A pak že pohádky dobře končí...

Věděla, že to, na co se chystá, rozhodně není správné, ale tomu pokušení se nedalo odolat. "Jistě to není možné považovat za krádež, Ctihodnosti. Instinkt je prostě instinkt, s tím nic nenaděláte," letělo by jí možná hlavou připravované zdůvodnění, kdyby nebyla obyčejnou veverkou a měla aspoň základní povědomí o právu, ale takhle... Ne, správné to jistě není, tím spíš, že to děvče se k ní vždycky chovalo moc pěkně, mluvilo k ní laskavým hlasem, usmívalo se na ni a sem tam jí hodilo ušetřenou mandličku z kuchyně, to byla panečku dobrota!

Ta prokletá větvička za oknem ji ovšem nenechávala v klidu a probouzela v ní atavismy, které musí každou moderně smýšlející veverku zneklidňovat samotnou svou existencí. Kdyby nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o fyziologii, rozuměla by tomu neodbytnému pocitu lépe, ale takhle... Samozřejmě, mohla počkat do rána: Její lidská kamarádka otevírala každé ráno všechna okna venkovské usedlosti dokořán, aby vyvětrala; stačilo přiskákat po nejbližším stromě, šikovně se přitočit a větvička s vytouženou dobrotou by byla její. 

Jenže do rána je daleko a touha po dobrotě roste nad ukočírovatelné meze. Kdyby nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o asketickém odříkání, třeba by dokázala odolat, ale takhle... Proklouzla do domu brankou. Za normálních okolností by si jí nespíš všiml někdo ze služebnictva, z místních veverek se dovnitř do domu ještě nikdy žádná neodvážila. Ale dnes není normální den; všichni mají od rána naspěch, nervózně halasí, přebíhají sem a tam a dupou po dřevěných schodech, až se dům otřásá, to jak mají plnou hlavu večerního zámeckého plesu; taková příležitost se nejspíš nebude jen tak opakovat - pro lidi ani pro veverky. Sebrala tedy uzlíček své drobné veverčí odvahy, vyhopkala po schodech - na rozdíl od ostatních skoro neslyšně - nahoru do podkroví, kde měla její lidská kamarádka světničku, za jejímž malým okénkem už od včerejška provokovala do širého okolí ta krásnými plody obdařená větvička.

Veverka měla štěstí, protože sice byly pootevřené dveře, ale její lidská kamarádka ve světničce právě nebyla. Asi zase, holka nešťastná, někde spřádá své bláznivé sny a nesoudné představy o vlastní budoucnosti, místo toho, aby nad vyfantazírovanými "holuby na střeše" mávla rukou a vzala zavděk tím, co je. Kdyby veverka nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o psychologii, nejspíš by občasným slzičkám z nerealistických snů, prolévaným nahoře na půdě, rozuměla lépe, ale takhle... Teď jsou ale důležitější věci než porozumění: Středověký venkov neslyne bohatstvím a i z roztomile chundelaté veverušky se může mrknutím oka a zakručením žaludku stát hodnotná bílkovina. Jen co nejrychleji popadnout větvičku za oknem a rychle s ní ven, dokud je vzduch čistý! Prý krádež... Pro takovou drobnost se přece svět nezboří!

---

Po nějaké době, už v bezpečí a klidu svého lesa, veverka nechápaně zírá na tři kopečky překrásných dámských šatů, nad kterými možná srdce ctižádostivé dívky zaplesá, ale není to, ksakru, nic pro rozbouřené veverčí chuťové buňky. Kdyby veverka nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o klasických pohádkách, nejspíš by jí došlo, co touhle nenápadnou krádeží Popelčiných oříšků všechno způsobila, ale takhle...

O dobrácké pohádce

Kolikrát už čekal před těmito dveřmi s velkým a léty ohmataným nápisem POHÁDKY, VSTUPUJTE JEN NA VYZVÁNÍ. Moc často u zdejšího postaršího zkušeného redaktora nepochodil, ale občas ano. Kolik jeho pohádek z těch několika desítek, co napsal, vlastně prošlo rozhlasem až k uším dětských posluchačů? Osm nebo devět... Ovšem, nebyl žádný Dietl, pohádky psal jen z čisté radosti a ne pro obživu. Tu první vyprávěl kdysi ještě Vlastík Brodský jako Hajaja! Ta dnešní pohádka, na které si dal tentokrát obzvlášť záležet, mohla tedy být... jubilejní. Ano, neřekl "poslední", jak ho taky původně napadlo, ale "jubilejní". Ještěže základní principy a témata v pohádkách fungují podobně jako před desítkami let, kdy s pohádkovými příběhy začínal; pohádkové utkání dobra a zla - to není jako psát sci-fi literaturu, kde musí člověk pořád držet krok s dobou a technickým pokrokem. Zlaté pohádky! Jakpak se asi redaktorskej má, napadlo ho. Byl ještě o pár let starší než pohádkář a naposledy si stěžoval, že ho od celoživotního přenášení stohů papírů s neúspěšnými pohádkovými příběhy od svého stolu ke skartovačce na chodbě děsně bolí v kříži. Ano, pohádková skartovačka tu stála pořád v pohotovosti, pyšná a lačná po nové potravě jako kdysi gilotina na Place de la Concorde. Kdo svým příběhem rádiovou princeznu nepotěší, fik, hlava dolů a rozkrájet na tenounké nudličky. Nejprve se tomu nápadu zasmál, ale pak ... Tohle téma si musí zapamatovat pro příště, bude-li jaké.

