Co mi také přinesl rok 2024

Normálně bývá jednoduchý bilanční článek o tom, co mi (mimo mnohé jiné, na co při psaní samozřejmě zapomenu) přinesl uplynulý rok, jedním z prvním článků roku nastupujícího. Letos to ovšem moc nezafungovalo: Článek jsem odkládal a moc se mi do něj nechtělo, nejspíš proto, že letos nemůže být tak otevřený, jak bych rád svoje články měl. A k čemu je jakékoli bilancování, když ty nejpodstatnější položky zařadit nelze? Ale nakonec jsem dal dohromady aspoň pár bodů, které tvoří malé ohlédnutí za rokem, který měl v řadě ohledů okouzlující viditelnou část, ale kdybyste se pokusili z kusých informací v dnešním článku sestavit rok mého života, logicky by vám nevyšel žádný ucelený obraz ale jen sem tam pár kostiček a střípků.  

1. Letos jsem - aspoň z pohledu cestovatelského - zápecničil. Do zahraničí jsem se dostal na pouhé tři dny na výlet do Rakous, konkrétně do Vysokých Taur u městečka Bad Gastein, a ještě to byla vyjížďka sice krásná, ale povýtce pracovní. Každopádně jsem rád, že po ní zůstalo 20 fotek na pokojích jednoho tamního rakousko - českého hotýlku. Do svých zamilovaných destinací - především na řeckou Lefkadu a do Japonska - jsem se tentokrát nedostal, většinu své dovolené jsem vyplácal na své výstavní aktivity. 

2. Když už zápecník, tak pořádný: Nepoznával jsem nijak zvlášť ani české a moravské kraje. Udělal jsem si jeden výlet do Českého Krumlova, ale tam jsem si zajel spíš proto, abych přišel kolem letního slunovratu na lepší myšlénky (stejně nepřišel...), a jeden do Zlaté koruny. No a s přáteli - milovníky architektury - jsem si zajel na jeden den do Mostu a Litvínova. Ale jinak jsem pořád odněkud někam jezdil, třeba jen na letní trasu Praha - Domažlice bych si možná zasloužil i čestnou jízdenku.

3. Už do šesté sezóny vstupuje můj speciální fotoweb administrovaný na platformě WIX. Popravdě, moc na něm nestíhám pracovat, nápadů bych měl spoustu, ale dostanu se k práci na něm jen zřídka, takže jsem rád, že funguje aspoň v základním režimu a moc nepustne.

 

4. Již čtyři roky jsem zaměstnán na stejném místě, opět jsem formálně o jeden stupeň povýšil, což řada kolegů vnímá jako projev úspěchu, zatímco moje představa úspěchu je založena na něčem docela jiném.

5. Loni jsem se zúčastnil všech vycházek projektu Pražské domy, během kterých jsme prošli podstanou část pražské Petrské čtvrti. Z celého obrovitého Nového Města tak už zbývá jen závěrečná část mezi Klimentskou ulicí a Vltavou.

6. Uspořádal jsem svou jubilejní desátou samostatnou fotografickou výstavu, tentokrát v překrásném prostředí barokního chotěšovského kláštera. Trvala 2,5 měsíce a ze všech svých deseti výstav jsem s ní byl nejspokojenější. Nejenže byla zahájena neobyčejně početně navštívenou vernisáží, ale potkal jsem se díky ní se spoustou zajímavých lidí a dokonce jsme si udělali při té příležitosti i speciální "vápeníkovskou" prohlídku pro příbuzné, protože Chotěšov je prostě kolébkou západočeských Vápeníků :-). 

7. Poprvé jsem si vyzkoušel, jaké to je nechat si udělat virtuální prohlídku výstavy. Chci ji používat i nadále jako určitou formu profesionální reklamy, a proto je stále k dispozici na mém fotowebu na odkazu Virtuální prohlídka výstavy POVZNÁŠENÍ, chotěšovský klášter 2024

 

8. Pro své známé, se kterými chodíme po Pražských domech, a samozřejmě v neposlední řadě i pro sebe se mi povedlo domluvit opravdu detailní více než tříhodinovou prohlídku klášterního objektu v Chotěšově, během které jsme díky Panu Jiřímu Poslednímu, který je opravdovým expertem na chotěšovský klášter, prošli celou budovu od půdy až po odvodňovací kanály v nejhlubším sklepení.

 

9. Jako jen obtížně organizovatelný individualista jsem se vůbec poprvé zúčastnil skupinové výstavy. Napřed jsem se oficiálně stal členem České federace fotografického umění, obdržel jsem členskou kartičku s velkým nápisem PRESS a hned v prvním roce jsem se zúčastnil se svými sedmi fotkami velké společné výstavy této federace v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné v centru Prahy.

10. Během roku jsem se zúčastnil čtyř bedlivě vybraných fotografických soutěží. Přestože jsem si tentokrát vybíral jen z těch největších a nejprestižnějších, ani z jedné jsem neodešel s prázdnou. Největším úspěchem celé mé dosavadní "fotografické kariéry" se stala druhá cena pro fotku schodiště domu U Černé Matky Boží v soutěži International Photography Awards (IPA), která je svým rozsahem a pověstí považována za cosi jako fotografické oscary. Ale přibyly např. i dvě bronzové medaile z Paříže a jeden bronz z Tokia. Celkový detailní přehled soutěžních fotografických úspěchů udržuji na stránce Ocenění. 

