čtvrtek 12. dubna 2012

O ztracené víle

Pozn.: Nedávno jsem tu psal v souvislosti s jednou knihou Miroslava Horníčka o jeho kladném vztahu k vílám a chramostejlíkům. Chramostejlíky zatím vynechám a schovám si je pro příště. Ale už teď přiznávám, i já mám víly rád. Nejen, že věřím, já vím, že existují, a existují dokonce rády a s chutí. Řekl bych, že je jich kolem nás plno, jen většinou nemáme čas anebo odvahu si jich všimnout.
-------------------------------------
Kapitán vstal od pracovního stolu a mladistvým krokem, který vůbec neodpovídal věku vepsanému bohatou sadou vrásek do jeho tváře, přešel rozlehlou kancelář a vzal si z věšáku svůj dost obnošený kabát . Za okny se už setmělo. Zdalipak někdy splní svůj dávný slib manželce, že jednoho dne přijde domů za světla? Pro dnešek už toho bylo dost. Ozvalo se ale zaklepání a než Kapitán stihl říct "Jděte k čertu!", což ho okamžitě po zaklepání napadlo, vešla Nižší šarže. "Pane kapitáne…" pravila bojácně. "Hmmm," zabručel Kapitán a jeho ruka s kabátem přerušila navyklý pohyb, na který se už dnes od odpoledne moc těšil. "Je tady jeden občan, který by rád…" Nižší šarže zaváhala a bylo vidět, že se ve své nebohaté slovní zásobě snaží klopotně najít odpovídající výrazy, "…který by rád ohlásil nález." A jako kdyby sám sebe musel přesvědčit, že to slovo je opravdu výstižné, dodal: "Ano, nález!"
 
Kruci, pomyslel si Kapitán naštvaně, to mám tak neschopné podřízené, že neodkážou ani sami sepsat nález? Všechno abych tady dělal sám! Podíval se na Nižší šarži přísně. "On tady občan je totiž tak trochu…" utlumila Nižší šarže hlas a prstem si nenápadně, aby nebylo zezadu vidět, poťukala na čelo, "… tak trochu poctivý nálezce, abych tak řekl." Kapitán pověsil svůj kabát znovu na věšák. Stejně už dnes svůj slib manželce nesplní. A poctiví nálezci jsou v dnešní době dost vzácné zboží. Kapitán si až teď uvědomil to nenápadné poťukání na čelo. Nebo je snad už poctivost nenormální? "A co našel?" Kapitán poprvé promluvil. "Snad bude lepší, když jaksi… to vysvětlí on sám," potila se Nižší šarže. "Abych to nějak nepřekroutil." V Kapitánových očích se nepříjemně zablesklo: Tak hergot řekne mi už někdo, o co tady jde?!

"Tak pojďte, občane, řeknete to rovnou tady panu kapitánovi, ještě jednou všechno to, co jste řekl mně, nemusíte mít vůbec žádné obavy." Nižší šarže najednou protrhla stavidla výřečnosti a slova se jen sypala. Vešel drobný mužíček s mírně vypouklým břichem a s přehazovačkou na orosené pleši. "Může taky?" zeptal se nesměle Nižší šarže, a ta jen protočila oči. "Samozřejmě, pojďte oba."
Kapitán přerázoval kancelář zpátky a zabořil se do křesla za pracovním stolem. "Tak si sedněte a povídejte!" Nižší šarže proklouzla dveřmi jako naolejovaný úhoř. Od toho tady přece vyšší šarže jsou, aby řešily takové zapeklitosti," pomyslela si Nižší šarže hned za dveřmi, které za sebou tiše přivřela a odřízla se tak od nepříjemné odpovědnosti. V takových situacích viděla Nižší šarže svůj kariérní postup jako nežádoucí. To zrovna, jednat s takovými blázny!

Drobný mužíček si sedl za druhý konec velkého konferenčního stolu a odstrčil kousek od stolu vedle stojící kožené křeslo. "Neboj se, sedni si," řekl tak tichounce, že si tím Kapitán nebyl úplně jistý.
"Tak co jste nám přinesl?" zahlaholil bodře Kapitán, aby mužíček na tu dálku dobře slyšel. Sáhl si do šuplíku pro příslušný formulář. Hlavně aby chlapíček neuplatňoval nálezné, to by bylo všechno o dost komplikovanější.
"Nepřinesl, přivedl," upřesnil poctivý nálezce. "Našel jsem ji na tramvajovém ostrůvku u tržnice, chudinku. Byla dočista zmatená."
Kapitán byl zmatený ještě víc: "Koho že jste našel na tom ostrůvku?"
"No přece tady...", pokynul mužíček směrem k vedlejšímu křeslu "...tuhle nádhernou vílu." Mužíček se podíval ke koženému křeslu a jeho jinak úředně příkrý obličej se roztáhl a zněžněl. "Opravdová krása!" špitl.
"Aha. Tedy vílu." Kapitán zaváhal nad formulářovou kolonkou ´nalezená věc´ a uvědomil si, že slovo "víla" ještě za celý život do žádného formuláře nenapsal. Víly kupodivu nebyly pachatelkami ani oběťmi trestných činů, pokud si kapitán vzpomínal dobře, dosud nikdy nikdo vílu nepohřešoval a dodneška ani nehlásil její nález.
"Ano, víly jsou často k vidění na tramvajových zastávkách," byl náhle mužíček k nezastavení. "Lidé je vezmou do města, pak se zapovídají, zamyslí, nastoupí do tramvaje a neštěstí je hotovo. Víly jsou pořád ještě víc doma v přírodě než ve velkoměstě, tak se není čemu divit, že jsou pak zmatené, když se nevyznají v jízdních řádech a většinou ani nemají jízdenku." Mužíček je nejspíš vílolog, pomyslel si kapitán, ale nahlas to neřekl a vůbec se začínal sám sobě divit, že úvodní promluvu o vílách vyslechl s nepředstíraným zájmem.
"Naštěstí jsou ale víly v Praze k vidění pořád častěji, dnes už se neprojdete centrem města, aniž byste potkal dvě, tři víly, přece jen, situace se naštěstí zlepšuje."