 

O sotva stihnutých Vánocích

Josef se pokojně procházel okrajovou částí malého města, které se teprve před nedávnem stalo jeho novým domovem. Dřív o Štědrém dnu prchával z domu před frmolem vánoční domácnosti, dnes se - inspirován tím, že někteří zpěváci z desky koled se právě chystali jít spolu do Betléma - také vyrazil na chvíli projít, aby se ještě více těšil na její klid. Vzpomínal na rušné sídlištní Štědré dny svého dětství, kdy ještě na poslední chvíli bylo vždy nutné všechno uklidit, načepit, nazdobit a stihnout, kdy by z tolika okolních bytů tehdy moderního panelového věžáku, který svým třináctým patrem už snad trochu zasahoval do Ježíškovy tradiční letové hladiny, bylo slyšet místo zpívání koled spíš hlasité funění vysavačů, kdyby ho ovšem nepřehlušovaly zvuky úklidu vlastního bytu. Ještě vytřít lino v kuchyni, sakra, proč to dneska tak pomalu schne, vždyť je ještě třeba uklidit koupelnu a umýt vanu a už teď má náš denní plán zpoždění; kdoví, kdy se dostaneme ke štědrovečernímu stolu! Proboha, my jsme snad nekoupili okurky… A co ta majonéza ze včerejška? Jestli jsme ji zapomněli dát do chladu, můžeme ji tak akorát vyhodit! A kde jsou vánoční vizitky na dárky? Úplně jsme zapomněli, že jsme loni dobrali poslední, tak rychle, v obchodě mají otevřeno do dvanácti, třeba to ještě stihneme!

 

Na zdraví prvočísel !

Chvíli trvalo, než se dnes Albert dostal z práce. Jako obyčejně tam po něm chtěli spočítat něco úplně triviálního, co prý ovšem může mít dalekosáhlé finanční následky. Ale to říkají ti podivní ekonomové vždycky a z matematiky, z té vznešené čisté vědy, jíž Albert celý život pokorně slouží, si chtějí udělat jen poskoka, ficku, která je dobrá jen pro uklízení po jejich mejdanech, na nichž čísla a virtuální finance tečou proudem. Jo, když je ouvej, to si na matematiku vzpomenou a chtěli by, aby vše vysvětlila, zdůvodnila a předpověděla. Na to už pak bývá pozdě. Staří sedláci nebyli žádní globální myslitelé, ale věděli, že z hovna se bič uplést nedá, jenže takové nekorektní vulgarity - jak vypadá - se už dnes na ekonomických školách v zájmu dobrých mravů neučí. Jako kdyby dobré mravy byly právě v takové džungli - podobných bičů plné - jako je ekonomie, někdy k něčemu dobré!

Dnes ale mají pánové manažeři smůlu, ať jim hoří termíny, jak chtějí. Dnes je totiž šestnáctého a to Albert slaví svůj významný den. Šestnáctka, takové dokonalé číslo, symetrické na všechny strany, ze kterého přímo svítí na první pohled viditelná šťastná sedmička v ciferném součtu a kulaťoučká nealkoholická desítka po převedení do užitečného hexadecimálu. Kolik jen krásy a tajemství, kterých si lidé většinou vůbec nevšímají, je skryto v číslech! Ano, pokaždé tento den si sem Albert přichází sednout ke skleničce vína, kterou na dálku připije dámě svého lehce ošuntělého srdce. Zkušeně zalistuje vinným lístkem, i když tuší, že si dá polosuché chardonnay jako vždycky. Jeho lahvička je totiž za 256 korun, a to je přece přesně jeho milovaná šestnáctka na druhou, čtverec šestnáctky, skoro dokonalý tvar, takže to musí být znamení, protože Bůh, jak je známo díky Albertovu slavnějšímu jmenovci, Bůh nehraje v kostky. Ano, občas už Alberta napadlo, že možná tuhle pozoruhodnou cenu nestanovil Bůh, ale zcela bez vedlejších matematických úmyslů jen nějaký uťápnutý podnikový ekonom, který se aspoň za malého boha pošetile považuje, jak mají ti děsní ekonomové ve zvyku, takže nešlo o projev vyššího řádu Vesmíru, ale o prachsprostou náhodu. Ale Albert si dnes touhle znepokojující myšlenkou nechtěl kazit večer, protože ekonomové mu docela stačili přes den.

