné obrazy malířky, kterou někteří lidé znají jako Marii Čermínovou, ale celý kulturní svět ji zná především jako TOYEN, celoživotní surrealistickou kouzelnici. Párkrát jsem o ní už psal i zde na blogu, např. o její obsáhlé pražské výstavě ve Valdštejnské jízdárně v článku Toyen - snící rebelka, nebo nedávno o skvělé knize Andrey Sedláčkové o životě legendární malířky Toyen - první dáma surrealismu. Minulý týden mi několik přátel na facebooku doporučilo formou sdílené události zajít se podívat do Galerie European Art na pražském Senovážném náměstí č.8, že prý tam bude k vidění obraz, který jsem ještě jistojistě neviděl. Sice nikdo z těchto přátel, kterým za zprostředkování skvělé akce velmi děkuji, nakonec na místo v dohodnutou dobu nepřišel, ale já tam byl už skoro půl hodiny před zahájením plánovaného doprovodného programu.

Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku...

S touhle větou na rtech a pořád ještě trochu v tranzu přišel onehdy, tuším že někdy ve druháku, na jaře 1986, v noci na kolej můj kamarád a kolejní spolubydlící Jirka. Takového jsme ho neznali, protože měl pověst sžíravého kritika, který na kultuře všeho druhu začasté nenechával nit suchou, pro ostré slovo nešel daleko a jeho odsudky bývaly trefné, přesně formulované a vypointované a mířily přesně "na komoru"; PRÁSK!! a bylo po umělci. Většinou nám po svých četných návratech z koncertů, z divadel, výstav či kin podal naprosto přesný "šaldovský" výklad toho, co zažil, přičemž příslušní umělci z ozvěny jeho slov museli mít škytavku na stovky mil daleko, ale tentokrát jen omámeně prošel kolem a bez bližších komentářů, na které jsme se těšívali, se zavřel na pokoji. Teprve postupně jsme z něho vymámili aspoň základní informace. "Někde to mám napsaný," zahledal po kapsách jméno, které jsme chtěli slyšet, protože když to kritikovi jeho typu vyrazí dech, musí to být opravdu NECO. A NĚKDO. "Nějaká Bára Basiková!" slyšel jsem z jeho úst poprvé to jméno.  

Abychom se přesvědčili, jestli to ze strany našeho kamaráda nebyla jen náhlá kritická indispozice, což se zvláště u mladé, pohledné a energií nabité zpěvačky nabízelo, protože i nesmlouvaví kritici mohou být za určitých okolností - vezme-li se to za ten správný konec - snadno ovlivnitelní, šli jsme se pak na "nový objev" podívat na koncert nového jazzrockového uskupení známého kytaristy Pražského výběru Michala Pavlíčka pod výbušným názvem STROMBOLI, ale chtě-nechtě jsme museli dát F.X.Jirkovi za pravdu: Něco takového se opravdu neslyší a nevidí často a pokud můžu soudit, za dobu, co jsem na světě, jsem v našich zeměpisných šířkách a délkách něco takového zaznamenal poprvé a zatím naposledy, a to jsem se mnoho let docela intenzivně rozhlížel a naslouchal (pravda, poslední roky už to tak intenzivní rozhlížení není a rozhodně mi v soudobé muzice dávno ujel vlak, ale to je, myslím, celkem přirozený vývoj), ale nic dalšího podobného se ke mně ani nedoneslo.

 

Nedělní miniglosy č.727

 

Nevím, jestli mám dávat do souvislostí odstrojení svého vánočního stromečku s návratem zimy, ale spíš si říkám, že půjde o projev výstředností nevyrovnaného apríla. Když jsem ještě běhával maratóny, touto dobou jsem vždy absolvoval testovací 27 km dlouhý výběh na Domažlicku a nikdy nebylo do posledního dne jasné, jestli si spálím čelo nebo bude padat sněhová krupice. Ještěže jsou na světě i některé jistoty, jako např. skutečnost, že v běžnou neděli vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy - zčásti ze svého dobřichovického obýváku, kterému zatím svítí do oken ranní slunce (tady píšu ráno úvodník) a zčásti z přítmí kavárny na pražském Poříčí (tady píšu odpoledne hlavní text) nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.

