neděle 1. ledna 2023

Právě dnes, před třiceti lety...

Tu svéráznou formulaci z názvu článku, myslím, si někteří z vás budou pamatovat, protože ji docela často používala Svobodná Evropa ve svém "štvavém vysílání" do socialistického Československa. Československa, které pád svého socialistického adjektiva přežilo jen o dva roky a "právě dnes, před třiceti lety" se definitivně rozpadlo. A mně se vybavilo pár vzpomínek na tu noc, kdy nejenže nový rok střídal ten starý, jak to bývá o silvestrovské noci běžné a jak to proběhlo naposledy právě včera, ale kdy zároveň nový stát střídal ten starý, což už si člověk mockrát za život nevyzkouší.

Do silvestrovského večera roku 1992 jsem vstupoval jako svobodný muž, vědecký pracovník Akademie věd, Plzeňák bydlící přes týden v Praze a občan Československa. Během následujících několika měsíců se všechny tyhle docela podstatné životní atributy změnily: Občanství jako první ještě téže noci (o té jediné změně jsem už o silvestru věděl), vědě jsem dal košem v dubnu, svatbu jsem měl v srpnu a hned poté jsem se přestěhoval do Rokycan. Ze zpětného pohledu celkem přelomový rok, z původního způsobu života prakticky nezůstal kámen na kameni. 

Silvestrovskou noc jsem tehdy prožil v jednom plzeňském neveřejném klubu, do kterého jsem byl pozván. Klub byl ve starodávných upravených sklepních prostorách přímo na plzeňském náměstí a sešlo se v něm jen pár přátel, přičemž hlavním bodem programu pro mne byl kromě přivítání nového roku zcela vážný pohovor ze strany mé nastávající manželky (to jsme ale tehdy ještě netušili), která na mě měla připravenou asi stovku zásadních otázek, aby se na základě mých odpovědí rozhodla, jestli jsem jako partner perspektivní a důvěryhodný nebo ne. Znáte mě - když se mě někdo na něco se zájmem ptá, těší mě odpovídat, tedy jsem odpovídal a odpovídal, zčásti vážně, zčásti s nadsázkou, ale asi - podle toho, jak se další události odehrály - jsem tehdy pohovorem prošel. Každopádně jsem se proodpovídal k silvestrovské půlnoci.

Těsně před půlnocí jsme si vzali skleničky a vyšli jsme ze středověkého sklepení nahoru na náměstí, abychom se podívali na ohňová světýlka, poslechli si hluk rachejtliček a přípitkem se přivítali s novým rokem a rozloučili se s Československem. Mám-li být upřímný, nebyl jsem tehdy ani v nejmenším zastáncem rozdělení státu. Na jednu stranu mi bylo jasné, že společný stát je za daných okolností neudržitelný, na druhou stranu jsem skřípal zuby, že končí celosvětově známá a pracně a s velkými oběťmi vybudovaná "značka" (např. na svých cestách po Japonsku jsem se přesvědčil, že zatímco dodnes tam spousta lidí dobře zná Československo, Česká republika skoro nikomu nic neříká) a vždycky jsem konec společného státu považoval za strategickou chybu. Dobrovolně jsme si rozdrobili a umenšili svou společnou sílu a vliv ve světě, ve kterém naopak vládnou z logických důvodů tendence se kvůli prosazování svých zájmů spojovat. 

Každopádně jsem si tehdy před třiceti lety na plzeňském náměstí připadal trochu jako na pohřební slavnosti: Ano, připíjeli jsme si na lepší budoucnost, na dobrý nový rok 1993, ale přípitek měl pro mě ošklivou pachuť a na tom ani v nejmenším nic nemění skutečnost, že rozdělení státu mělo spoustu pozitivních dopadů a bylo zcela racionálním a nejspíš za dané situace jediným možným krokem. Bral jsem ho (a dodnes beru) především jako vítězství pohodlnosti, malosti a politické zaprděnosti, vítězství partikulárních sobeckých zájmů nad společnými. Nikdo nebyl ochotný předložit jasnou společnou vizi a začít o ní obyvatelstvo přesvědčovat. A vlastně o to - přes rozličné velkohubé proklamace - ani nikdo pořádně nestál.

