Nedělní miniglosy č.833

Poznámka: Ani tentokrát nebudu psát náš tradiční blogový nedělník ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, protože je právě poslední víkend naší dobřichovické výstavy, která končí ve čtvrtek 30. července, a i dnes mám nějaké domluvené prohlídky přímo na dobřichovickém zámku. Ostatně dnešní úvodník píšu přímo na zámku ve výstavním sálu, obklopený desítkami krásných obrazů :-). Do "své" kavárny se vrátím, až bude výstava rozebraná a uklizená, zatím to po nedávném přeplánování mého srpnového programu vypadá nejspíš na neděli 9. srpna. A jen avizuji, že v neděli 2. srpna Nedělní miniglosy nevyjdou, protože celý víkend budu mimo Dobřichovice i Prahu, takže příští číslo se objeví "na pultech" až zmíněného 9. srpna.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 833. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Můj vážený kolega fotograf a spoluvystavující na naší výstavě fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích, Carlos Sardá Vidal, mohl minulou neděli oslavit historicky druhý španělský titul fotbalových mistrů světa. V pátek se s ním uvidím, když budeme naši výstavu rozebírat, tak mu ještě určitě zpětně osobně pogratuluji. Žádnou společnou komentovanou prohlídku k těm třem, které jsme už absolvovali, nepřidáme, ale ještě celý dnešek (a nejspíš i v úterý večer po práci někdy kolem 18:15) budu k dispozici přímo na zámku nebo na telefonu 739 360 488, pokud byste chtěli na poslední chvíli na výstavu dorazit a nechat se provést. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba zatím pořád ještě nabízejí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Naposledy tak přikládám odkaz na svou průběžně obměňovanou informační stránku o výstavě.

Haiku z Nikkó

 

 Staré lucerny

i v slunci vyrýsují

bezpečnou cestu. 

 

Foto: Nikkó, Japonsko, 2011, 

1. část kolekce Černobílý Japan vznikla v roce 2021 k 10. výročí mé první japonské cesty. 

 

P.S.: Když jsem před lety psal přímo z Tokia svůj denní report z návštěvy Nikkó (znamenala pro mě k mé velké úlevě i ochlazení asi o 10 stupňů v porovnání s vlhkými vedry metropole), neměl jsem právě kvůli technickým problémům s připojením k internetu možnost doplnit k textu i fotografie, tak si tehdy místo barevné fotoreportáže plné pamětihodností mohli čtenáři přečíst jen strohý text Japan 2011 - Den plný překvapení. Mimochodem, až zase někdo bude vědoucně říkat, že v Japonsku neexistuje zpoždění vlaků, já i moji milí čtenáři budeme i díky této vzpomínce vědět své :-). 

 

Tak ať je i ta vaše osobní cesta bezpečná a je lemována - ve tmě i v prudkém slunci - pásy skutečných i myšlených světel, která vás - po cestě jakkoli křivolaké - nakonec dovedou k vašim vytouženým cílům. 

 

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči. 

 

Jak jsme mediálně utiskovali Vláďu Mertu

Je třeba říct, že na nedostatek mediální plochy si naše dobřichovická fotovýstava nemůže stěžovat; aspoň tedy ne, pokud jde o reklamu místní. Jasně, chápu, dobřichovický Informační list možná nemá úplně globální dosah, jako kdybychom podobně inzerovali v Playboyi, takže Rolling Stones se asi na výstavu na dobřichovický zámek podívat nepřijedou (pokud tedy nemá Mick naši informační listovku předplacenou), ale s tím se jako fotografové veskrze realističtí (možná v některých projevech nejvýše mírně surrealističtí) asi dokážeme vyrovnat.

Každopádně nás ale potěšilo, když jsme tuhle reklamu na naši výstavu na stránkách, které jdou do každé dobřichovické domácnosti, viděli, byť nám bylo trochu líto Vládi Merty, Honzy Hrubého a Ondry Fencla, kteří se museli na stránce uskrovnit a vystačit si s mnohem menší výměrou. 