 

Srážka s bílou horou

Když ho Ada chtěla nakrknout, dělala si občas z Billa legraci, že takový námořní důstojník má mnohem nudnější zaměstnání než obyčejná učitelka. Vždyť co může být vzrušujícího na tom, když člověk hodiny zírá na prázdnou mořskou hladinu rozprostírající se do nekonečna všech světových stran? Ano, možná úplný začátek cesty, než člověk s tou obludou vykličkuje z přístavu, a pak zase bezproblémové přistání, to vyžaduje určitou zkušenost a koncentraci, ale mezi tím je vše vyplněno jen nekonečnou nudou a modravou mořskou šedí a kormidlo by mohla držet i necvičená chobotnice, protože na nějaké té míli sem či tam moc nezáleží. Den, noc, den, noc a další den, pořád stejná nuda. Pro tohle tak dlouho studoval a cvičil? Zato ve škole je každý den práce s dětmi doslova přívalem emocí; zážitky sice nejsou jen příjemné, ale skoro vždycky silné.

"Kdyby tu teď Ada byla se mnou, asi by si ze mě tolik neutahovala," blesklo Billovi hlavou těsně poté, co vydal svůj nejdůležitější rozkaz v životě. Pak že prý nuda!…

 

Píše se - nerušit!!!

Do ranního ticha narušovaného jen tlumeným zpěvem nejotužilejších ptáků z nepřátelského světa za utěsněnými okny zarachotila domácí tiskárna, ze které vylezl papír s okrasně vyvedeným nápisem: PÍŠE SE - NERUŠIT!!! Domácí pán přilepil kousky izolepy papír s nápisem na dveře kumbálu, trochu nakřivo, pravda, ale přesto si výsledek své práce s odstupem zálibně prohlížel. Dlouho zvažoval, zda použije PÍŠU nebo PÍŠI, ale jednak se nemohl rozhodnout, co je správnější, jednak mu použitá první osoba přišla pro začátek až příliš intimní, bylo to skoro jako kdyby se veřejně přiznal k odsouzeníhodnému poklesku. Neutrální PÍŠE SE, je mnohem lepší, jako by přesněji vystihovalo vichry vnější inspirace, které se chystají v kumbálu v příštích týdnech a měsících vát. To nepíšu já, přemýšlel domácí pán, to něco silného ve mně a možná dokonce mimo mne, snad vnuknutí, kterému jen stačí nastavit své citlivé prsty s propiskou.

Ani infinitiv NERUŠIT neměl oslovovat nikoho konkrétního; stejně v tomto bytě už nikdo jiný, reálný, než domácí pán dlouhá léta nebyl. Ten strohý slovesný tvar měl být pohrůžkou pro všechno a pro všechny, kdo by snad projevil touhu proudy nekonečné vesmírné inspirace narušovat: Sirénu svolávající místní dobrovolné hasiče k požáru, strakapouda zlostně cupujícího odchlíplé polystyrénové obložení domku, zvonící pošťačku, nebo chroupajícího červotoče ve staré truhle se vzpomínkami. Jen ty tři vykřičníky jsou asi trochu přehnané, pomyslel si a dva z nich přeškrtl obyčejnou tužkou a za to přeškrtnutí ťuknul ze zvyku tečku, jako by jeden zbylý vykřičník byl už definitivní mírou naléhavosti vytištěného sdělení.

 

Schovávaná na třetí planetě

"Křáp jeden!!" ulevil si velitel, když ani po několika úderech o zeď komunikátor nenaskočil. Jednou za čas je spojení opravdu důležité a aparát ohluchne! Přitom teď by nějakou chytrou radu z Centra zatraceně potřebovali. Nechtěně vzbudili pozornost místních; převlek asi není perfektní, i když z Podpory tvrdili, že šaty budou od těch domorodých k nerozeznání. Ve tmě je vidět víc podmračených tváří, než je zdrávo, pár lidí už na nás i cosi křičí a běží k nám. A ten krám ani nepípne!

"Když vypadne spojení s Centrem, improvizujte," praví knížecí rada v Postupech. Tak dík! Nejsou data ani čas a chytit nás prostě nesmějí, to by dopadlo špatně pro obě strany. Instinkt radí zmizet, schovat se. Ale kam? Senzory v místech očí dotěkaly ke slabému světlu pronikajícímu vraty do prachem prosycené tmy. Není jiná možnost!

-----

Když ráno spojení naskočilo, veliteli se do hovoru nechtělo, ale vzít ho musel: "Co to tam vyvádíte, vy pitomci?" řve plechový hlas. Ano, večer tu byl trochu rozruch, ale nakonec jsme to i bez spojení zvládli, ne?

