Sice je právě asi nejchladnější období letošní zimy s celodenními mrazy, přesto už je jaro cítit skoro všude. Ráno mě při cestě do práce doprovází štěbetání ptáků, dobřichovický park se rozsvítil žlutými kuličkami opatrných kvítků talovínu, sluneční paprsky nabírají na síle a dokážou vytopit můj dobřichovický obývák spolehlivěji a rychleji než naložený krb. A už druhý víkend po sobě nepřipravuji Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už téměř 16 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, v tradičním prostředí kavárny na Poříčí, ale ve vlaku kdesi na západočeských tratích. Dnes je to už sedmisté pětašedesáté vydání, poslední před neuvěřitelnými šestnáctými narozeninami tohoto blogového nedělníku. Ano, Nedělní miniglosy č.1, původně ještě pod názvem Miniglosy 8. týdne, který se až těsně před zveřejněním změnil na název používaný dodnes (aspoň vidíte, že původně jsem vůbec neplánoval, že by mohl tento formát přežít delší dobu, ostatně to tehdy ještě nebylo zřejmé ani ve vztahu k celému mému blogu, který byl v té době na světě teprve necelý měsíc), vyšly v neděli 22.února 2009 těsně před půlnocí (po migraci článků z původní platformy blog.cz na blogspot se dnes dokonce tváří jako miniglosy pondělní :-)), aniž bych tušil že podstatným způsobem promění charakter mých nedělí přinejmenším na dalších dlouhých šestnáct let.
Omezený čas, který jsem minulý týden měl na svůj blog, se tentokrát neprojevil v počtu nových článků, ale spíš v jejich rozsahu. První drobnou novinkou uplynulého týdne byl fotočlánek Plzeňské kouřové sklo, který ukázal svéráznou novou fotku pořízenou nedávno na železniční zastávce Plzeň - Skvrňany, přiléhající k rozlehlému areálu plzeňské Škodovky. A protože bylo v pátek Valentýna, dovolil jsem si zabalit k tomuto svátku jako soukromý dárek maličkou a opravdu velmi, velmi čerstvou kytičku (i když to tak možná na první pohled vypadá, opravdu jsem ji neměl do poslední chvíle doma v mrazáku) a přiložit k ní ještě sedmnáct (no dobře, ve skutečnosti jich tentokrát bylo osmnáct, nebudeme přece hnidopišit, ne?) slabik tradiční básnické formy haiku, v tomto případě Předjarního haiku. Z předešlého období mohu ještě připomenout tradiční bilanční text Co mi také přinesl rok 2024, ke kterému jsem se tentokrát dlouho nemohl odhodlat, fotoreportáž z Chrudimi, kam jsem byl pozván na báječnou Vernisáž výstavy Okem Kočičáka a kam se chystám ještě někdy v březnu na srovnávací návštěvu již viděného, a třeba ještě jednou i statistiku všech blogových komentářů a komentátorů za rok 2024, která je prakticky výhradně o vás, milých návštěvnících těchto stránek.
Dnes ještě jednou povytáhnu z archivu 11 let
starou a docela krátkou (aspoň na to, jak velkou komoru s četnými
kostlivci otevírá) úvahu Chvála věcí, které nedávají smysl, a přidám pro obveselení 15 let starou rýmovačku Rytmus života. Ostatně, docela by mě v této souvislosti zajímalo, kterému z popsaných (anebo jiných) rytmů vy sami ve svém životě dáváte přednost?
Pro příští týden mám zatím rozmyšlené téma jednoho článku, který - jestli se nevyskytne něco aktuálnějšího - si zase po nějaké době vezme inspiraci z mého denního dojíždění vlakem do Prahy. a kdoví, je docela dobře možné, že vás už seznámím s tím, jak bude pravděpodobně koncipovaná moje květnová výstava v Berouně. Třeba mě to pohne k tomu, abych sedl k počítači a připravil nejen pro tento účel aspoň malý nalákávací plakátek :-). Mimochodem, marketingově zajímavý termín vernisáže pořád platí: PÁTÉHO PÁTÝ V PĚT!! Moc lidí se do lehce nudloidní ale moc sympatické berounské galerie HOLANDSKÝ DŮM sice nevejde, ale bude květen, tak věřím, že budeme moct expandovat i do přírodou vlídně vytemperovaných přilehlých venkovních prostor.
Vám všem, kteří si sem chodíte číst pravidelně, občas, či jste sem nakoukli pouhou shodou náhod, děkuji za vaše návštěvy i komentáře a do dalšího týdne vám jako obyčejně přeji, ať se vám daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli.