Nedělní miniglosy č.770

Poznámka: Jak už jsme si vyzkoušeli minulou neděli, i dnes náš nedělník zveřejním nadvakrát - v první, dopolední fázi vychází úvodník, článek pak v průběhu dne - odpoledne nebo večer - doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Opět si od nás všech stát vypůjčil jednu hodinu, kterou nám bohdá vrátí na podzim. Ovšemže zase bez úroku, to je mi tedy byznys! - ale proč mě něco takového nepřekvapuje... Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, mají dnes "maličké kulatiny", protože vychází jejich 770. vydání. Než se tedy dostaneme ke kulatinám pořádným, budeme mít zabavenou hodinu zase zpátky v kapse :-). Vítám vás u posledního březnového čísla blogového nedělníku se značkou NMg.

Už jen pouhých 5 týdnů zbývá do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Zatím mám pořád pohromadě jen cca dvě třetiny fotek, část se právě dodělává a část je teprve v optimistických plánech na duben. Tak doufám, že když za pět neděl v balóně stačili hrdinové Julese Verna přeletět podstatný kus Afriky, mně by mohl stejný čas stačit na kompletaci cca 30 fotek pro berounskou výstavu, kam to mám z Dobřichovic v porovnání s cestou ze Zanzibaru jenom kousek. Úvodní informace o chystané výstavě už jste si ostatně mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY. 

Od minulé neděle jsem publikoval dva nové články: Prvním byl fotočlánek Obraz, co přerostl svůj rám, ve druhém textu O fotografovi, který se nerad fotil (případná podobnost s autorem tohoto blogu rozhodně není jen čistě náhodná :-)) jsem dokonce zveřejnil svou vlastní fotku, což je tedy doslova revoluční věc, které bych se ještě tak před půl rokem nenadál. Z předchozích článků ještě připomenu reportáž Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem, ve které jsem popsal zážitky z návštěvy skvělé fotografické výstavy a z velice vydařeného výletu s přáteli do sluncem zalité Chrudimi. A právě před dvěma týdny jsem dokonce místo tradičních Nedělních miniglos vydal článek Opozita, ve kterém se skoro přesně po roce objevilo pár nových řádek "v řeči velmi mírně vázané". Ještě jednou se zmíním i o podstatně doplněném (byť stále ještě neukončeném) příběhu tříleté holčičky, která má v pražské Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice. 

O fotografovi, který se nerad fotil

Bylo nebylo, žil kdysi jeden fotograf, který kromě focení i rád psal různorodé texty a vůbec rád dělal spoustu dalších podobných vylomenin, ale měl takovou libůstku (nebo spíš nelibůstku), že se jen strašně nerad fotil. Ano, občas musel dodat fotku na nějakou legitimaci, ale to prostě byla povinnost, tak holt to nějak překousl, zazubil se na paní ve Fotografii na rohu ulice, vyletěl ptáček a bylo na pár let dopředu vystaráno. Když ale někdo fotil "jen tak" - rodinu nebo momentky z nějaké akce, kdykoli ten chlapík viděl v cizích rukou foťák v nebezpečném úhlu a vzdálenosti, vždycky se za něco schoval nebo utekl z obrazu nebo se aspoň zatvářil tak, že výsledný záběr byl nepoužitelný. Tak mu to procházelo dlouho, předlouho.  

Když měl před tuctem let svou první výstavu, přesvědčili ho, že jeho aspoň malý obrázek u životopisu být prostě musí, aby diváci věděli, s kým mají tu čest, a tak vzal jednu podobenku z poslední "povinné" průkazky a řekl si, že to tak musí stačit. A když se konaly další a další a další výstavy, pořád používal ten stejný obrázek, protože žádný jiný neměl, objektivům všeho druhu se totiž vyhýbal veleúspěšně. Ale když už bylo podobence víc než deset let a byla svému majiteli - ač formálně stále podobenkou - čím dál nepodobnější, zdráhal se ji dále používat, protože to byl čím dál ošklivější podvod na návštěvnících, kteří stále mylněji očekávali, že je na výstavě přivítá fotograf v rozpuku. Takhle mladě přece už dávno nevypadal a lhaní ho už drahnou dobu nebaví.