"Pravidlo 1: Do ničeho nezasahovat! Zapomněli jste?" Jim se to kecá, když mají zadky v teple, ale nám šlo o krk! Jinam se schovat nešlo a i když nám nečekaný rumraj kolem porodu pomohl, museli jsme ve stáji pár triky odvést pozornost. Byl to přece stav nouze! Třeba ta nová hvězda na nebi, ta docela zabrala, místní ji považovali za zázrak, a přestali nás hledat.

"Stav nouze, stav nouze…" bručelo sluchátko. "Jestli si místní z toho vašeho divadla něco špatně přeberou, bude to vaše odpovědnost. Víte sami nejlíp, jakou mají fantazii. Jestli chcete mít s létáním utrum, zájemců je dost!" Pár vteřin oboustranně rozpačitého ticha, až si velitel myslel, že se spojení opět přerušilo. Dnes by se nezlobil.

"No, uvidíme," řekl hlas o něco smířlivěji. "Snad se na tu epizodku rychle zapomene. Mají dost vlastních starostí."

V městě Betlémě, na třetí planetě maličkého, ale celkem zajímavého hvězdného systému, začínal pár dní po slunovratu další úplně obyčejný den.

Revoluce v cukrárně na Něvském prospektu

Vladimír byl dnes celý den nervózní, jako už ho dlouho neviděla. Dokonce i při té podivně stísněné železniční cestě v zaplombovaném vagóně přes půlku Evropy, kterou spolu nedávno absolvovali, byl mnohem uvolněnější a občas dokonce vtipkoval, ale dnes jako kdyby byl duchem úplně někde jinde. Jasně, už je zase v myšlenkách s těmi svými kumpány, se kterými každou chvíli v zakouřených hospodách či kavárnách svrhávají režim. Ne že by mu nevěřila, byl pro revoluční věc už od mlada zapálený, ale - mezi námi - co by si vlastně ti mluvkové počali, kdyby se jim podařilo režim doopravdy svrhnout? Půjde snad Voloďa dělat cara? Copak o to: ženské z cukrárny na Něvském prospektu by z toho byly jistě vyvalené. Ale Vladimír by se na cara nehodil, to snad víc některý z těch jeho kámošů, zarputilý hezoun Koba nebo ten pichlavý a ukecaný Bronštejn.

Ne, že by svému muži nefandila, ale teď poprvé ji napadlo, že snad bude lepší, když se jim zítra ta jejich tajná revoluce, o které si už cvrlikají místní vrabci a jistě i donašeči, nepovede. Sice by to pak vypadalo zase na vyhnanství nebo na útěk do Finska, jako už tolikrát před tím, ale pořád lepší, než kdyby Voloďa, který bez její pomoci neumí ani správně roztopit samovar nebo roztřídit poštu, měl najednou vládnout tak obrovité nevypočitatelné říši. Proti té je i největší bolševik takhle maličkej! To snad ještě Josif, ten by i takového obra ukočíroval svou tvrdostí, ocelovou vůlí a schopností obklopit se ještě většími mizery, než je on sám. Ale můj Voloďa, filozof pořád plný pochybností a vnitřních obav? Ne, to určitě ne! I když - nedávno sesazený car, jak říkaly ženské v cukrárně na Něvském prospektu, taky nebyl bůhvíjaký lumen, tak co! Ale měl za sebou církev, zatímco Voloďa ji pořád jen zbytečně provokuje řečmi o opiu lidstva a před chvílí se na mě zamračil i kvůli upřímnému křížku na čelo. Však se moc nemrač, vím, že to nejspíš nepomůže, ale zkusit se má všecko.

 

Výletník

Nemyslel si původně, že tenhle výlet potrvá tak dlouho. Přece jen je tady venku trochu chladněji než v jeho domovském Polabí a zpočátku se mu úplně nedařilo, zvlášť v noci pod syrovými cizokrajnými hvězdami, ignorovat neodbytnou zimu, i když si navlékl svůj nejteplejší svetr. Možná se za těch pár dní už stihl otužit nebo hraje roli skutečnost, že směřuje k jihu, ale jasně cítil, že slunce doposud schované za mraky začíná více hřát. Únava už nadobro pominula, i když spíš nikdy nepřišla. Z čeho taky? Vždyť tenhle výlet je úplně pohodový, žádné bláznivé kamzičení po kopcích. Jako kdyby ve svém malém říčním člunu jen tiše klouzal po Labi.

"Však nebude tak zle," řekl si podle svého zvyku, "jak to zpočátku vypadalo." Nikdy není...

Trochu mu vadilo, že je tu v tak velkém prostoru sám, možná i proto - pousmál se škodolibě - že ten, kdo o jeho napínavém výletu právě píše, nebude moct nikde použít pořádnou přímou řeč.