Kapitán se zadíval na prázdné křeslo. "Když jste takový odborník na víly," proč ji vedete sem a nepostaráte se o ni sám?"
Mužíčkovi byl odstín výčitky v hlase viditelně nepříjemný. "Víte, moc rád bych si ji vzal domů," vzdychl, "ale doma už jednu vílu mám, a navíc…" ztišil hlas "…manželka vílám nějak nemůže přijít na chuť. Snaží se, to nemůžu popřít, ale úplně od srdce jí to nejde." V rachitické mužíčkově hrudi zjevně bušilo velké srdce.
"Co myslíte, že s tou vaší vílou můžeme udělat?" otázal se přísně Kapitán.
"Popravdě řečeno, nemám ponětí," odvětil mužíček. "Ale přece ji jen tak nemůžu nechat na ulici! Vy byste to přece taky neudělal! Poznám na lidech, kdo je schopen ublížit vílám a kdo je bude chránit. Vy jste ten druhý případ, doufám." Mužíček opět stočil zrak k prázdnému křeslu: "Však se na ni podívejte. Tahle je ještě z toho nepěkného zážitku celá nesvá, ale jinak se víly, když jsou v dobrém rozpoložení, umějí nepopsatelně krásně usmívat."

Kapitán vrátil nepopsaný formulář zpátky do šuplíku. Neuměl si představit takový protokol. Věc: Nález víly. Množství: Jedna víla přibližně velikosti koženého křesla. Vílu převzal a převzetí podpisem stvrzuje: Kapitán v.r. Nižším šaržím z celého baráku bude pro smích! Samozřejmě, správné by nejspíš bylo zavolat na psychiatrii, ale ten mužíček vypadá úplně klidně a vyrovnaně a ještě - když má dojem, že najde něco, co mu nepatří - zastaví se s tím na policii, to je vlastně obdivuhodné. Kdyby takoví byli všichni…! Aspoň by poctivost nemusela vypadat jako úchylka.

Mužíček se postavil. "Nejlepší by bylo dát ji mezi nějaké další víly. Však jich tu musíte mít víc, každou chvilku se nějaká ztratí, a to mi neříkejte, že sem s nimi lidé nechodí. Pravda, stále ještě existují lidé, kteří víly nedokáží vidět, ale osobně si myslím, že je to z jejich strany jenom vzdor. Neumějí se prostě vyrovnat s tím, že víly existují, nehodí se to jaksi do jejich přísně racionálního světa. Ale víly existují prokazatelně, jak se ostatně tady může každý na vlastní oči přesvědčit, že?" ukázal mužíček rukou na křeslo. "Ten, co mě sem přivedl, se kupříkladu domníval, že jsem blázen," pousmál se mužíček chápavě při vzpomínce na Nižší šarži. "No nic, občas se mi to u podobných lidí stává. Naštěstí se v takových situacích nedám odbýt a většinou časem narazím na podobně oduševnělého člověka s nadhledem, jako jste třeba vy."

Snad to není jen nějaký kanadský žertík, pomyslel si náhle Kapitán. Jestli ti pacholci…! Kapitán se vztyčil v křesle, přerázoval kancelář a rozrazil dveře. Předsíň byla potemnělá jako město za okny. České město, ne kanadské. "Vím, zdržuji vás, už půjdu," rozhodl se mužíček, ještě se jednou povzbudivě usmál na křeslo, s úklonou se zastavil u otevřených dveří, sám se chopil kapitánovy pravice a silně s ní zatřásl: "Děkuji. Velmi vám děkuji a věřím vám. Určitě je v dobrých rukou." Než stihl Kapitán cokoli odpovědět, mužíček byl pryč a zbyly po něm jen šouravé slábnoucí zvuky na chodbě. "Nechcete aspoň potvrzení o převzetí?" chtěl za ním zavolat, ale na poslední chvíli ten nápad zavrhl. Nižší šarže nebude daleko a uši má jistě pořád ještě našpicované.