"Že se nestydíte takhle nás mediálně utiskovat," mohl by si postěžovat slavný bard Vláďa Merta, který si nedávno zahrál moc pěkný koncert na nádvoří dobřichovického zámku; však jsem se taky přišel podívat a poslechnout si jako velmi natěšený divák. Ale o přestávce, milý Vláďo, přiznávám, místo abych se přehraboval tvými cédečky a vybíral si nějaké obzvlášť dobré ke koupi, jsem rychle vyběhl nahoru do patra, otevřel jsem dveře výstavního sálu dokořán a rozsvítil jsem tam všechna světla, která jsou ve výstavních prostorách k dispozici, a povídal jsem si o vystavených fotkách s těmi, které tato světla na chvilku nalákala jako zvědavé a krásné noční můry a vytrhla je ze zajetí tria skvělých muzikantů. 

Nedělní miniglosy č.832

Poznámka: Ani tentokrát nepíšu náš tradiční blogový nedělník ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, protože naše dobřichovická výstava byla prodloužena až do konce července a i dnes mám nějaké domluvené prohlídky přímo na dobřichovickém zámku. Do "své" kavárny se vrátím, až bude výstava rozebraná a uklizená, zatím to po nedávném přeplánování mého srpnového programu bude nejspíš v neděli 9. srpna.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 832. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jak už jsem oznámil dříve, výstava fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích nadále pokračuje a pokračovat bude až do 30. července. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Včera jsme absolvovali poslední plánovanou společnou komentovanou prohlídku, na které se nás sešlo asi pětadvacet. No a i dnes potřebuji vše stihnout do důležitého sportovního přenosu - tentokrát nejde o Wimbledon, ale o finále fotbalového mistrovství světa, které si - i když jsem letos přenosy z šampionátu flákal, vlastně poprvé jsem od začátku do konce viděl až semifinále mezi Anglií a Argentinou - rozhodně nechci nechat ujít.

Stékání

Pozor, neplést se "ztékáním", nejedná se o žádné dobývání hradu, který by bylo možno ztéci. Ale protože je na fotce voda (jako obyčejně Berounka) a směr, kterým se voda pohybuje, je v tomto konkrétním záběru shora dolů, dá se říct, že ta zvláštní modrožlutá kapalina na obrázku opravdu s t é k á. A nedivil bych se, kdyby šlo o poněkud viskóznější kapalinu, než je voda v řece, něco mezi medem a lávou; vždyť obrázek jsem pořídil v tom nejžhavějším letním dni v české historii, 28. června 2026 vpodvečer. I když se mi do toho úděsného vedra nechtělo, překonal jsem svou pohodlnost a k řece jsem nakonec vyrazil, protože je pravděpodobné, že větší horko a teplejší vodu v řece už asi za svého života nezažiju. Rád říkám, že moje Říční variace vznikají za nejrůznějších okolních podmínek, různými technikami (v tomto případě jde o "měkkou" infračervenou fotografii), za různé denní doby, za různého stavu vody, v různém ročním období... No tak to přece nemohu největší hic v dějinách naší země pominout a zbaběle se vymluvit na to, že Hydrometeorologický ústav společně s primářem Sovou a vládním zmocněncem pro popírání skutečnosti doporučili pro jistotu nevycházet ven, před horkem se pěkně doma zabarikádovat a kdyby náhodou zazvonilo u vrátek, tak neotvírat.   

Z Chotěšova až do Aucklandu aneb Velký novozélandský exodus z roku 1863

Po sedmi měsících se vracím k předvánočnímu odhalení svých novozélandských příbuzných, které jsem objevil díky pátrání v matrikách po stopách chotěšovské části své rodiny a hlavně pak díky rodokmenovým sociálním sítím. Jen letmo připomenu hlavní informace, které už jsem podrobněji popsal v článku O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih: Po své fotografické výstavě POVZNÁŠENÍ, kterou jsem měl v prostorách úžasného chotěšovského kláštera (dodnes je možné si výstavu prohlédnout formou virtuální prohlídky přímo ve výstavním sále), jsem začal podrobněji zpracovávat historii svých předků z otcovy strany. Moje chotěšovská babička byla ze staré německé rodiny Peterů, kterou jsem prozkoumal asi šest generací zpátky. Babiččin pradědeček, tedy můj přímý praprapradědeček Simon měl sestru Barbaru, která si vzala rovněž Chotěšováka Antonína Turnwalda. Mladý pár pouhý rok po svatbě jednou provždy opustil Chotěšov, protože se vydal na dlouhou cestu za štěstím do dalekého novozélandského Aucklandu. Jak se ukázalo, nepodnikl tuto na svou dobu neuvěřitelnou cestu zdaleka sám, ale na Nový Zéland tehdy odjelo celkem víc než 80 lidí z Chotěšova a sousedních vesnic. Přitom za celý můj život se ke mně o tom obrovitém exodu, který se bezprostředně týkal i naší rodiny, nedostala jediná informace od žádného z chotěšovských příbuzných. Jako kdyby se za těmi několika desítkami lidí za pouhých pár generací úplně zavřela voda.

