Nedělní miniglosy č.671

Tentokrát jsem se ukrotil a nepřidal jsem žádný předvolební článek, byť ve veřejném prostoru vládly fakt vypjaté emoce. Ale samozřejmě, úplně se tomuto tématu vyhnout nemůžu, takže se téma voleb určitě objeví jednak v dnešním vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jednak nejspíš i v samostatném článku, v okamžiku, kdy emoce - pozitivní i negativní - trochu opadnou, protože horké kaše rád nechávám trochu zchladnout, aby se nemuselo tolik foukat. Vím, jde to přesně proti logice "normálních" médií, která potřebují i dávno vystydlé kaše pořád dokola přihřívat, aby se "u společného ohně" sešel vždy dostatek lidí a těch, co jim chtějí něco prodat, ale znáte to, energie zdražila a taky si to můžu dovolit, neb mě mediální konzumenti naštěstí neživí. Dnes vás každopádně vítám u již 671. čísla pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

V uplynulém týdnu vyšly dva nové články: Prvním byl druhý článek z tradičního bilančního trojlístku, text Můj blog v roce 2022, ve kterém jsem se zaměřil na to, co se na mém blogu v uplynulém roce odehrálo a jak se to odrazilo na jeho návštěvnosti v porovnání s minulými lety. Druhým článkem byl zpola fotografický článek a zpola haiku, protože se to v přechodně zasněžené pražské zahradě jaksi právě sešlo dohromady: Namrzlý páv ve Vojanových sadech a Paví haiku. Z dřívější doby ještě jednou připomenu "chlubicí článek" o tom, kterak moje fotky přivezly plný kufr ocenění z mezinárodní fotografické soutěže New York Photography Awards 2022: Tak už jsme z Nového Yorku doma. A přidám i odkaz na svou první letošní básničkou Můj noční vesmírný pád.

 

Namrzlý páv ve Vojanových sadech a Paví haiku

Když v Dobřichovicích nedávno trochu nasněžilo a vypadalo to, že by se sníh mohl aspoň chvíli udržet, hned jsem se zkusil vypravit do Prahy. Jenže tentokrát byl skutečně hnusně podmračený den, mizerné světlo, jen trochu vzdálenější objekty byly překryté zcela nefotogenickou mlhou, takže tím padlo jakékoli focení pražských památek či architektury. 

Jediné, co se mi zdálo být perspektivní, byly dočasně zasněžené keře a stromy, tak jsem si řekl, že bych mohl nakouknout do nějaké pražské zahrady. Co takhle zkusit Vojanovy sady, nepříliš rozlehlou oázu relativního klidu přímo uprostřed exponované  turistické oblasti Malé Strany? Bylo jasné, že tam, kde chodí víc lidí, se mokrý sníh brzy rozšlape a zmizí, ale v parku by mohl vydržet o něco déle. A opravdu - zatímco před branou do starodávné a původně klášterní zahrady, přináležející klášteru karmelitek, už na chodníku převažovalo sněhové blátíčko nad opravdovým sněhem, zahrada si ještě nějakou dobu ponechala zimní kabátek.

 

Můj blog v roce 2022

Od roku 2012 je jedním z tradičních bilančních článků na začátku roku i ten, který se věnuje fungování mého blogu. Když to shrnu, ono se dá říct, že v roce 2022 se nic moc vzrušujícího na tomhle blogu neodehrálo: Prostě postupně přibývaly články a mírně ubývali návštěvníci. Nedošlo k žádné likvidaci blogové platformy, nedostal jsem za svůj blog Nobelovu cenu (i když to jistě bylo zase o fous :-)), administrátoři nevystřelili z Aurory, aby odstartovali Velkou říjnovou blogovou revoluci, ani se do hvězdného meziprostoru kvantově nevypařily všechny zdejší fotky. Prostě - na úrovni celku víceméně nuda a šeď. Ale pojďme se podívat na pár konkrétních čísel, jestli na "mikroúrovni" najdeme něco zajímavějšího.Jako obyčejně použiju jako zdroj data z Google Analytics.

Začnu jako vždycky několika základními souhrnnými čísly: Celkem jsem na svém blogu v roce 2022 zaznamenal 20 055 návštěv (průměrně tedy 54,9 návštěv denně), což znamená oproti roku 2021 pokles o 4,3% (loňský meziroční pokles byl po zrušení platformy blog.cz a po vyzmizíkování veškeré historie ve vyhledávačích 27%, tak to vypadá, že situace se přece jen postupně stabilizovala. Popravdě, je to lepší výsledek, než jsem čekal. Byť jsem samozřejmě v dobách dávné blogové konjunktury zvyklý na řadu let udržovanou porci kolem 800 návštěv týdně, dnes mám v průměru kolem 250. Řada blogerů, kteří si ke mně dříve a někdy i celkem pravidelně chodili číst, se ztratila v turbulencích souvisejících s likvidací starého blogu. Někteří se zabydleli na sociálních sítích a žhaví své facebookové či instagramové účty, někteří si prostě našli úplně jinou zábavu.

 

Nedělní miniglosy č.670

Pevně věřím, že v novém roce nebude v tomto případě platit okřídlené "třikrát a dost", protože dnešní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je třetím vydáním v roce 2023, tedy už v 15. sezóně života tohoto tradičního nedělníku. Vítám vás u již 670. čísla pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

V uplynulém týdnu vyšly dva nové články: Všech devět mých fotek, které získaly těsně před Vánoci ocenění na mezinárodní fotografické soutěži v New Yorku (New York Photography Awards 2022) jsem představil v článku Tak už jsme z Nového Yorku doma. První letošní básničkou na tomto blogu je pak Můj noční vesmírný pád. Z minulého týdne ještě jednou připomenu ne zrovna veselý článek O houslistce, která měla ráda jména na "V" a ještě jednou se vrátím i k pravidelnému bilančnímu článku Co mi také přinesl rok 2022. A vzhledem k aktuálně vrcholící kampani před druhým kolem prezidentských voleb možná nebude na škodu připomenout si v archivním okénku 11 let starý článek O slastech a strastech přímé volby prezidenta.

 

Můj noční vesmírný pád

Stává se to každému z nás:

Jednou jsem přebral přes míru,

přepadl přes kraj vesmíru

a z hodinek mi zmizel letní čas.

 

Když k vesmíru jsem ztratil nit,

v bezprostorovém bezčasí

dělal jsem zvláštní grimasy,

což ovšem nikdo nemoh ocenit.

 

Sny čerpám z tradičního menu. 

Einstein by musel závidět,

kdyby měl výhled na můj svět,

jak nádherně je zakřivený.

 

Pak pád se mění v krásné drama.

Když sen můj skoro vrcholí

a ty v něm hraješ hauptroli,

stejně je lepší 

    ztratit půdu pod nohama. 

Když noc se změní na rozbřesk,

tak soustředím svůj zbylý um.

Snad najdu víc než vakuum

a spustím nový,

    aspoň střední třesk.

Tak už jsme z Nového Yorku doma!

"Doma je doma. Taky by ses už mohl usadit, Cimrmane," řekl by možná na repliku v nadpisu článku Antonín Dvořák ve známém filmu. Ne, nebojte se, dnes to nebude o filmové komedii, ani jsem si po Novém roce nevyrazil na otočku vzducholodí na Manhattan. V New Yorku jsem nikdy nebyl a nejspíš ani nebudu. A dokonce ani s tím, že bych do New Yorku letos poslal do soutěže některé ze svých fotek, jsem letos vůbec nepočítal a rozhodl jsem se pro to z náhlého popudu, byť určitou svou logiku to mělo.

Příběh tohoto článku se začal odvíjet už o letních prázdninách. Na jejich začátku jsem totiž dostal záplavu čestných uznání (celkem 10) z moskevské mezinárodní fotografické soutěže. Jenže chlubte se zrovna dnes úspěchem v Moskvě; i když můžete argumentovat tím, že licenci k moskevské fotosoutěži má ve skutečnosti jedna velká americká korporace, je vám to houby platné, protože co má v názvu Moskvu, je prostě v této době jedovaté a zlomocné jako rulík. Však jsem o tom také 1. července publikoval článek Úspěch na soutěži s toxickým názvem. Místo toho, abych si výborný výsledek užíval, zůstala mi po něm v ústech ošklivá pachuť

Nevím, jak to děláte vy, ale když podobnou pachuť zaregistruji, snažím se ji rychle vytěsnit nějakou aktivitou. A zrovna v té době běžel shodou okolností poslední měsíc, během kterého šlo ještě poslat fotky do soutěže New York Photography Awards 2022. Co kdybych se pokusil vynahradit si nepříjemné moskevské pocity tím, že se vypravím na opačnou světovou stranu? New York, to přece zní hrdě! A snad se v takovém případě nebude třeba obávat, že se za takový výlet budu stydět. Pořídil jsem si "balíček", který umožňoval zaslat do soutěže 10 fotek a pár dní jsem po večerech vybíral snímky, které by se podle mě dobře hodily do jednotlivých kategorií, abych ten balíček využil co možná nejlépe. V srpnu jsem svou zásilku vyslal za moře.

Nedělní miniglosy č.669

V novém roce se už - po vánoční a novoroční přestávce - postupně normalizuje vydávání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže 15. sezóna vydávání tohoto tradičního nedělníku (tou první byl rok 2009) se utěšeně rozjíždí. Věřím, že ani v roce 2023 nedáte článkům se zavedenou značkou NMg košem a budete si sem chodit číst zprávy z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

 

V uplynulém týdnu vyšly dva nové články: Z tradice odlehčeného stylu zdejších textů bohužel vybočil neveselý článek O houslistce, která měla ráda jména na "V", ale nic nenadělám; život přináší i události, o kterých se nepíše úplně snadno, a nerad bych před nimi strkal hlavu do písku. A místo toho, abych se před víkendem pustil do článku na téma 1. kola prezidentských voleb, radši jsem si naordinoval trochu nadhledu, který přináší ve výšce 62 metrů se nacházející vyhlídkový ochoz věže plzeňského chrámu sv. Bartoloměje, a zveřejnil jsem několik fotek pořízených Na plzeňské věži, která převyšuje kopce. Z vánočního a novoročního času ještě jednou připomenu fotočlánek z mé malostranské procházky, na kterou jsem se tentokrát vybavil zapůjčeným extrémně širokoúhlým objektivem - Tradiční předvánoční focení s netradičním objektivem, a pravidelný bilanční článek Co mi také přinesl rok 2022. A dnes už zase po delší době nakoukneme i do archivu; tentokrát jsem vybral třináct let starou básničku s názvem Zlodějská.

 

Na plzeňské věži, která převyšuje kopce

Od okamžiku, kdy jsem začal chodit v Plzni do první třídy, toužil jsem po tom, abych mohl jednou vylézt na obrovitou plzeňskou věž, která podle známé písničky převyšuje kopce. Ono tedy, mezi námi, ty kopce kolem Plzně nejsou nic moc, když se asi stometrovou věží nechávají bez většího odporu převýšit. Ale když jdete po náměstí a zahledíte se vzhůru směrem k věžnímu ochozu, nádherně se to s vámi zakývá a fantazie puštěná na volno si dokáže představit, jaký asi musí být tam shora, z výšky 62 metrů nad náměstím, rozhled. Leč, jestli se dobře pamatuji, několik let se tenkrát na věž nesmělo kvůli nějaké rekonstrukci, což asi bylo dobře, protože jsem napřed musel trochu povyrůst, abych si náročný výstup po skoro tří stech schodech zasloužil a zvládl ho. Dodnes si vzpomínám na to vzrušení, které doprovázelo výstup po stále více se zužujícím schodišti. Kvůli mé nedočkavosti se mi tehdy zdálo to schodiště nekonečné, ale pak se prošlo kolem zvonů a za chvilku už nás přivítaly dveře na vyhlídku vstříc závrati z pohledu do hloubky okolního náměstí a do dálky na všechny strany od města.

Od té doby jsem vždycky rád zespodu vzhlížel k různobarevným lidským tečkám nahoře na věži, hrdý na to, že si umím představit, co asi právě prožívají, protože jsem si to na vlastní kůži vyzkoušel. Několikrát jsem vystoupal nahoru s nějakou návštěvou, které jsem chtěl zprostředkovat zážitek z dalekého rozhledu a ten zvláštní pocit příjemné závrati, když se člověk naklonil před zábradlí. A velmi dobře si vzpomínám na své zklamání z první návštěvy poté, co byl ochoz opatřen "protisebevražednými zábranami"; zamřížované vyhlídky mi nikdy nepřirostly k srdci, připadne mi to jako protimluv. Od té doby, trochu z pohodlnosti, trochu kvůli zaneprázdnění jinými pošetilostmi a trochu i na protest proti ztrátě svobody rozhlížet se po dálavách bez ochranného kondomu mřížoví, jsem na věži nebyl; spočtu-li to, nejmíň dvacet let.

O houslistce, která měla ráda jména na "V"

Jsou články, které se nepíšou dobře. Člověk ví, že by je napsat měl, aspoň jako malé připomenutí, ale odkládá to. Teď před Vánoci? Do atmosféry očekávaného a tak trochu povinného štěstí a radosti? Lidé jsou právě teď příliš citliví na špatné zprávy, snad později... třeba hned po Novém roce. Ale ne hned, to by byl přece špatný začátek... Prsty radši napíšou spoustu jiných nepodstatných vět. Jako kdyby se vlastně nic nestalo, jako kdyby se až napsáním článku strohá zpráva stvrdila. Jako kdyby dřív tak docela neplatila. Jenže platí. 

Platí už od 12. prosince. Týden před Vánoci ji oficiálně potvrdilo Národní divadlo. Dlouholetá koncertní mistryně Orchestru Národního divadla, Monika Vrabcová, dříve Vavřínková, později Vránová, 12. prosince zemřela. Nedlouho před svými čtyřicátinami - a pokud vím, z plného života. Jak náruživě hledala štěstí, občas se vdala a změnila příjmení, leč všechna začínala na "V". Jeden čas před mnoha lety, ne dlouho, jen pár měsíců, velmi vážně usilovala o to, aby se jmenovala Vápeníková. Však je to taky od "V", ne? Zpočátku jsem to bral udiveně a vzhledem k tehdejším okolnostem trochu odevzdaně, pak - když jsem přišel na to, že naše představy o štěstí a spokojeném soužití se zásadním způsobem liší a že by podobný krok navzdory nejlepší vůli nutně skončil špatně pro všechny zúčastněné - jsem se tomu - pro nezasvěcené asi trochu překvapivě - vzepřel. Bál jsem se pak nějakou dobu chodit kolem "zlaté kapličky", aby mne poblíž historické budovy nenašli probodeného smyčcem, nebo aby se mi o hlavu - jistě jen nedopatřením - nerozbily ukrutně drahé "mecenášské housle", na které v divadle hrála.  

Talentů od boha podobného druhu tu, myslím, moc nemáme. Když jí na tom opravdu záleželo, dokázala zahrát jako snad nikdo jiný. Kromě konzervatoře a AMU studovala několik let i na Královské hudební akademii v Londýně u Györgye Pauka a především u Lydie Mordkovich, žačky a asistentky Davida Oistracha. Všemožné soutěže a konkurzy vyhrávala zdánlivě s lehkostí a bez nervů, koncertním mistrem v Národním divadle a vedoucím tamní houslové sekce se stala v šestadvaceti.

Nedělní miniglosy č.668

Po dvoutýdenní vánoční a novoroční přestávce vycházejí - poprvé v roce 2023 -  Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnešní 668. číslo tedy zahajuje 15. sezónu vydávání tradičního nedělníku (to je výhoda matematiky, že jsme sice ještě neoslavili 14. narozeniny, ale už jsme stihli odstartovat 15. sezónu :-)) a já věřím, že ani v novém roce nedáte článkům se zavedenou značkou NMg košem a budete si sem chodit číst zprávy z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

Dnes bude tradiční přehled nových článků  na mém blogu trochu bohatší než tomu v úvodnících NMg běžně bývá, protože článků vyšlo v mezidobí od posledního vydání hned sedm: V článku O vánočních dárcích z vlaku jsem psal o tom, jak jsem sháněl cestujícího, který zapomněl ve vlaku dva dárky (mimochodem, moje úsilí se mi už stihlo vrátit, protože jsem před pár dny zapomněl ve vlaku svou kartu na MHD a na příměstské vlaky a taky jednomu slušnému vlakvedoucímu stálo za to mě najít a vrátit mi ji). Na Štědrý den jsem přidal Nové péefko pro zdejší milé návštěvníky. Jako obyčejně jsem hned po Vánocích zveřejnil trochu obsáhlejší fotočlánek ze své tradiční malostranské procházky, na kterou jsem se tentokrát vybavil zapůjčeným extrémně širokoúhlým objektivem - Tradiční předvánoční focení s netradičním objektivem.  Před silvestrem jsem pro pobavení ale i k zamyšlení přidal 4. díl Zápisků z čerstvě popsaného sešitu. Na Nový rok jsem zavzpomínal na noc, kdy se rozpadlo Československo, v článku Právě dnes, před třiceti lety... Už 3. ledna přišel na řadu tradiční podrobnější bilanční článek Co mi také přinesl rok 2022. A protože jsem na Nový rok vyrazil aspoň na chvíli fotit do Prahy, mohl jsem zveřejnit i fotočlánek Jak na Nový rok, tak po celý rok - aneb Na Jiřáku. Tedy - dnes je toho tolik, že už nezbývá prostor na nakouknutí do archivu, tak si naše "Archivní okénko" necháme na příští, novými články méně zavalenou neděli.

 

Jak na Nový rok, tak po celý rok - aneb Na Jiřáku

Vždycky na Nový rok si udělám malou fotografickou výpravu do Prahy, pěkně "na těžko" i se stativem, abych využil klasického úsloví z názvu článku a zajistil si tím, že budu fotit celý příští rok a vy si i na těchto stránkách budete mít co prohlížet. Procházka nemusí být nijak dlouhá, ostatně mám ještě spoustu věcí, které potřebuji na Nový rok kvůli tomu úsloví aspoň symbolicky stihnout, abych měl jistotu, že mě nový rok neukrátí na tom, co dělám rád. 

Když nechám nohy volně kráčet, kam se jim v Praze zachce, je dost pravděpodobné, že skončí někde u Vltavy, na Starém Městě nebo na Malé Straně. Ale protože jsem těsně před Vánoci absolvoval dvě docela dlouhé a poctivé procházky v těch místech (některé výsledky jsou např. v článcích Tradiční předvánoční focení s netradičním objektivem nebo Lehce pocukrovaná Praha), tentokrát jsem si nařídil popojet kousek zelenou linkou metra a vystoupit na stanici Jiřího z Poděbrad. Tam jsem rozbil své fotografické stanoviště vprostřed novoročně se procházejících místních obyvatel  a obcházel jsem kolem asi hodinku a půl.

Co mi také přinesl rok 2022

Hned po Novém roce 2014 jsem na blogu poprvé zveřejnil bilanční článek, který měl tehdy název Co pro mne bylo důležité v roce 2013. Netušil jsem, že tento text, ve kterém jsem se musel nějak vyrovnat s pro mě emocionálně neuvěřitelně nabitým rokem 2013, se stane tradicí a budu v něm bilancovat své zážitky z právě ukončeného roku i za devět let. Jen původní název Co pro mne bylo důležité v roce 20XX se po třech letech změnil na přesnější Co mi také přinesl rok 20XX, protože člověk má někdy chuť psát i o věcech zcela nedůležitých, minimálně proto, aby ty důležitější lépe vynikly. Nezdá se to, ale tenhle dnes už tradiční článek si můžete letos přečíst už podesáté, takže tu máme další malé bezvýznamné blogové jubileum.

1. Po nějaké době jsem konečně celý kalendářní rok prožil u stejného zaměstnavatele, kterým jsem navíc nebyl já sám.

2. V průběhu roku jsem vyprodukoval kromě několika vlastních básniček i tři nové drobné překlady Christiana Morgensterna.

3. Prakticky celý rok jsem strávil na území našeho státu. Do zahraničí jsem nakoukl jen při jednom půldenním pěším výletě po polském příhraničí, ze kterého mi zbyl pěkný zážitek a v kapse pětizlotka, kterou dodnes šroubuji svůj foťák ke stativu, takže se mi ta investice už nejmíň z poloviny vrátila :-).

4. Skončila i poslední z dlouhé série pěti fotografických výstav, která začala v půlce covidového roku 2020 - na poloveřejné výstavě v Dejvicích dělalo mých sedm fotek společnost posluchačům v jedné tamější vzdělávací firmičce déle než rok. Po dlouhé době dvou a půl roku se tak konečně všechny moje výstavní fotky sešly u mne doma.

Právě dnes, před třiceti lety...

Tu svéráznou formulaci z názvu článku, myslím, si někteří z vás budou pamatovat, protože ji docela často používala Svobodná Evropa ve svém "štvavém vysílání" do socialistického Československa. Československa, které pád svého socialistického adjektiva přežilo jen o dva roky a "právě dnes, před třiceti lety" se definitivně rozpadlo. A mně se vybavilo pár vzpomínek na tu noc, kdy nejenže nový rok střídal ten starý, jak to bývá o silvestrovské noci běžné a jak to proběhlo naposledy právě včera, ale kdy zároveň nový stát střídal ten starý, což už si člověk mockrát za život nevyzkouší.

Do silvestrovského večera roku 1992 jsem vstupoval jako svobodný muž, vědecký pracovník Akademie věd, Plzeňák bydlící přes týden v Praze a občan Československa. Během následujících několika měsíců se všechny tyhle docela podstatné životní atributy změnily: Občanství jako první ještě téže noci (o té jediné změně jsem už o silvestru věděl), vědě jsem dal košem v dubnu, svatbu jsem měl v srpnu a hned poté jsem se přestěhoval do Rokycan. Ze zpětného pohledu celkem přelomový rok, z původního způsobu života prakticky nezůstal kámen na kameni. 

Silvestrovskou noc jsem tehdy prožil v jednom plzeňském neveřejném klubu, do kterého jsem byl pozván. Klub byl ve starodávných upravených sklepních prostorách přímo na plzeňském náměstí a sešlo se v něm jen pár přátel, přičemž hlavním bodem programu pro mne byl kromě přivítání nového roku zcela vážný pohovor ze strany mé nastávající manželky (to jsme ale tehdy ještě netušili), která na mě měla připravenou asi stovku zásadních otázek, aby se na základě mých odpovědí rozhodla, jestli jsem jako partner perspektivní a důvěryhodný nebo ne. Znáte mě - když se mě někdo na něco se zájmem ptá, těší mě odpovídat, tedy jsem odpovídal a odpovídal, zčásti vážně, zčásti s nadsázkou, ale asi - podle toho, jak se další události odehrály - jsem tehdy pohovorem prošel. Každopádně jsem se proodpovídal k silvestrovské půlnoci.