Obraz, co přerostl svůj rám

Za dnešním obrázkem jsem vyrazil cíleně. V jednom křídle historické Fantovy budovy Hlavního nádraží v Praze totiž ve slunečných březnových podvečerech promítala protilehlá vysoká okna svůj obraz nasvícený právě zapadajícím sluncem na jinak nepříliš vábně vypadající stěnu. V neděli, kdy začínalo jako každý rok moje soukromé jaro, jsem byl v jedné ze zdejších kaváren na moc zajímavé vernisáži fotek Martina Skřivánka a měl jsem příležitost vidět, jaké ornamenty dokázalo světlo v chodbách vykouzlit. Vzal jsem si tedy v pondělí s sebou do práce foťák a při cestě z práce v době těsně před západem slunce jsem se do Fantovy budovy vrátil. Prošel jsem si všechna zákoutí nasvícené chodby a vybral jsem si tu část zdi, do které byl zasazen hnědý rám. Bůhví, co měl ve skutečnosti orámovávat; mě každopádně hned napadlo, že by to mohl být rám sluncem vytvořeného světelného obrazu, jen je prostě ten obraz o něco větší než rozměr rámu, takže se do něj nevejde a světlo na všech stranách rámu přetéká.

Ještě jsem pár minut počkal, říkal jsem si, že by nebylo marné zachytit v obraze i stín postavy nějakého kolemjdoucího nebo přímo jeho, ale lidí touto chodbou chodilo jen málo a všichni byli navíc až neuvěřitelně ohleduplní a když viděli, že fotím, těsně přede mnou se vždy uctivě zastavili, aby mi náhodou nevstoupili do záběru, a já jim za to s trochu škrobeným úsměvem děkoval :-). Jedinou výhodou té několikaminutové prodlevy tak byla skutečnost, že světlo postoupilo i za pravý okraj rámu, kde původně byl jen stín, a poněkud tak vylepšilo proporce obrázku.

Nedělní miniglosy č.769

Poznámka: Vzhledem k tomu, že úvodník k Nedělním miniglosám vzniká většinou už během nedělního dopoledne, zatímco vlastní miniglosy až odpoledne nebo večer, rozhodl jsem se, že toto postupné vytváření nedělního článku promítnu i do způsobu jeho zveřejnění, takže značka NMg projde po delší době opět malou inovací: Od tohoto vydání budu náš nedělník publikovat nadvakrát - v první, dopolední fázi vyjde vždy samotný úvodník, článek pak v průběhu dne doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne. Uvidíme, jestli se tento nový model osvědčí :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Minulou neděli jsem možná trochu překvapil zdejší "abonenty" tím, že jsem v neděli vydal úplně jiný článek než tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Myslím ale, že přivítání začátku mého soukromého jara a poblahopřání k narozeninám, které jsou pro mě o dost důležitější než moje vlastní, je dost dobrým důvodem k vybočení z navyklého rytmu, ke kterému se ostatně dnes pokorně vracíme, byť - jak upřesňuje dnešní úvodní poznámka - se nevracíme, aspoň doufám, do úplně stejné řeky, ze které jsme před čtrnácti dny vystoupili. 

Myšlenkami se postupně orientuji i západním směrem, nikoli snad ve smyslu politologickém, tak jsem orientován už dávno, ale ve smyslu čistě geografickém, protože za pouhých šest týdnů už začne v Berouně moje samostatná fotografická výstava MINICYKLY. Ještě pořád není úplně jasné, které fotky vystavím, a myslím, že to bude definitivní až v okamžiku zahájení vernisáže, tedy PÁTÉHO PÁTÝ V PĚT!! Teď průběžně otevírám a zase zavrhuji nejrůznější varianty, byť aspoň jeden ze šesti plánovaných MINICYKLŮ už mám, myslím, kompletní (6 barevných obrázků ze série Říční variace). Úvodní informace o chystané výstavě už jste si mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY. 