Co teď? pomyslel si Kapitán. Nevěděl nic o vílách, dokonce mu ještě před chvílí pouhá představa víly přišla úplně absurdní. A teď je s vílou (prý) o samotě v jedné - byť veliké - místnosti. Kolik tvrdých chlapů už tady sedělo a v konfrontaci s Kapitánovým intelektem a vůlí postupně měklo. S těmi všemi uměl Kapitán zacházet, uměl s nimi komunikovat; věděl. Ale co s vílou, která není vidět, a o jejíž existenci tudíž můžete mít oprávněné pochyby? Tady je intelekt a tím spíše vůle s prominutím k ničemu! Nižší šarže by mu jistě potvrdila, že drobný mužíček byl bezpochyby blázen. Lidé, kteří na ulici vidí víly, přece nemohou být normální! Ano, takovými a podobnými slovy se Kapitán v duchu utěšoval, ale ve společnosti prázdného koženého a od stolu poodtaženého křesla se mu na mysl vkrádala i úplně jiná, cizí myšlenka. Co když je to vše naopak a normální jsou lidé, kteří víly vidí a běžně s nimi komunikují. Co když nevidět víly je pouhá osobnostní nedostatečnost podobná tomu, když člověk neumí plavat, jen o dost rozšířenější?

Kapitán ztěžka dosedl zpátky do svého velitelského křesla. Připusťme, že by za určitých okolností něco jako víla mohlo existovat, rozjel myšlenkový pokus. Žádný vnitřní předpis ani oběžník ovšem neposkytoval radu, co s nalezenou vílou. Kapitán si vzpomněl, že kdysi jim někdo přinesl nalezeného hada, a on tehdy zavolal do zoo, aby si pro hada přijeli. Ale víla přece není typický zoologický objekt, Kapitán si aspoň nevzpomínal, že by někdy šel v zoo kolem výběhu s vílami. "Co s tebou holka budeme dělat?" povzdechl si nahlas. Podíval se na křeslo s vráskou nerozhodnosti v epicentru čela. Smí se neznámým vílám jen tak tykat? Neurazí se? Ještě to by tak chybělo! Vzpomněl si na mužíčka a musel se při té představě usmát: To by pak víla jistě nebyla v dobrém rozpoložení, ve kterém se přece - to ví každý, komu nejsou víly zcela lhostejné - umějí tak nepopsatelně krásně usmívat!


Kapitán si sám se sebou a s prázdným povytaženým křeslem povídal ještě skoro celou hodinu. Rozhodl se víle nakonec tykat, ale nabídl jí, že oplátkou může tykat i ona jemu, bude-li chtít, i když on má bezesporu vyšší hodnost (i když možná jsou víly oproti člověku na nižším vývojovém stupni, takže třeba chudinky nemají vůbec hodnosti, co my víme?). Nabídl jí kávu (neodmítla). Postupem času si uvědomil, že ji nahlas oslovuje, že jí vypráví, že s ní vtipkuje… Docela pěkně se mu s ní povídalo, možná proto, že neodmlouvala. Ani si neuvědomil, kolik je hodin. Telefon s manželčinou fotografií na displeji mu zazvonil přesně tak nervózně, aby si Kapitán své zpoždění uvědomil. Ano, zdržel se a moc ho to mrzí. To ten zapeklitý případ. Ano, rád by jí řekl podrobnosti, kdyby ovšem směl! Anebo vlastně - napadlo ho - proč by nesměl? Vždyť ten případ oficiálně neexistuje, ani není zaprotokolován. No jo, vlastně! Vždyť není zaprotokolován! Kapitána napadlo velmi krátkodobé sice, ale přece jen řešení:

"Maruško," oslovil po delší odmlce skoro prosebně svou ženu jménem, které používal výhradně, když neměl čisté svědomí. Kdepak, do žádné zoo! Ostatně, bude to jen na jednu noc. "Možná s sebou přivedu někoho na večeři. I když… Na večeři. Ono je to celé takové … Však uvidíš." Hned zítra bude muset tu situaci nějak vyřešit. Chápe, že manželka vílám taky nemusí hned přijít na chuť. I kdyby se dnes večer snažila, o čemž se dá v tuhle večerní hodinu pochybovat, nebude žádné překvapení, když jí to nepůjde hned úplně od srdce. Už hovor s ní skončil po závěrečném dovětku snad o něco rychleji, než Kapitán očekával.

Dnes večer již podruhé sňal Kapitán svůj kabát z věšáku a tentokrát navyklý pohyb stihl úspěšně dokončit. "Mnnno, tedy půjdeme. Přece nebudeme v práci přes noc, ne?" Otevřel dveře a jako pravý gentleman pustil vílu první do dveří.

Když kolem něho prošla, stále ještě se mu ji nepodařilo zahlédnout. Ucítil ale úplně jasně závan voňavého vzduchu a intenzivní, nepopsatelně krásný úsměv.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.