Byla tehdy na půlnočním plzeňském náměstí nevlídná zima a prskaly veselé pohřební rachejtle, tak jsme si rychle ťukli a zase jsme zmizeli v dobře vytopených a pitím, jídlem i kvalitní hudbou dobře zásobených podzemních prostorách, abychom pokračovali dalšími principiálními otázkami teď už novoročního "křížového výslechu". Nebožtík byl pochován a živí si museli zvyknout pokračovat bez něj. Ano, šlo to snáz, než jsem si tehdy myslel, ale moje tehdejší hlavní výhrady trvají i dnes.  

Československo kdysi ke svým 30. narozeninám dostalo komunistickou totalitu a já pevně věřím, že tak blbě to s Českou republikou nedopadne. I když... Za další třičtvrtě století si povíme :-).

22 komentářů:

  1. Lezarts

    Sdílím naprosto stejný názor! I já jsem to nechápala, přesto že jsem žila v zahraničí, dělalo mi dlouhou dobu problém říkat, že jsem z České Republiky a ne z Československa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Japonsku jsem vždycky zkusil napřed Českou republiku, přičemž výsledkem byly většinou rozpaky (výjimkou byli fotbaloví fanouškové, kteří znali české hráče). Potom jsem zkusil Československo a to se Japonci většinou rozzářili náhlým prozřením. No a ti ostatní většinou pozitivně zareagovali aspoň na "Purágu" :-).

      Vymazat
  2. Musím říct, že já si z té doby nevybavuji žádného běžného člověka, který by o to rozdělení stál. Když pominu ty dva kohouty na jednom smetišti (VK a VM).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dodnes se říká, že mělo být tehdy referendum, ale já jsem rád, že nebylo. Výsledek by byl nakonec stejný, jen by "rozvod" byl kvůli emoce jitřícím kampaním mnohem vášnivější a kdoví, jestli by se to obešlo bez projevů násilí.

      Vymazat
  3. Přiznám se, že ze státního "rozvodu" jsem měl spíš dobrý pocit, protože tím skončily výčitky, kdo na koho a v čem doplácí, do Tater se dá stále jezdit jako dřív, mezilidská přátelství s konkrétními lidmi trvají. Politicky to udržet nešlo, Slováci příliš toužili po své hvězdičce na vlajce EU a židlí v jejich orgánech. Dohodu Klause a Mečiara považuji za výjimečné zdařilý státnický akt. Někde jsem četl, že by si za něj zasloužili Nobelovu cenu míru a určitě by to bylo mnohem více na místě než v mnoha jiných případech.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby ti dva dostali Nobelovu cenu, to už by s nimi teprve nebylo k vydržení :-). Musím uznat, že ten ostrý řez měl úspěch, byť se domnívám, že - jak to tak chodí - některé ušlechtilé pohnutky až ex post nahradily skutečné zčásti ryze pragmatické a zčásti povahovými rysy hlavních aktérů utvářené důvody. Každopádně většina alternativních scénářů by vedla k výrazně horším výsledkům, toho jsem si vědom.

      Vymazat
    2. I já patřím mezi příznivce rozdělení, byť mi bylo v té době příliš málo na to, abych si na to udělala vůbec jaký názor. Souzním s komentem Jiljí Záruby. Absolutně si nedovedu představit, že bychom na společném stole řešili politické kampaně, ale třeba i problematiku maďarské menšiny nebo romských osad.