V době od vydání doposud posledních Nedělních miniglos jsem zveřejnil tři nové blogové články: Prvním byla reportáž Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem, ve které jsem popsal zážitky z návštěvy krásné fotografické chrudimské výstavy (mimochodem, tato výstava byla včera po dvou měsících ukončena) a z velice vydařeného výletu s přáteli do už velice jarně naladěné a sluncem zalité Chrudimi. Místo tradičních Nedělních miniglos vyšel minulou neděli článek Opozita, ve kterém se skoro přesně po roce objevilo pár nových řádek "v řeči velmi mírně vázané". Posledním článkem pak bylo přiznání Kdy jsem se naučil nejvíc o Pražském hradu o jednom vedlejším výsledku mého dávného vysokoškolského studia, který (tedy onen výsledek) překvapivě vydržel dlouhých 40 let až do dnešních dnů. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout třeba článek Kulturní nářez aneb Osm neobyčejných dní nebo podstatně doplněný (byť stále ještě neukončený) příběh tříleté holčičky, která má v pražské Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice. 

Kdy jsem se naučil nejvíc o Pražském hradu?

Jsou věci, které jsou už tak dlouho na svém místě v bytě, že jaksi splynou se svým okolím a místo už bez nich nemůže existovat, aniž by přestalo být samo sebou. Asi jako papírový a docela velký Pražský hrad v mém staňkovském pokoji. Uvědomil jsem si, že mu bylo nedávno rovných 40 let, protože tohle papírové monstrum jsem lepil v prváku na VŠCHT během svého prvního zkouškového období, které fungovalo jako účinné síto různorodých ambicí stovek studentek a studentů. Po celý den jsem se docela intenzivně učil a po večerech jsem relaxoval při lepení Pražského hradu. Týdnů bylo, tuším, šest a po jejich uplynutí jsem měl zdárně uzavřený první semestr a ještě navíc tohle neobvyklé papírové těleso, které se nevešlo jinam než pod strop na knihovnu a dosud tam setrvává. 

Tak jsem se při své lednové návštěvě Staňkova rozhodl, že papírový Hrad po dlouhých desítkách let zpod stropu sundám a provedu u něj nezbytnou hygienu (spočívající hlavně v intenzivním "ofuku" na vymrzlé zahradě), protože si ho budu chtít vyfotit pro tento článek, který se přes řadu ve frontě předbíhajících aktualit jednou přece jen dostane na řadu (trvalo to nakonec dva měsíce) a já vám tento svůj dávný architekturní opus budu moct představit na blogu.

Opozita

Omlouvám se všem, kteří dnes čekali Nedělní miniglosy jen proto, že je neděle. Dnes je ale zároveň 16. března a to - jak zdejší štamgasti vědí - začíná každý rok moje soukromé jaro. Pohledem do archivu jsem zjistil, že v tento den vyšly v historii tohoto blogu Nedělní miniglosy jen jednou, bylo to v roce 2014, beru to jako hřích nezralého blogového mládí a dá se očekávat, že už se to nebude opakovat, kdyby pro nic jiného, tak proto, že další neděle 16. března bude až v roce 2031, což je termín, na který už plánuji úplně jiné věci než zaobírati se tou dobou ještě blogem.

Jinak za celou šestnáctiletou historii tohoto blogu vyšlo v neděli kromě 768 vydání Nedělních miniglos jen pár neminiglosových článků, prakticky výhradně v době nějaké mé dovolenkové cesty (Řecko, Japonsko) nebo o Vánocích, kdy Nedělní miniglosy v posledních letech odpočívají. No a teď jsem mezi tyhle mimořádnosti zařadil i tradiční začátek svého jara.

Ale abyste nebyli smutní, že jste v neděli vůbec nic nedostali, přikládám aspoň pár slov v řeči velmi mírně vázané, protože ty se k mému začátku jara, myslím, hodí lépe než sebevtipnější reflexe toho, co se právě děje ve světě, pokud něco takového vůbec lze za současných okolností reflektovat vtipně. 

A abych nezapomněl, hlavnímu důvodu lehce mimokalendářního začátku posledních mých asi dvaceti jar přeju krásné narozeniny, ať nabyde všeho podstatného, čeho se mu případně nedostává, a zbaví se všeho, co mu případně škodí, ať radost a spokojenost dokáže anihilovat většinu starostí a ještě zbyde dost i na docela obyčejné lidské štěstí.