Sám? "Když budu chtít, můžu si přece povídat s mořem," řekl si pro sebe tak tiše, že si taková věta snad ani nezaslouží vlastní uvozovky. Zbytek zvuku mu od úst odvál zlovolně hravý vítr, ale když tu nikdo jiný není, kdo by tím byl ukrácen na svém právu naslouchat, lze to jen těžko považovat za krádež. Jestlipak jsou vítr s mořem taky přátelé? Anebo se to mezi živly tak nebere?

 

Štědrý večer

"Děkuju, maminko, dobré to bylo," zakončil slavnostní večeři starosvětsky tatínek, který si - jako obyčejně - jídlo vychutnával, a proto mu to nejdéle trvalo. Maminka se trochu našišato pousmála a bylo vidět, že uvnitř ji tatínkova pochvala hřeje. Tatínek si spokojeně pohladil mírně vypouklé břicho, nic zvláštního, takové to bříško, které muži v nejlepších letech spíš na vážnosti přidá než ubere. Malý Pavlík začínal trpět nedočkavostí. Večeři, ve které by se normálně rýpal, shltl jako malinu, až se rodiče báli, aby si kapřím řízkem nějak neublížil a rodina místo rozbalování dárků nestrávila slavnostní večer v čekárně na chirurgii. Už v duchu viděl nádherně ozdobený stromeček, rozzářený různobarevným svitem elektrických světel, a pod ním - balíčky všech možných velikostí a všechny jako z udělání zrovinka pro něho. Trochu sobecké představy, ano, ale Vánoce Pavlíkovi opojně voněly; směs dárků, maminčina cukroví a čadicího františka na stole voněla líp než drahá voňavka, kterou si maminka už od minulých Vánoc schovávala ve skříňce a kterou Pavlík, když nebyl nikdo doma, občas očichával a jednou si dokonce maličko líznul. Opojení o to vzácnější, že nastávalo jen jedinkrát za rok.

 

Malý hokejový princ

Přisedli si k vedlejšímu stolu: Se stejnýma očima v rozdílných tvářích, jeden velký a hřmotný, druhý droboučký a jako pěna. Pod větším se málem rozlomila židle, když dosedl, menší se musel povytáhnout na sedátko a opuštěné nožky se bez opory zatřepotaly v prostoru.

"Co se mrskáš," okřikl tatínek synka, který radostně kopal volnýma nožičkama, až jeho celé malé tělo ve značkovém sportovním oblečení kmitalo do všech stran. "Viděl jsi někdy reprezentanty, aby takhle blbli? Co?" Chlapec, asi osmi nebo devítiletý, s brašnou, ze které vykukovala zpoza nedovřeného zipu špička brusle, neodpověděl a jeho mlčení působilo jako stížnost: Ještě nikdy žádného reprezentanta na obědě neviděl! Nožičky pod stolem se zastavily a tělo nad hladinou se přestalo klátit.

"Dneska to byla prostě hrůza, vždyť ses pořád jenom válel po ledě. Každej, kdo do tebe ťuknul, tě porazil, to přece nejde!" Chlapec se upřeně díval kamsi pod stůl, jen aby se nepotkal s káravě podmračeným čelem: "No jo…"

"Vůbec nejseš zpevněnej, to přece musíš čekat, že do tebe občas někdo vrazí," pokračuje otec s naléhavostí Jana Husa. Hokej je hra pro pořádné chlapy, kolikrát mu tuhle pravdu každý den opakuje?

 

Usmějte se, prosím...

Věčně podmračeného pana Šimka neměl doktor Houba rád, přesto mu nezbylo, než ho jako řádně objednaného pacienta pozvat z čekárny do ordinace. Do bytu by si ho určitě nevzal, vůbec netušil, o čem by si spolu mohli povídat. Ale práce je práce! Ještěže na zubařském křesle toho pacienti moc nenamluví.

"Otevřete pořádně, ať se můžu podívat, co nás všechno čeká." Doktor se přistihl, že naučenou větu řekl tentokrát s určitým sebezapřením, protože co ho čeká, tušil.

Vnitřek ústní dutiny obtloustlého pana Šimka podle očekávání nevypadal nijak vábně. Přesto doktor Houba zpozorněl a trochu ožil. Zvlášť po předchozích neskutečně nudných případech, v nichž se ranní pacienti pouze dožadovali odstranění bolesti a nenabízeli doktorovi, který si uvnitř hýčkal svou planoucí uměleckou duši, sebemenší kreativní příležitost. Proč ti lidé vůbec chodí k tak talentovanému a tvůrčímu zubaři, jako jsem já, zoufal si. Copak netuší, jak ubíjející pro mne taková práce je? Vyvrtáme, zalepíme, přečistíme, to samozřejmě ano, ale kde je výtvarná hodnota takového díla? Vždyť oni ti umělečtí ignoranti prostě chtějí, aby jejich zuby po zákroku vypadaly jako před ním! Žádný osobní tvůrčí vklad jako kdyby neměl v tomhle prokletém povolání místo.