 

I v minulém týdnu jsem mezi dvě vydání Nedělních miniglos vsunul dva nové blogové články: V prvním jsem vás pozval do Jindřišské věže na už 9. ročník tradiční fotografické výstavy Všechny krásy Prahy a ve druhém se mi prudký přechod od tropického dne k porci nového sněhu "vrazil" do slabik japonské poetické formy v textu Aprílová tanka.  Z předchozího období ještě jednou připomenu poněkud kontroverzní  vykouknutí ze své fotografické komfortní zóny, když jsem se po dlouhé době opět odhodlal udělat pár záběrů lidí z pražských ulic, a speciální reportáž, ve kterém jsem vás zavedl do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje.

 

V archivu tentokrát povytáhnu jeden článek z úplných začátků fungování svého blogu, který pojednává v celkem praktickém duchu O pleonasmech a malou úvahu O robotech mezi lidmi, kde se víceméně marně snažím naplnit výzvu některých webových stránek "Dokažte, že nejste robot!"

Aprílová tanka

Dnes to bude opravdu stručný recept:

 

Vezmi pár pěkně odleželých slov a uválej z nich do pěti řádků japonskou tanku; do prvního vraž pět slabik, do druhého sedm, pak pět, sedm a ještě jednou sedm. Vše vyskládej na dobře vymaštěný plech, šoupni do trouby a peč na 170 stupňů (aspoň se u toho v té dubnové kose trošku zahřeješ), až je všechno akorát. Rýmovat se to nemusí, ale ucho (příp. oko) nepohrdne. Chroupej civilně a bez patosu.

 

Aprílová tanka

 

O překot víří

v jarních paprscích slunce

bělostné vločky.

Jazyky sněhovými

překřikují se výři.

Všechny krásy Prahy v Jindřišské věži

Minimálně posledních 5 až 6 let se vracím stále na jedno místo na jednu opakovaně pořádanou výstavu: Cílem je Jindřišská věž v Jindřišské ulici, kde se v místní galerii koná výstava Všechny krásy Prahy, na které je možné vidět vybrané fotografie autorek a autorů někdy jen volně, jindy těsněji spojených s projektem Davida Černého Miluju Prahu.  

Základní vstupné tu není úplně zanedbatelné (aktuálně 190 Kč), byť jeho součástí jsou i další části věžové expozice a návštěvníci se mohou vyjít podívat až do nejvyššího patra věže, odkud je úžasná vyhlídka do všech světových stran. Přesto investovaných peněz nelituji, protože se do těchto prostor - v běžný čas mimo speciální akce zas ne tolik navštěvovaných - chodím zároveň pokochat i rozčílit a pokládám si tu jako praktikující fotograf docela zásadní tvůrčí otázky, se kterými je lepší být sám, protože občas vyvolávají autorský zmatek a v nepřipravených očích i klamná zdání namyšlenosti. Ano, kochám se tu - vždy, bez výjimky - nepopiratelnými pražskými krásami i šikovností vystavujících, jak ony krásy zachytit a představit. A stejně neodbytně bývám rozčilen tendencemi upřednostnit líbivost, atraktivitu a něco, čemu říkám ve zkratce "pohlednicovitost", před originalitou podání a odvahou pohladit diváky i jinak než jen "po srsti". Moje představa, že z tisíců pořízených fotografií takového místa, jakým je Praha, musí být možné sestavit kompletní expozici výhradně z opravdu výjimečných obrazů, nad kterými se mimoděk rozbuší každé citlivě vnímající srdce, zůstává až na výjimky nenaplněna a já coby mírně poučený návštěvník obvykle překousávám zklamání z toho, že výstava je "jen" výborná, zatímco mohla a měla být vynikající  a nezapomenutelná.   