 

Opozita

Do snu i do práce

hladce i obrace

hladce i obrace.

 

Dole i nahoře

na poušť i na moře.

Rána i večery

víry i nevěry, 

víry i nevěry.

 

Květy i kamení

temno i znamení.

Shora i od spoda

dráty i svoboda. 

V srdci i na stěně

jasně i zmateně.

 

Jasně i zmateně.

Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem

Když jsem v lednu psal o vernisáži neobyčejné chrudimské výstavy fotografií Honzy Kočího řečeného Kočičák, už jsem byl rozhodnutý se na výstavu v březnu (šance je až do soboty 22.3.) vrátit, abych si ji mohl pořádně projít v klidu i bez onoho typického vernisážového ruchu a spousty lidí kolem. Jako optimální se mi tehdy jevila individuální návštěva, dvě hodiny času jen a jen na fotky a pokud možno úplně prázdný sál, abych se mohl na vystavené (až na jednu výjimku) černobílé obrazy náležitě soustředit a vychutnat si je. Zároveň - pokud bude pěkně - bych se rád prošel po městě, ke kterému mám čistě soukromě už mnoho let opravdu speciální vztah. Tak nějak jsem si výlet plánoval, ale plány, jak známo, jsou i k tomu, aby se dynamicky proměňovaly :-). 

V průběhu mimořádně rušného minulého týdne, který jsem zde na blogu shrnul v článku Kulturní nářez aneb Osm neobyčejných dní, jsem se na různých akcích hned čtyřikrát setkal se svými přáteli, fotografy a moc fajn lidmi - Zuzanou Terešovou a Pavlem Vidlařem, kteří mě asi před půl rokem s Honzou Kočím seznámili. Když jsem jim řekl o svém záměru do Chrudimi někdy o víkendu vyrazit, začali - na rozdíl ode mne, který většinou vše nechávám na poslední chvíli - hned jednat: Zeptali se mě, jestli se nechci přidat k nim druhou březnovou sobotu, že by se pokusili domluvit přímo s autorem speciální, oficiálně neplánovanou a veřejně nevyhlášenou komentovanou prohlídku. To je samozřejmě nabídka, která se - použiju-li klasickou filmovou formulaci - nedá odmítnout. I když je o víkendu výstava přístupná až od 14:00, dohodli jsme se, že do Chrudimi vyrazíme už ráno, abychom si stihli projít moc zajímavé město a odpoledne už se budeme plně věnovat Kočičákovým krásným fotkám.  

Nedělní miniglosy č.768

 

Když jsem ve středu měl po šesti dnech první večer bez nějaké kulturní akce, skoro jsem se cítil nesvůj, skoro jako kdybych se nějak flákal. Ale myslím, že flákání nehrozí, i proto, že jsem už domů přivezl sedm nových tisků pro berounskou květnovou výstavu MINICYKLY a nově jsem dalších osm v tiskárně zadal. Sice ještě nemám úplně stoprocentní představu, jak bude vypadat výsledný výběr, ale představa postupně krystalizuje a jsem zvyklý na to, že definitivně se občas rozhoduje až při instalaci přímo ve výstavním sále :-). Ale úvodní informace už jste si mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY. Dobrý vliv na mě bezesporu má krásné jarní počasí, jen doufám, že sluníčko nestihne urychlit vývoj přírody příliš, aby nám to potom nějaký dubnový holomráz všechno nezničil.

Tentokrát jsem v týdnu publikoval dva nové články: Ve středu jsem vás pozval do obrovitého vnitřního prostoru baziliky sv. Jakuba Většího na pražském Starém Městě na zvuk tamních historických varhan v článku Kostel plný varhanní hudby. V pátek jsem pak shrnul, jakých všech rozličných kulturních akcí jsem se v posledních dnech zúčastnil, v článku Kulturní nářez anebo Osm neobyčejných dní. Ještě jednou mohu připomenout podstatně doplněný příběh tříleté holčičky, která má v pražské Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice a tradiční bilanční článek Co mi také přinesl rok 2024? 