11. Nadále jsem byl členem fungujícího uměleckého salónu, konkrétně toho, který existuje při pražském Divadle Kámen. Rovněž mám to potěšení docházet občas na setkání vybrané stolní společnosti, kde mám možnost naslouchat řadě moudrých a kreativních lidí, což pro mě znamená zajímavou inspiraci pro mé vlastní občasné tvůrčí spády. 

 

12. V průběhu roku jsem přidal pouhých 9 nových příspěvků na svém instagramu, který využívám především pro sledování tvorby vybraných fotografů a snažím se mít vyvážený počet těch, které sleduji (351) a těch, kteří naopak sledují mne (299). Prostě jsem to flákal. Na facebooku jsem se snažil o dost víc, tam jsem měl 240 příspěvků, drtivou většinu doprovázenou obrazem.

 

13. Potvrdil jsem si to, co už jsem z dřívějška v této souvislosti věděl - že míra inspirace báječným člověkem není přímo úměrná četnosti kontaktů s ním, ale spíš četností myšlenek na něj. Což samozřejmě neznamená, že bych nedal bůhvíco za to, aby ty kontakty byly co nejčetnější.

14. Celý rok jsem byl opravdovým štamgastem dobřichovické knihobudky, kterou letmo prohlédnu, kdykoli z dobřichovického nádraží někam odjíždím a kdykoli se vracím. Různorodých perliček už jsem našel spoustu a výrazně jsem díky tomu obohatil svůj seznam knížek přečtených za rok 2024. 

15. Mám-li se podívat na to, jak se vyvíjí moje zdraví, řekl bych, že je přiměřené věku a mému životnímu stylu, přičemž se snažím k němu moc nepouštět lékaře, kteří by nejspíš v některých oblastech měli jiný pohled na věc. Ale v tomto roce moje zdraví nebylo to, které mi dělalo hlavní starost.

16. Loňský rok byl prvním kompletním rokem mého fotografického "podnikání". Do světa jsem vypravil deset náležitě adjustovaných fotografických obrazů, které už krášlí různé byty, domy či kanceláře, a na dva z nich jsem musel dokonce jako živnostník vystavit fakturu, což jsem si dlouhých 58 let odpíral a pevně jsem věřil, že si to už doodepřu. 

17. Zjistil jsem, že neumím hrát na cizích klavírech. Přísně vzato, neumím pořádně hrát ani na tom svém, ale přesun na jinou klaviaturu v jiném prostředí s jinými podmínkami a jiným zvukem nástroje (nedej bože ještě s někým, kdo právě poslouchá), dokáže udělat s mými prsty tak krátký proces, že ani nevím kde skladba začíná.

18. Začínám trochu pronikat do komunity pražských a přípražských fotografů a poznal jsem se v průběhu roku s řadou těch, které jsem dosud znal jen prostřednictvím jejich fotografií a z jejich občasných vystoupení v médiích a reportáží v fotočasopisech.

19. Během roku jsem koketoval s myšlenkou pořídit si nějaký maličký ateliér, kde by bylo možné přechovávat a taky průběžně předvádět "fotografické přebytky" (a taky se tam mít možnost občas pěkně zašít), ale protože by se muselo jednat o ateliér někde v Praze, koketovat jsem zase rychle přestal. 

20. Několikrát jsem se v krásném prostředí pražského "zenového domečku", o jehož existenci skoro nikdo neví, zúčastnil setkání maličké japonsko-česko-lecjaké komunity lidí, kteří mají rádi (a taky občas píšou) haiku.

21. V dubnu jsem si mohl detailně prohlédnout jeden z nejkrásnějších (a taky nejdražších) obrazů, ke kterým jsem se kdy dostal tak blízko a navíc s foťákem v ruce. Obraz malířky Toyen Tajemství míst, který nebyl ani na jedné z několika výstav Toyen, jež jsem ve svém životě navštívil, mě doslova uhranul. Ale vlastní aukce jsem se už - ani nevím přesně proč - nezúčastnil...  

22. Během roku visely moje fotky na dvou zahraničních výstavách: Jedna se konala ve fotografické  galerii v Glasgow a druhá dokonce až v dalekém čínském Čchung-čchingu, kde jsem konečně poznal, jak se píše jméno Petr Vápeník čínsky. 

23. Můj blogový článek o hře (a knize) Můj bratr mesiáš, kterou jsem viděl v mém oblíbeném Divadle Kámen, převzal v plném znění blog Divadelních novin. 

24. Měl jsem možnost nakouknout dovnitř pražského orloje, nechat se po starobylých místnostech orloje provést přímo panem orlojníkem a ještě si vyjít na lávku vedoucí ke složitým venkovním ciferníkům. 

 

Jako obyčejně jsem se v dnešním shrnujícím "dvoutuctí" vyhnul jakýmkoli politickým tématům, od toho přece máme skoro každou neděli k dispozici Nedělní miniglosy, že? Jen když o tom mluvíme, vůbec si nejsem jistý, jestli se mi tentokrát podaří pravidelný nedělník publikovat. Kdyby ne, omluvte mě, budu v sobotu i v neděli trochu pobíhat a popojíždět, tak jedině, že by se mi povedlo něco sepsat ve vlacích či na lavičce v předjarním parku. 

 

Každopádně přeji všem krásné dny plné zaznamenáníhodných aktivit. Ani se nenadějeme a bilanční články (když už jsem s tímhle čekal dlouhých pět týdnů) budou zase klepat na dveře...