"No, ta vaše čtyřka tedy vypadá! Tu budeme muset otevřít a kdoví, co uvnitř najdeme," řekl doktor a před vlastním úkonem (a oprávněně) zadržel dech.

 

Nuda v Praze

Na malém tichém městě s podivným názvem Praha začínal pátečním večerem další nudný víkend. Přemek se právě těsně před zavíračkou vyvalil ze dveří poslední místní hospody a pokoušel se vejít do tmy milosrdně překrývající všudypřítomný nepořádek na rozkopaném náměstí co nejpřímějším krokem, i když to po šesti dvanáctkách šlo jenom obtížně. Cestu přes staveniště, na kterém už několik měsíců nikdo nepracoval, měl ale natrénovanou a bylo mu už celkem lhostejné, že z pouličních lamp svítí jen každá čtvrtá. Šetřit se musí!

Kdyby každý z posledních pár set obyvatel městečka chlastal jako Přemek, možná by ta poslední hospoda nemusela po prázdninách zavřít. I teď funguje jenom o víkendech, ale po prázdninách odjedou lufťáci z velkoměsta, i těch pár bláznivých turistů, kteří přes různá varování podlehli reklamním lžím v katalozích cestovních agentur a přijeli se podívat na "starodávné městečko se slavnou historií". Vzpomněl si na Libušinu "slávu, jež hvězd se bude dotýkati" a výsměšně škytl. Kdyby kněžna viděla, jak se s věštbou sekla!

 

O zapomenuté vůni

Hned vůně z první sklenky vína ho intenzitou vzpomínky zasáhla jako blesk. Co je to sakra za vůni? Nepotřeboval teď ani jedno z voňavých adjektiv, kterých jsou encyklopedie vína pro snoby plné. Hned mu bylo jasné, že tahle vůně se žádným slovem popsat nedá. "Zajímavé, velmi zajímavé víno," řekl pro formu, aby neztratil kredit u rytířů malého hranatého stolu. Odkud jen tu vůni zná? I když víno nechutnalo zdaleka tak dobře, jako vonělo, celý večer byl ovlivněný tou první vůní, asi jako když oštěpař hned prvním hodem závodu rozhodne o svém vítězství. Vlastně ta vůně nebyla ani tak báječná, ale rezonovala s nějakou hodně vzdálenou zasutou vzpomínkou. Z tohoto života nebo ještě vzdálenější? Vůně podobná útržku neuvědomělého snu.

"Kde já jsem to jenom…" přemýšlel polohlasem a rytíři malého hranatého stolu z jeho pohledu chápali, že i když s nimi jeho ústa právě nezávazně rozmlouvají, ve skutečnosti je daleko od nich. "Tytyty, stále duchem nepřítomen!", pohrozil naoko rytíř po pravé ruce již trochu rozverným tónem. Ano, ochutnávali další a další vzorky vína, ale po prvotním hříchu s první vůní se už na žádnou další nedokázal soustředit. Tolikrát, tolikrát v životě tuhle vůni musel cítit, že se mu tak zadřela pod nosní dírky. Ovoce z rajského stromu poznání nebo spíš zapomnění? Proč nad tou vůní nemůže jen mávnout rukou a vrátit se do náruče debat okolního vinného rytířstva? Marný boj o poznání, který ale nejde vzdát.

 

Vražda u krbu

Nový tajemný krámek v naší ulici mě upoutal hned: Půjčovna literárních postav - řve neón do okolní šedi. Díky moderní technice si můžete své oblíbence půjčit na celý víkend.

Prodavač zdvihl obočí: "Jistě, Ignácia Reillyho ze Spolčení hlupců máme." Specifický vkus!

Druhou postavu jsem dostal zdarma jako bonus.

Nemohl jsem se dočkat, až do zhmotňovače vložím zlatavý disk. Ignácius je možná výstřední, ale taky bystrý ironický glosátor. Musí být radost s ním u krbu diskutovat o jeho oblíbené zkaženosti světa.

Ano, je přesně jako v knize! Hned mi vyčetl, že jen vinou lidí, jako jsem já, může bujet zneužívání literárních postav. Dodal, že je mu zle z šosáků s vlastním krbem, a chtěl místo kritické debaty radši pustit televizi. Z okna pak nadával mým sousedům do tupých ovcí. Proč sakra tak nahlas? Já nadávám vždy jen šeptem, aby neslyšeli.