Kulturní nářez aneb Osm neobyčejných dní

Posledních deset dní pro mě bylo opravdu neobyčejných, protože poté, co leden a únor proběhly celkem nevzrušivě a snažil jsem se je mít co nejrychleji za sebou, na přelom února a března se naskládaly do mého diáře kulturní akce jedna za druhou, o to lepší, že všechny byly spojeny s nějakými mými přáteli. A protože zítra, v sobotu, jedu pro změnu do Chrudimi (viz úplný konec dnešního článku), myslím, že je nejvyšší čas udělat si malý letmý přehled toho, co se v posledních dnech odehrálo a co bylo příčinou, že jsem spoustu jiných věcí nestíhal, protože jsem pravidelně chodil domů nedlouho před půlnocí :-). Pojďme pěkně postupně:

 

Den první, pondělí, Vršovické knihkupectví: Vernisáž výstavy výborného fotografa i člověka, španělského Pražana Carlose Sardá Vidala (teď nevím, jestli to krásné jižní jméno skloňuji správně). Na snímku autor s fotografkou, spisovatelkou a vypravěčkou krásných pražských příběhů Klárou Hášovou.

 

  

 

Kostel plný varhanní hudby

V sobotu jsem se byl poprvé podívat v celkem nedávno veřejnosti zpřístupněném objektu kláštera minoritů při kostele svatého Jakuba Většího na pražském Starém Městě. K některým záběrům z interiéru kláštera se určitě ještě dostanu, dnes se ale zmíním o nádherném varhanním nástroji ze začátku 18. století, který je součástí svatojakubského kostela. Součástí prohlídky areálu byla totiž i návštěva kostela a naše průvodkyně se poctivě snažila nám vyprávět některé kapitoly z dějin chrámu stejně jako upozornit na zajímavosti interiéru. Zároveň ale začaly hrát svým mocným zvukem varhany, na kterých cvičila zdejší varhanice na pravidelnou nedělní varhanní produkci.

Musím se naší milé průvodkyni omluvit (znám ji už dlouhé roky, tak snad moji omluvu přijme), že když jsem se měl rozhodnout, jestli se snažit zachytit slova jejího výkladu nebo se nechat plně prostoupit úžasným zvukem nadpozemské hudby, dal jsem přednost varhanám, protože je to v tom prostředí úžasný a sváteční zážitek, který lze těžko nahradit tím, že si o něm něco přečtu nebo si pustím ukázku na mobilu. Předpokládám, že hrála přímo zdejší varhanice a ředitelka kůru baziliky sv. Jakuba, Irena Chřibková.

Nedělní miniglosy č.767

 

Uplynulý týden se u mne nesl v duchu ostrého přechodu z období klidu a nemocného polehávání do kulturně i fyzicky velmi rušného období, kdy prakticky každý den mám nějakou kulturní akci. Začalo to moc příjemným setkáním s přáteli z fotografického světa na vernisáži známého pražského Španěla Carlose Sarda Vidala, pokračovalo to koncertem jedné kolegyně z práce, ze které se vyklubala nesmírně schopná zpěvačka, v sobotu jsem byl na detailní prohlídce kláštera minoritů při kostele sv. Jakuba Většího a dnes jsem musel trochu posunout běžnou uzávěrku Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a po celou tu dlouhou dobu skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, protože odpoledne se na pražském letišti konala vernisáž velké fotografické výstavy ŽENA. Ostatně, i v následujícím týdnu pokračuji v podobném duchu, protože mě v týdnu čekají další tři vernisáže a v sobotu pak druhá cesta na výstavu Okem Kočičáka do Chrudimi.

Tentokrát jsem v týdnu publikoval dva nové články: Nejprve jsem představil, jak asi bude vypadat moje letošní berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY. Ve čtvrtek jsem se pak vrátil k již dříve zveřejněnému, ale teď podstatně doplněnému příběhu tříleté holčičky, která má v pražské Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice. Z předchozího období ještě jednou připomenu, jak jsem na sklonku zimy odpadl do několikadenního chřipkového delíria, v článku  Únorová "rýmička", a valentýnské vymrzle květinkové Předjarní haiku.