 

Nedělní miniglosy č.726

 

Podle předpovědi máme dnes na dlouhou dobu poslední "letní" den, tak si ještě užijme teplo a do chystajícího se občasného sněžení a další sibérie si můžeme vzít na zahřátí i sedmisté šestadvacáté číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a před nedávnem oslavil už své 15. narozeniny. Letošní dubnové vedřiny mě vybudily k tomu, abych nedlouho po Velikonocích odstrojil konečně vánoční stromeček, tak vás zčásti z poněkud méně zdobného obývacícho pokoje v Dobřichovicích a zčásti z odpolední kavárny na pražském Poříčí opět vítám nad tradiční nedělní stránkou shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.

 

V minulém týdnu jsem mezi dvě vydání Nedělních miniglos vřadil dva nové blogové články: V prvním jsem zdokumentoval malé vykouknutí ze své fotografické komfortní zóny, když jsem se po dlouhé době opět odhodlal udělat pár záběrů lidí z pražských ulic. Ve druhém článku jsem pak představil svůj nový objev z dobřichovické knihobudky, amerického průvodce pro české a slovenské krajany, kteří chtěli začátkem 60. let navštívit svou dávnou domovinu, ze které se ovšem v mezidobí stala socialistická země s komunistickou vládou a móresy.  Z předchozího období se s vámi ještě jednou podělím o neobyčejný zážitek z Japonského večera s haiku v pražském zenovém domečku, speciální reportáž, ve kterém jsem vás zavedl do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje a článek o nedávno vydané pozoruhodné knize režisérky Andrey Sedláčkové o mé oblíbené malířce Toyen - první dámě surrealismu.

 

V archivu jsem pro vás tentokrát našel dvanáct let starou básničku Noční polštářová rekonstrukce a až do úplných začátků fungování svého blogu vás zavedu v článku pojednávajícím v celkem praktickém duchu O pleonasmech.

Zajímavé Československo z dobřichovické knihobudky

Když se dívám do dobřichovické knihobudky, celkem důležitou roli pro mě hraje rok vydání knížky. Mám totiž vyzkoušeno, že knihami z let 1949 až 1962 a pak zase z let 1972 až asi tak 1985 se celkem nemá cenu zabývat, protože se v té době jen vzácně a spíš shodou okolností podařilo vydat takovou knihu, která z dnešního pohledu kvalitou obstojí. 

Když jsem nedávno narazil na brožovanou knížku s nadpisem Československo a zjistil jsem, že byla vydaná v roce 1962, užuž jsem ji chtěl vrátit do police, ale přesto jsem ji zběžně prolistoval. A možná znáte takový ten podivný pocit, že i když se poctivěji nezačtete a stránky jen přelétnete zrakem, přesto na první pohled s tou knihou něco není v pořádku. Jako kdyby atmosféra té knihy k roku 1962 vůbec nepatřila. On už ten divně nesocialistický státní znak na obálce mě měl varovat, že nepůjde o běžnou místní dobovou produkci.

 

Vykouknutí z komfortní zóny

Když jsem o víkendu přijel do Prahy, zarazilo mě, proč je tolik lidí na nádraží i v pražských ulicích ve sportovním. "To máš tedy krátkou paměť, nevděčníku, že si nepamatuješ, že začátkem dubna se běhá Pražský půlmaratón!" sjelo mě na dvě doby moje svědomí a mělo pochopitelně pravdu. Naposledy jsem běžel tenhle závod před 12 lety, v roce 2012 a tehdy už začínalo být jasné, že moje desetiletá přebohatá kariéra pomaličkého maratónce končí. Ještě několik let jsem z nostalgie chodil dělat diváka a snažil jsem se předávat běžcům na konci závodního pole (a také na pokraji sil) trochu nadšení a energie, jak jsem to s číslem na hrudi mnohokrát sám využil, ale postupně jsem se od těchto městských běhů vzdaloval, až jsem se vzdálil natolik, že už ani nevím, kdy se vlastně běží. Místo povzbuzovací trubky, mávátka a vlajky mám s sebou i tentokrát jen foťák a velmi, velmi mlhavou představu, co vlastně budu dneska fotit.