Řekl jsem si, že se pokusím vypátrat podrobnosti a jako nejlepší možný potenciální zdroj informací mě napadl bývalý dlouholetý správce a kastelán chotěšovského zámku, uznávaný grafik a básník Jiří Poslední, s nímž jsem měl to potěšení se seznámit díky své předloňské chotěšovské fotografické výstavě, kterou organizačně zajišťoval. Jestli bude někdo z Chotěšova o dávném novozélandském exodu něco vědět, bude to bezpochyby on, řekl jsem si a nespletl jsem se. Poslal jsem mu odkaz na svůj blogový článek doprovozený několika otázkami a odpověď přišla téměř obratem. Z jeho tehdejší odpovědi vybírám:

Nedělní miniglosy č.831

Poznámka: Ani tentokrát nepíšu náš tradiční blogový nedělník ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, protože naše dobřichovická výstava byla prodloužena až do konce července a právě dnes mám nějaké domluvené prohlídky přímo na dobřichovickém zámku. Do "své" kavárny se vrátím až bude výstava rozebraná a uklizená, tedy někdy v průběhu srpna.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 831. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jak už jsem oznámil dříve, výstava fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích nadále pokračuje a pokračovat bude až do 30. července. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. I včera jsem provedl po výstavě několik známých, tak tak, že jsem stihl dorazit domů na to slavné české wimbledonské finále, to jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. No a dnešní úvodník píšu opravdu hodně brzo ráno, protože už po deváté mají přijet další návštěvníci, kterým půjdu naproti na nádraží. Nevím přesně, kdy se pak dostanu k psaní vlastního textu NMg, takže možná tohle vydání bude opravdu večerní až noční.

Nábřeží pod Vyšehradem

Kdo si sem občas chodí číst nebo kdo se občas mrkne na moje snímky - na výstavách či na mém fotowebu, dobře ví, že lidé na mých fotkách jsou jen vzácným kořením, takovým fotošafránem. Ani v nejmenším nejsem pohotovým streetařem jako někteří moji fotografičtí kolegové. Snažím se držet svých několika fotografických kopyt a snímání lidí v ulicích přenechávám povolanějším. Někdy se však fotka tak nějak sama vnutí, ač o ní nijak neusilujete.

Jako třeba slečna na dnešním obrázku: Stála tam opřená o kamenné zábradlí nábřeží pod vyšehradskou skálou dlouho a nehnutě a vyhlížela cosi nebo kohosi daleko proti proudu Vltavy. Možná se taky jen tak nad něčím dlouze zamyslela a sluncem vyhřátý kámen jí v tom zamyšlení nabídl oporu. Je pohled proti proudu řeky pohledem spíše do minulosti (podobně jako když astronomové nakukují do vesmíru a pozorují galaxie či mlhoviny) anebo je v tom směru při pozorném pohledu vidět to, co se teprve chystá stát se v budoucnu součástí naší současnosti? Každopádně o kamenné zábradlí opřenou slečnu jsem viděl, už když jsem přicházel od železničního výtoňského mostu, ještě jsem si říkal, že by to z druhé strany mohla být zajímavá fotka, ale v téhle póze přece dotyčná nemůže vydržet dlouho. Nejspíš ale právě nic převratného do její současnosti po řece nepřiplouvalo, a tak tomu dávala ještě chvíli času; vydržela takto zamyšlená až do doby, kdy jsem ji obešel z druhé strany a mohl jí objektivem pohlédnout nejen do vlasů, ale i do tváře. Ano, vydržela tak dlouho, že i takový pomalý "antistreetař", jako jsem já, dokázal nasadit správný objektiv, nastavit minimální clonu a manuálně zaostřit. No a pak už jsem opravdu neměl žádnou výmluvu pro to, abych nestiskl spoušť.