Když jsem ho vtáhl zpět do bytu a chtěl ho utišit, začal křičet: "Vražda, vražda!!" Vůbec si nenechal vysvětlit, že si s ním chci jen potichu a na úrovni promluvit o světě.

"Nedám se umlčet takovými degeneráty!" řval, až kolemjdoucí vzhlíželi k mým oknům. Tentokrát neměl pravdu. Stačily dvě rány pohrabáčem a ztichl. Padl jako bleskem zasažený mamut.

Co teď? Jako zákazník jsem nespokojen. Výkřik moderní techniky a stačí na něj i pohrabáč? A vypůjčené postavy by na nás měly být vlídné a ne vykřikovat, jací jsme idioti. Přece si ta věc nesmí dovolit mě urážet, když jsem si ji řádně pronajal! Ano, věc, ulevilo se mi. Prosté poškození věci.

Spustil jsem druhý vypůjčený disk. Naléhavě zazvonil zvonek. Překročil jsem chladnoucí horu sádla, otevřel dveře starosvětsky oblečenému muži s knírkem a pozval jsem ho gestem dál. Jeho zvídavé oči se zarazily o mamuta na koberci.

"Snad se to nemůže brát jako vražda," hlesl jsem. "Co myslíte, Poirote?"

O prokletí výběru

Nebylo mu vůbec jasné, proč si na ni vzpomněl právě teď. Hlavou mu prolétla nepříjemná vzpomínka na pocit bezmoci, když od něj odcházela a on tehdy nechápal proč. Co na tom, že to bylo před pětatřiceti lety? Nepříjemný pach toho pocitu čpěl dnes v ulici, ve které prožil celý svůj život, stejně intenzivně jako tehdy. Nebo tak jen páchly kanály před jarní bouřkou?

Když o tom teď přemýšlel, vlastně nedokázal říct, proč už si od toho dne nepustil do života žádnou další ženu. Ano, pohybovalo se jich kolem něho dost, snad až moc, a některé by se nejspíš rády nechaly dobývat, ale on už nikoho dobývat nechtěl. Snad až moc? Třeba je na vině právě prokletí výběru, že se mu už do ničeho dalšího nechtělo. Kdyby přicházela v úvahu jen jedna či dvě, třeba by se mu to podařilo. Ale je vůbec možné vybrat si z tolika možností?

 

O zázračném obrazu Adalberta Mošničky

Pan Adalbert Mošnička, služebně nejstarší tramvaják v hlavním městě procitl bez zjevného podnětu ze spánku místo v tradičních půl čtvrté už ve tři. Zdálo se mu to divné, za celou jeho tramvajáckou kariéru se mu nic podobného nestalo. Vždy spal až do poslední možné vteřiny a když velký budík na nočním stolku začal neurvale vyřvávat své řežavé CHŘŘŘŘŘŘ!!! pan Mošnička se s ukrutnými nadávkami, které tak spolehlivě dokázaly spánkem ještě ztuhlé tělo nabudit na jakžtakž provozní teplotu, vyškrábal z vyhřáté postele a pravým hákem budík razantně umlčel. Tak to probíhalo kdykoli jindy, ale ne dnes. Dnes byla kolem jen tma a ticho, do kterého sice budík pravidelně tikal, ale na hlučnější projev si zatím netroufal. Pan Mošnička s údivem zjistil, že jeho uvažování - byť nebylo tentokrát vybuzeno vodopádem nadávek a láteřením - je pozoruhodně čerstvé. Z dálky se třikrát ozvaly kostelní hodiny.

Údery věžních hodin se smísily se zvláštní ozvěnou, kterou ještě v hlavě pana Adalberta dozníval poslední ranní sen. Normálně tramvaják všechny své sny zapomínal, zvuk budíku nepřipouštěl uchování tak lehounké vzpomínky na vytrvalou noční práci nevědomí. Ale dnešní ráno je výjimečné. Třeba bych si dnes mohl díky zvláštní konstelaci událostí konečně jednou pamatovat svůj sen, pomyslel si pan Mošnička. Vzdáleně tušil, že se mu k ránu cosi zdává, ale kdykoli se pokusil vybavit si nějakou jednotlivost nebo aspoň téma snu, vybavil se mu jen řinkot zvonku a slova, která by se, nežít sám, asi styděl použít. Ale pan Adalbert žil sám, protože - jak se ubezpečoval už léta - člověk, který byl svými rodiči potrestán takovou kombinací křestního jména a příjmení, by neměl vstupovat do mezilidských svazků. Ostatně za celých šedesát let svého vědomého života nepotkal ženu svých snů. Ano, říká se "ženu svých snů", ale kde ji vzít, když tramvajáci na ranní směně jsou o své sny soustavně okrádáni nesnesitelným zvukem budíku nařízeného na půl čtvrtou.