Říká se, že teprve když člověk vystoupí ze své komfortní zóny, může se opravdu něco nového naučit a může růst. Z tohoto pohledu jsou maratónci a maratónkyně jistě pěkně rostlí (rostlé), protože co už by mělo jiného být mimo komfortní zónu, když ne běh na velmi dlouhé tratě - zvláště pak pro ty, co na něj nijak zvlášť netrénují, což býval celkem pravidelně můj případ. Jakýpak čas asi dnes běželi ti chlapíci a děvčice, které jsem právě na cestě do města míjel. To já.... Jen jsem nasucho polkl, protože jsem si uvědomil, že jsem svůj vlastní půlmaratónský osobní rekord dávno zapomněl, a přitom byla doba, kdy pro mě toto číslo znamenalo nemalou motivaci. Vylepšit ho aspoň o minutu, to by bylo něco, říkával jsem si kdysi, a když se mi to párkrát podařilo, měl jsem z toho radost převelikou. A dnes... Dnes si to číslo ani nevybavím, tak málo je - a nejspíš i vždy bylo - důležité!

Nedělní miniglosy č.725

 

V únoru a v březnu jsme si střihli jaro, tak není divu, že v dubnu jsme se už posunuli rovnou do léta. Venku se nejspíš chystá letošní první letní den a já si sedám k úvodníku "mírně jubilejních" sedmistých pětadvacátých Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a před nedávnem oslavil už své 15. narozeniny. Po velikonoční přestávce vás opět vítám nad tradiční nedělní stránkou shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.

 

V mezidobí od posledního vydání Nedělních miniglos vyšly na mém blogu hned čtyři nové články. Prvním byl fotočlánek Černobílé výhledy ze zahrady Na Valech a rozkvetlý pozdrav z Petřína, pak jsem se s vámi podělil o neobyčejný zážitek z Japonského večera s haiku v pražském zenovém domečku, přidal jsem jedno úplně nové a dvě starší říční Strašidýlka a nakonec jsem vás ve speciální reportáži zavedl do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje. Z předcházejícího období ještě jednou připomenu docela rozsáhlý článek o nedávno vydané pozoruhodné knize režisérky Andrey Sedláčkové o mé oblíbené malířce Toyen - první dámě surrealismu (mimochodem, v tomto článku jsou vložené i odkazy na mé dřívější blogové články o dvou velkých pražských výstavách, které dílo slavné Čechofrancouzské umělkyně v krátkosti představily) a zatím poslední zdejší kousek z rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát napsaný na poslední chvíli, doslova Vpředvečer :-). 

 

Protože těch odkazů je kvůli velikonoční přestávce už dost, nehledal jsem tedy v hlubokém archivu žádný další "nový" článek a nechal jsem povytažený text O našich vzorech, a protože nejde o vzory osobnostní ale gramatické, není divu, že tento 12 let starý příspěvek dlí v rubrice Jazykové hrádky (jak jsem se při založení této rubriky kdysi snažil vysvětlit nedovtipnějším gramatickým puristům - když může mít Pavel Eisner z českého jazyka "Chrám i tvrz", mohu z něj snad já mít aspoň sem tam nějaké malé hrádky!).

Uvnitř pražského orloje

Dějství první - nepříliš vydařené:

Loni v srpnu se mi ozvala moje známá, průvodkyně Alena, že pořádá unikátní a nejspíš v dohledné době neopakovatelnou výpravu jen pro několik účastníků přímo dovnitř pražského orloje s osobní asistencí místního pana orlojníka. No to si umíte představit, jak jsem po takové možnosti skočil: Stihl jsem se tehdy přihlásit mezi prvními a dostal jsem se tak naštěstí mezi nejrychlejší desítku zájemců na opravdu mimořádnou vycházku, u které počet zájemců vysoce převyšoval kapacitu (vnitřní prostory se starým hodinovým mechanismem opravdu nejsou stavěné na turistické výpravy a vejde se tam jen pár lidí), Můžete mi věřit, že jsem se fakt nemohl dočkat, až vše uvidím na vlastní oči.

Den před plánovanou vycházkou jsem odcházel v práce kolem šesté a v ten okamžik mi zazvonil telefon. To snad ne! Volá průvodkyně Alena, co asi může chtít? Okamžitě mě napadlo, že vycházka se z nějakého důvodu ruší; tedy jestli je to tak, budu hodně zklamaný, protože jsem se těšil vskutku neobyčejně. No - jak tomu bývá, skutečnost byla ještě o dost horší: "Ty máš zpoždění? Už na tebe všichni čekáme! Stihneš to do pěti minut?" slyšel jsem ohromeně v telefonu. Tak jsem přišel na to, že jsem si návštěvu orloje omylem zapsal do kalendáře na jiný den, pohříchu pozdnější, což se dá jen obtížně napravit. Do pěti minut jsem to bohužel nestihl (a byl bych to nestihl ani do třičtvrtě hodiny). Asi znáte ty situace, kdy byste si nejradši nabančili, ale jde to jen těžko, protože vám vůči sobě samému chybí ten správný moment překvapení. Následky vlastní blbosti musí prostě člověk rozchodit a - po uhrazení případných napáchaných škod, v tomto případě zaplacení vstupenky, na kterou by si jinak brousily zuby další desítky zájemců - je pokud možno vzít s nadhledem a udělat si z nich - aspoň naoko - legraci třeba na sociálních sítích nebo na blogu. Ale bohorovný nadhled v takové situaci můžete snad hrát před ostatními, ale rozhodně ne před sebou samým. S průvodkyní jsem se aspoň domluvil, že když nic jiného, budeme oba brát mé zaplacené vstupné jako "rezervační poplatek", abych se - objeví-li se ještě někdy podobná příležitost - mohl do skupiny přihlásit přednostně a podniknout druhý pokus.

Dějství druhé - o dost povedenější:

Strašidýlka

Pomalu a neplánovaně začíná vznikat zárodek specifického fotografického cyklu, kterému říkám pracovně Strašidýlka. Jde o vedlejší výsledek experimentů s tekoucí řekou: Protože mi obyčejné "Říční variace" nestačily, začal jsem kdysi zkoušet, co se stane, když fotku normálně tekoucí vody, kterou je logické snímat na šířku, pootočím o 90 stupňů a proudění z přirozeného horizontálního režimu převedu do režimu vertikálního, což je v tomto případě opravdu řádně postavené na hlavu. Pochopitelně, to už pak není "otevřené" proudění v pravém smyslu slova, ale taková fotka má podle mne smysl jen tehdy, když na ní vznikne nějaký hotový "uzavřený" obraz. Optimálně strašidýlko.

Jak to tak bývá, s jídlem roste chuť, a tak mi pomalu přestala stačit hra na náhodu a začal jsem přemýšlet, jak tyhle fotky dělat trochu s rozmyslem a jak cíleně vyhledávat takové záběry, kterým by to mohlo jako potenciálním strašidýlkům slušet. První vlaštovkou se stala fotografie s názvem Maska (když nechci před ostatními vypadat moc infantilně, používám pro strašidýlka umělecký pseudonym "masky"). Otočit říční proudy nastojato se zprvu zdálo být čiré bláznovství, ale série "Malby vytvořené řekou," jejíž profilovou fotkou byla právě Maska, si na konci roku 2021 k mému překvapení přivezla čestné uznání ze soutěže v Tokiu, a tahle fotka samotná pak ještě v roce 2023 přidala individuální čestné uznání ze soutěže v New Yorku. A to ještě po vzoru kukaček podstrkuji tento typ fotek do nespecifických kreativních kategorií typu "Fine Art" nebo "Creative", jako by pořadatelé nemohli rovnou vyhlásit kategorii "Strašidýlka" a bylo by jasno :-).