      Vymazat
    3. Přál bych ti vidět, jak se na nostalgických fórech bejvávalolípistů proměňuji ve vlčáka zastávajícího se česko-slovenského rozdělení jako velmi efektivního řezu, k jehož provedení byla potřeba politická odvaha a který zjednodušil řadu složitých procesů, do kterých se společný stát stále hlouběji zaplétal. Plně uznávám, že k zásadnímu zjednodušení došlo a zjednodušení je jistě jedním z podstatných aspektů posuzování celkových přínosů zvoleného řešení. Podstatným, ale nikoli jediným. A tehdejší obě politické reprezentace prohlásily tento aspekt za zásadní a de facto jediný, v tom vidím onu zmíněnou sobeckost dílčích zájmů. Prostě mi v té době scházela osobnost Masarykova formátu, která by byla schopna domyslet, přiznat a ukázat i negativní dopady rozdělení a položit je věcně a neemotivně na vyjednávací stůl vedle vášní a kýžené jednoduchosti. Takovou osobnost jsme ovšem k dispozici neměli.

      Já se na to dívám střízlivýma očima emeritního přírodovědce: Celek má smysl, pokud dokáže být v nižším energetickém stavu než dvě jeho části. To platí pro kapku vody, pro manželství i pro stát. Jen ta výsledná energie se ve všech případech počítá maličko jinak :-).

      Vymazat
  4. Dvojfederace byla jaksi "asymetricka"...Kdyby se realizovala r.1969 trojfederace, patrne by se udrzela....Ikdyz kdo vi mozna bychom tu meli tri staty a na moravskych hranicich "pruhaty zavory a celnice"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trojfederace by se mně také líbila, tato myšlenka se oživila po r. 1990, ale Pithart to vždy zahrál do autu, že se to musí promyslet, za dva měsíce se na to zkusíme podívat atd., až to vyšumělo. Já ale při sčítání lidu uvádím, že mám moravskou národnost.

      Vymazat
  5. Půvabně zarámovaná vzpomínka :-) Rozdělení Československa mi připadalo dlouho dost nepochopitelné. Až když jsem o české/slovenské historii přečetla několik knih, mi došlo, že náš vztah ke Slovákům byl opravdu tak trochu koloniální a že jsme vlastně nikdy nebyli jeden organický celek (byť ta značka se ve dvou budovala bezesporu líp). Škoda to ale určitě je. V Austrálii taky spousta lidí znala Československo a to, že už tenhle stát třicet let neexistuje, zpravidla všechny dost překvapilo :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On ten vztah měl hodně rozličné fáze: Ta prvorepubliková se odvíjela od nerealistické vize "československého národa", o fázi válečné raději pomlčíme, v socialistické éře dominovala industrializace a povaha vztahů byla překryta "důležitějšími ideologickými hledisky". No a jakmile se shodily nejrůznější chomouty, ukázalo se, že to bylo paradoxně to hlavní, co ještě celek drželo pohromadě, a nikdo nebyl schopný představit novou chytlavou společnou vizi. A síla značky je dobře vidět na té neuvěřitelné setrvačnosti, jen ji nikdo nebyl schopen prezentovat jako vyčíslitelnou a zpeněžitelnou hodnotu.

      Vymazat
    2. Ona totiz je to jasne az ex post, a je obtizne narod definovst zvenku...Jeden narod v Praze i pod Tatrami..hrimal ve sve basni uz Svatopluk Cech..Tenkrat byli Slovaci povazovani s Valachy Hanaky, apod.za tzv.Cechoslovany...A i ten Masaryk pochazel z Hodonina a jeho otec byl Slovak..Jeste ve vzpomince na detstvi i Ludvik Vaculik:: Slovaci mluvili jinak nez my, ale to lide od Holomuca take..

      Vymazat
  6. Nesouhlasím s tvrzením, že rozdělení bylo "vítězství partikulárních sobeckých zájmů nad společnými". Naopak, zvítězily společné zájmy, tedy že si nebudeme navzájem národnostně nadávat a činit naschvály, které z toho vyplývají. To jsme chtěli my i Slováci. A s odstupem času i v souvislosti s tím, jaká je dnes u nás nevraživost mezi jednotlivými skupinami lidí, se rozchod jeví jako jediný možný krok (a když je něco jediné, jak praví klasik u piva ze sedmého schodu...). Jen si představte, co by tak asi bylo součástí kampaně v boji o Hrad československého občana, avšak Slováka Babiše. Akorát si nemyslím, že je třeba glorifikovat Klause a Mečiara, za daných okolností by se na jejich místě zachoval stejně kdokoliv.