 

O ztracené víle

Pozn.: Nedávno jsem tu psal v souvislosti s jednou knihou Miroslava Horníčka o jeho kladném vztahu k vílám a chramostejlíkům. Chramostejlíky zatím vynechám a schovám si je pro příště. Ale už teď přiznávám, i já mám víly rád. Nejen, že věřím, já vím, že existují, a existují dokonce rády a s chutí. Řekl bych, že je jich kolem nás plno, jen většinou nemáme čas anebo odvahu si jich všimnout.

-------------------------------------

Kapitán vstal od pracovního stolu a mladistvým krokem, který vůbec neodpovídal věku vepsanému bohatou sadou vrásek do jeho tváře, přešel rozlehlou kancelář a vzal si z věšáku svůj dost obnošený kabát . Za okny se už setmělo. Zdalipak někdy splní svůj dávný slib manželce, že jednoho dne přijde domů za světla? Pro dnešek už toho bylo dost. Ozvalo se ale zaklepání a než Kapitán stihl říct "Jděte k čertu!", což ho okamžitě po zaklepání napadlo, vešla Nižší šarže. "Pane kapitáne…" pravila bojácně. "Hmmm," zabručel Kapitán a jeho ruka s kabátem přerušila navyklý pohyb, na který se už dnes od odpoledne moc těšil. "Je tady jeden občan, který by rád…" Nižší šarže zaváhala a bylo vidět, že se ve své nebohaté slovní zásobě snaží klopotně najít odpovídající výrazy, "…který by rád ohlásil nález." A jako kdyby sám sebe musel přesvědčit, že to slovo je opravdu výstižné, dodal: "Ano, nález!"

 

Den splněných přání

Neměl rád tahle rána. Svět viděný jejich brýlemi ztrácí obrysy. Ostré hrany se otupují, zakulacují, tupá bývá jak hlava, tak i bolest, která jí prostupuje. Je snadné říct si, že už se to nebude opakovat. Dřív, když si to říkával, to myslel naprosto upřímně, dnes si lže. Usmál se a řekl si, že včera v noci to bylo zase doopravdy naposledy. Podíval se na displej svých hodinek. Neukazovaly nic. Vždycky, když nic neukazují, je půl dvanácté, protože v té době se digitální ručičky ztrácejí v osleplých segmentech.

Vpotácel se do kuchyně. "Pfff!! Takového svinstva!“ povzdychl si, když uviděl kuchyňský stůl, pozůstalého po včerejší oslavě, nesoucího na svém hřbetě umatlané talíře od pomazánek a chlebíčků, skleničky s rudými zbytky vína na dně i rtěnek na okrajích, flekatý ubrus, pohlcující v sobě nechtěně vycamranou daň bohům, a když se nadechl vzduchu prosyceného včera večer tak lahodnou a dnes tolik odpornou směsicí alkoholových výparů a cigaretového kouře. S pozůstatky lukulských hodů ostře kontrastoval obsah ledničky. Ondřej vztekle přibouchl dvířka. 

„Aspoň vyvětrat tu mohla!“ Kdyby to tu někdo viděl, nemohl by uvěřit, že s takovou hospodyní vydržel už pět let. Aspoň vyvětrat! Nebýt její společnosti různých známých a tetiček a kolegů a jánevímkohoještě, oslava by se určitě neuskutečnila. Prožili by další z obyčejných dní, další z obyčejných večerů, který by si třeba mohli zpestřit nějakou nesmyslnou hádkou. Ráno by bylo vyvětráno a jeho by určitě takovým ukrutným způsobem nebolela hlava.

 

Skleróza

Zklamaně za sebou zavřel dveře tak prudce, až nezvykle bouchly. Jeho žena v křesle zvedla oči od časopisu a pohlédla na něho s otázkou. Opětoval její pohled omluvně a beze slov svedl bouchnutí na průvan, ač všechna okna byla zavřena a opatřena mříží proti zlodějům. Spokojena s odpovědí se vrátila k řádkům rozhovoru s jakousi právě populární osobou.

"Máš?" zeptala se instantně.

"Přes léto mají o sobotách zavřeno, mělas pravdu," musel uznat. Každé léto tomu tak bylo. A jako každý rok, i letos věřil, že tomu bude jinak.

"Každé léto je to tak. Říkala jsem ti to." Měla jako obyčejně pravdu.

"Mělas pravdu," zopakoval pro jistotu.

"Zbytečně ses těšil." Obrátila list.

"Ano, těšil jsem se."

"Můžu ti tam zajít v pondělí," ani při této nabídce se na něj nepodívala, "jestli budeš chtít."

"Těšil jsem se dneska. V pondělí budu mít jinou práci." Jako každý pracovní týden.

"Stejně bys mi neuměl dopředu říct, co chceš půjčit."

Nikdy to neuměl. Nikdy nešel do knihovny s předem vytvořeným plánem.

"Asi neuměl."