Konec série Říční variace?

Zrovna nedávno jsem trochu přemýšlel, jak to bude dál s některými mými dlouhodobými fotografickými cykly. Příkladem budiž třeba dva z nich: Kouzelnou zahradu ve Staňkově čas od času fotím už od roku 2010, první obrázky série Říční variace vznikly přesně před deseti lety, v březnu 2015.

Jeden z prvních dvou obrázků ze série Říční variace, kterou fotím stále na stejném místě na břehu Berounky kousek pod Dobřichovicemi - ovšem za různých podmínek, v různou roční dobu, za různého stavu vody, atd. (Živé stříbro, 2015)

 

 

 

Jak dlouho ale takovou dlouhodobou sérii rozvíjet? A jak poznat, že se čas naplnil a že bych se měl zaměřit na nějaké jiné téma? Protože jsem na žádnou rozumnou odpověď nepřišel, řekl jsem si, že to prozatím nechám koňovi a až ten správný čas přijde, třeba to nějak poznám. Definitivní výběr z tohoto cyklu by měl obsahovat 30 variací, podobně jako tomu je třeba u Bachových klavírních Goldbergových variací, které jsem se ne zas tak dávno pokoušel hrát na piáno (dnes už se mi větší část jednotlivých kousků vykouřila z hlavy i z paměti prstů, ale zde si v článku Johánek Bachů zpaměti i z not můžete poslechnout 14 nahrávek z doby, kdy jsem se ještě do not víceméně trefoval :-)) A 30 slušných fotek z té série bych už mohl vybrat dnes, a celé desetileté snažení tím slavnostně ukončit.

 

 

To místo, kde fotím svoje Říční variace, není vlastně ničím výjimečné, což je ostatně v mých očích a v mém pojetí pro takový cyklus spíš výhoda; jde jen o několik vlnek, do kterých se řeka vytvaruje při přechodu přes pár kamenů na říčním dně, pár vlnek, do kterých při správném natočení objektivu zasahují pokroucené stíny vzrostlých stromů na protějším břehu (Surrealistův strom, 2023).

 

V té kombinaci proudění a reflexí se dá za různé konstelace okolností najít spousta variant, takže množství námětů je prakticky nevyčerpatelné, i když se pořád pohybujete jen na pár metrech čtverečních, a zdánlivě tak fotíte pořád to samé (Odlesky řeky, 2020).

 

Na své první letošní focení Říčních variací jsem vyrazil minulou sobotu odpoledne a jakmile jsem přišel na "své místo", bylo mi jasné, že tam nic není jako dřív: Vlnky na hladině řeky sice zbyly, ale stíny stromů, které uměly mezi ladnými křivkami říčních vln vytvořit pořádně dramatickou strukturu, kamsi zmizely, to proto, že zmizeli i jejich původci, což zpětně vysvětlilo občasné zvuky motorové pily, které do Dobřichovic doléhaly z těchto míst.  

Těžko říct, co tentokrát vyvolalo záchvat dřevorubecké aktivity; snad shodil vítr nějakou větev na pěšinu, která tudy vede, snad se bude zase "vytvářet krajina" za pomoci dotací z EU, např, proto, aby mohla vzniknout další cyklostezka, když jedna už vede po protějším břehu, snad poskytli experti dobrozdání, že stromy nejsou (ponejvíce naším přičiněním) tak zdravé, jak si přeje jakási vyhláška, takže je třeba je rozsekat na maděru, kdoví. V souboji člověka se stromem je to většinou strom, který - ač věkovitější a mohutnější - tahá za kratší konec provazu, a tak se zdráhám mu v tomto věčném zápase nefandit.

 

Možná je mi takto opravdu naznačováno, že nastal čas a cyklus Říční variace je třeba uzavřít. ale znáte mě, když už jsem byl jednou na místě (popravdě, hodně vytočený), nedalo mi to a pár nových fotek jsem i tak udělal, i když bez těch lomených stínů to ztrácí jeden z potenciálních rozměrů a zejména za slunečného letního počasí budou "stínové blesky" moc chybět (Tanec stínů, 2025).

 

Kdybych se poptával, jistě by mi někdo odpovědný vysvětlil, že pokácení těch obrovitých stromů na druhdy malebném břehu řeky bylo racionální a naprosto nezbytné a že místo stoletých velikánů zasadíme nové proutky ve spravedlivém nemušketýrském poměru "jeden za jednoho". Ale obávám se, že až vyrostou do té míry, aby mohly svým stínem zasahovat opět do rozjařených říčních vln, já už u toho fakt nebudu, abych tou dobou mohl v dlouhodobém cyklu pokračovat...