    A pokud jde o osobní prožitek, nevzpomínám si, že by to se mnou tenkrát něco dělalo (narozdíl od vás jsem už byl ženatý, nepotřeboval jsem na Silvestra nikoho balit), prostě jsem plynule přešel z jednoho státu do druhého, jako dnes překračuju hranice schengenského prostoru, aniž by to něco dělalo s mým srdíčkem. Ale já nikdy nebyl vlastenec, tak možná proto.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, i já považuji tehdejší krok v dané situaci jako asi jediný reálně možný. Čímž ovšem vůbec nemyslím, že zvítězily společné zájmy. Ty zájmy byly tehdy principiálně odlišné: Slovenská strana se v první řadě chtěla emancipovat a získat gloriolu "otců zakladatelů", v lepším případě se zachováním některých tehdejších finančních výhod, ale když to nepůjde, tedy se emancipovat za každou cenu, i když to bude mít nezanedbatelné ekonomické dopady. Česká strana zase chtěla eliminovat do značné míry vyděračskou pozici slovenských partnerů, uvolnit si ruce pro jednání s dalšími zeměmi podle hesla "sice slabší, ale důvěryhodnější" a taky se prezentovat světu jako premiant v oblasti ekonomické transformace a sklidit za to uznání. Obojímu přístupu říkám "partikulární sobecké zájmy" a výsledné řešení ty hlavní poměrně rychle naplnilo, proto bylo tak úspěšné. Žádný z politických subjektů, které tehdy měly v rukou reálnou moc, nezastával názor, že primární (protože geopoliticky výhodnější) je udržet silnější pozici vůči světu, a proto je třeba dohodnout se na pragmatickém interním řešení. Pravda, nesmělé pokusy tu byly (intelektuální konstrukty nepočítám), např. pokus o expanzi ODS do slovenského prostředí, kde měla "vychytat" zastánce společného státu a učinit z nich uchopitelnou politickou sílu, ale to se mi pak zpětně zdálo spíš jako alibi, které mělo dokázat (a dokázalo), že to prostě fakt nejde.

      Vymazat
    2. "si nemyslím, že je třeba glorifikovat Klause a Mečiara, za daných okolností by se na jejich místě zachoval stejně kdokoliv."
      Myslím, že zdaleka ne, kdyby emancipační snahy Slováků měl řešit Pithart, ještě dnes se zabývá pomlčkou a tím, zda je možné za ní psát velké písmeno :). Jeho jediným samostatným projevem bylo, že "slyšel trávu růst".

      Vymazat
  7. Mne by zajímaly názory všech zúčastněných, když se v roce 1918 bouralo prohnilé Rakousko-Uhersko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To byla pane zajímavá situace. To by bylo podiskutováníčko! :-)

      Vymazat
  8. Rok 92 byl druhým rokem zde v gubernii a tady se absolutně nikdo ničím nezabýval. Jestli to bude lepší, nebo horší, nikdo nic neřešil. Jen jediný zde žijící slovenský dřevorubec byl z toho paf, nebyl schopen ve svém polovypitém mozku pochopit že ho tu určitě 1.1. nikdo nevezme a neodveze zpět na Slovensko a tak nám raději pro případ rovnou nadával do zasratých Čehůnov... prostě vesnický folklór

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vesnický folklór měl různě sofistikované projevy na obou stranách :-).

      Vymazat
  9. K článku nějak nemám co bych komentoval, jen jsem se zastavil popřát do nového roku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tedy děkuji za přání, které moc rád opětuji, stejně jako se těším na další blogové potkávání.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.