Ten den si pamatuju jako dnes. Venku drobně ale hustě pršelo a já - tehdy teenager v rozpuku - jsem se už nemohl dočkat další porce zápasů fotbalového mistrovství světa. Nezajímalo mě, že jsou právě prázdniny, ale jenom a jenom to, jak bude hrát odpoledne tým Peru a jestli postoupí do dalších bojů domácí Španělé. Každý den jsem si zapisoval své postřehy i zajímavosti ze zákulisí fotbalového svátku, které jsem dával dohromady ze všech možných informačních zdrojů, internet tehdy ještě pohříchu nemaje. Fotbalem jsem tehdy doslova žil, polovinu sestav zúčastněných týmů jsem znal nazpaměť a upřímně jsem se styděl za výkon našeho tehdejšího týmu, který nedokázal dát na frak ani slaboučkému Kuvajtu. Všechny výsledky svých "odborných" rozborů jsem zapisoval do velké a tlusté rukopisné knihy, která nejspíš ještě bude ležet někde tady ve skříni.
A tehdy - s myšlenkami přímo v centru fotbalového veškerenstva - jsem dostal ránu, ze které jsem se dlouho nemohl vzpamatovat. Když jsem se pustil do řeči se svým tátou, abych zjistil jeho názory na formu dvou týmů, které byly ve fotbalovém kolotoči ten den právě na řadě, a obohatil je mými myšlenkami velkolepého fotbalového odborníka, táta na mě vzhlédl od své práce a řekl mi šokující větu: "Vždyť je to přece jedno. Chleba stejně lacinější nebude!!" Zůstal jsem úplně opařený. Takhle mluví muž, kterého jsem vždycky bral jako celkem poučeného sportovního fanouška? Jak může jen tak v klidu naklepávat svou kosu, když kdesi daleko jde právě o tak osudové věci, jako jestli bude vyřazeno Alžírsko a kolik nádherných gólů nasázejí svému dalšímu soupeři kanárkoví míčoví kouzelníci z Brazílie? Nechápal jsem, jak může takový člověk, který nesdílí mé celoprázdninové fotbalové opojení, a místo toho ho nesmyslně zajímá, jak posekat obyčejnou zahradu, být vůbec mým otcem!!