Co se za první půlrok urodilo v mém zápisníku A6 s tvrdými deskami

Místní čtenáři dobře vědí, že už mnoho let při sobě nosím malý zápisník formátu A6 s tvrdými deskami a hustými řádky, abych ho měl po ruce, když si přečtu nebo zaslechnu něco zajímavého, co bych nerad zapomněl. Píšu si do něj moudrá slova, vtipné glosy, občas si poznamenám nějaký nápad, který třeba později - často až po několika letech - zpracuji a rozvinu. Čas od času na svém blogu do zápisníčků nahlížím (a nechávám nahlédnout). Pojďme se dnes podívat na to, co se také v mém zápisníčku ocitlo v průběhu prvních šesti měsíců letošního roku. Příspěvků je jednadvacet, což nenese žádnou symboliku, na rozdíl od toho, o čem některé z příspěvků jsou.

"Napadlo mě, že celý život píšu vlastně jen jeden jediný příběh: Melancholický muž kráčí napříč světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů." (Pavel Juráček)

"Krejčova škola v Divadle Za branou, to byl dril; člověk se ještě ani nenadechl a už to bylo špatně." (Jiří Zahajský)

Nedělní miniglosy č.830

Poznámka: Přece jen oproti minulé neděli přišla výrazná úleva díky asi patnáctistupňovému snížení teploty, takže se mi tentokrát náš tradiční nedělník píše o dost lehčeji než minule. Ani dnes nebudu k dispozici ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, protože naše dobřichovická výstava byla prodloužena až do konce července, tak budu trávit červencové neděle buď doma, v některé z dobřichovických kaváren, nebo přímo na dobřichovickém zámku. A protože už teď vím, že první dva srpnové víkendy budu nejspíš mimo Prahu, do "své" kavárny se vrátím nejdříve 16. srpna.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 830. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jak už jsem oznámil minule, výstava fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích nadále pokračuje a pokračovat bude nově až do 30. července. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Po minulém rozžhaveném víkendu, který opravdu nepřál běžnému fungování a během něhož se zrovna nedalo předpokládat, že by na výstavu přicházely zástupy návštěvníků, se situace uklidnila, tento víkend už je celkem normální a i návštěvnost výstavy se vrátila do běžného stavu. Včera jsem byl na zámku od jedenácti až do sedmi večer a provedl jsem spolu se svými dvěma spoluvystavujícími několik návštěvníků, kteří měli o vystavené fotografie podrobnější zájem, a i dnešek budu zčásti trávit přímo na výstavě, ovšem tak, abych stihl do tohoto článku do večera napsat vše, co je třeba. 

Noc po letním slunovratu

 

Noc po letním slunovratu 

Nejkratší ze všech

noc voní po andělech

s křídly z jasmínu. 

 

 Fotografie "Unavený anděl" z dlouhodobého cyklu Říční variace,

foto pořízeno na Berounce pod Dobřichovicemi za rekordních veder, odpoledne 28. 6.

 

Jen pro odvážné pošťáky...

Dnes je naštěstí na řadě fotočlánek a ne příspěvek z rubriky o češtině Jazykové hrádky, tak se nebudu zabývat tím, zda je pes tak malý, že je třeba na něj dávat pozor, abychom ho nezašlápli, ani nebudu rozebírat, jakou pomoc může v některých případech poskytnout docela obyčejná čárka, byť nemohu vyloučit ani to, že se malý psík, na kterého je třeba dávat pozor, jmenuje Kouš. Stejně tak dnešní fotka není přihláškou do soutěže Lakýrník roku, ve které by Koušův pán či paní jistě nebyli bez šance, už kvůli neobvyklému barevnému pastóznímu pojetí. Vladimír Boudník by zaplesal a ani já do plesání neměl daleko, jen na ně bylo v pátek odpoledne - jako ostatně na všechno - příliš horko.

Ale fakt nevím, jestli bych si jako pošťák troufl přiblížit své prsty s dopisní obálkou k takto popsanému otvoru v kovových vratech. Chramsssttttt!!! Jen si prosím nestěžujte, že jsme vás dostatečně nevarovali! 

 

 (domovní vrata, Veltrusy, žhavý pátek 26. června)

Pak už jsem se přesunul na moc zajímavou podvečerní komentovanou prohlídku výstavy fotografky Zuzany Málkové Mezi řádky, o které jsem pochvalně psal už ve speciálním blogovém článku po dubnové vernisáži.