pátek 13. ledna 2023

Na plzeňské věži, která převyšuje kopce

Od okamžiku, kdy jsem začal chodit v Plzni do první třídy, toužil jsem po tom, abych mohl jednou vylézt na obrovitou plzeňskou věž, která podle známé písničky převyšuje kopce. Ono tedy, mezi námi, ty kopce kolem Plzně nejsou nic moc, když se asi stometrovou věží nechávají bez většího odporu převýšit. Ale když jdete po náměstí a zahledíte se vzhůru směrem k věžnímu ochozu, nádherně se to s vámi zakývá a fantazie puštěná na volno si dokáže představit, jaký asi musí být tam shora, z výšky 62 metrů nad náměstím, rozhled. Leč, jestli se dobře pamatuji, několik let se tenkrát na věž nesmělo kvůli nějaké rekonstrukci, což asi bylo dobře, protože jsem napřed musel trochu povyrůst, abych si náročný výstup po skoro tří stech schodech zasloužil a zvládl ho. Dodnes si vzpomínám na to vzrušení, které doprovázelo výstup po stále více se zužujícím schodišti. Kvůli mé nedočkavosti se mi tehdy zdálo to schodiště nekonečné, ale pak se prošlo kolem zvonů a za chvilku už nás přivítaly dveře na vyhlídku vstříc závrati z pohledu do hloubky okolního náměstí a do dálky na všechny strany od města.

Od té doby jsem vždycky rád zespodu vzhlížel k různobarevným lidským tečkám nahoře na věži, hrdý na to, že si umím představit, co asi právě prožívají, protože jsem si to na vlastní kůži vyzkoušel. Několikrát jsem vystoupal nahoru s nějakou návštěvou, které jsem chtěl zprostředkovat zážitek z dalekého rozhledu a ten zvláštní pocit příjemné závrati, když se člověk naklonil před zábradlí. A velmi dobře si vzpomínám na své zklamání z první návštěvy poté, co byl ochoz opatřen "protisebevražednými zábranami"; zamřížované vyhlídky mi nikdy nepřirostly k srdci, připadne mi to jako protimluv. Od té doby, trochu z pohodlnosti, trochu kvůli zaneprázdnění jinými pošetilostmi a trochu i na protest proti ztrátě svobody rozhlížet se po dálavách bez ochranného kondomu mřížoví, jsem na věži nebyl; spočtu-li to, nejmíň dvacet let.

Když jsem minulý víkend navštívil po nějaké době opět jednou Plzeň, chtěl jsem si udělat aspoň malou fotografickou procházku historickým centrem města. Logicky jsem přistál se svou tramvají na hlavním plzeňském náměstí i s obrovitým gotickým chrámem svatého Bartoloměje. No a když jsem kostel obcházel s foťákem v ruce, dospěl jsem neodvratně až k otevřeným dveřím vedoucím k nekonečnému schodišti obepínajícímu gotickou vertikálu, kterým prostě nešlo odolat. Nedalo to ani moc přemlouvání a podlehl jsem. Po létech se zase jednou vyškrábu nahoru; ostatně - kolikrát se mi takový výstup ještě podaří? Už takhle tělo místy protestuje proti nevlídnému zacházení: Kolena bolí, srdce buší, plíce jednou na plný dýchavičný plyn, občas musím výstup přerušit, abych nabral dech; naštěstí v protisměru občas někdo sestupuje po krkolomném dřevěném schodišti, takže to nevypadá jako moje fyzická nedostatečnost ale jako projev slušného vychování: "Ale prosím, jen račte, dám vám přednost, však já nikam nepospíchám. Svých 90 korun vstupného si přece musím náležitě užít!" Se stále hlasitějším funěním stoupám po známém schodišti, které mi kupodivu nepřipadá tak stísněné, jak si ho pamatuji z dětství. Ale nekonečné se mi zdá stejně jako kdysi, i když dnes už z poněkud jiných důvodů, než byla má někdejší dětská netrpělivost :-).

Na náměstí se právě likvidovaly municipální dozvuky Vánoc. Takhle to vypadá, jako když kostel má jen nízkou věžičku, na kterou je možné se nechat snadno vynést jednoduchou technikou.

  

 

Výhled směrem k nádraží, na kterém sami vidíte, že konkurence kopců v okolí Plzně není zas tak velká. A jeden z domů na náměstí, které jsou vidět vedle kostelní věžičky, má ve sklepě klub, ve kterém jsem se před 30 lety na silvestra loučil s bývalým Československem, jak jsem psal nedávno v článku Právě dnes, před třiceti lety...

 
 
Mohutné historické domy na plzeňském náměstí vypadají takhle z nadhledu jako kostičky z dětské stavebnice. Je první sobotní ráno nového roku a na rozlehlém plzeňském náměstí Republiky nepanuje právě čilý ruch.
 
 
 
Na ochozu plzeňské věže si můžete připadat tak trochu jako ježek v kleci. Bezpečnost především. Rozumem samozřejmě instalaci zábran chápu, ale ten pocit omamné hloubky, který si pamatuji z časů, kdy ji od vyhlídkového ochozu odělovalo jen nevysoké zábradlí, už navodit nejde.

 
 
Naštěstí lze fotografický objektiv okem mříže prostrčit, čímž se daleká vyhlídka - pohříchu jen pro ten objektiv - obnoví. Pohled z věže směrem k západu přes Velkou synagogu a velkou Škodovku.

 
 
Průhled věžním okénkem na ochoz se zábradlím.
 
 
 
Výhled severním směrem přes hradbu historických domů symbolicky vedených mohutnou renesanční plzeňskou radnicí. Je zajímavé si všimnout malinkých dvorů a nádvoříček uvnitř velkých domovních bloků, které v těchto místech pořád ještě odrážejí dávnou středověkou dispozici.
 

 
A jeden černobílý pohled nakonec.
 


Musím říct, že jsem rozhodně výstup na věž neměl v plánu, ale nakonec mě potěšil. Jestli do těchto míst chodím přibližně každé čtvrtstoletí, tak už podobných výprav "na dotek plzeňských mraků", myslím, moc nepodniknu, nehledě k tomu, že mě budou muset nejspíš nahoru vynést vrtulníkem. Aha, no jo, vždyť nahoře je "vyhlídková mříž", takže takového neforemného ježka, jako jsem já, nebude tímto způsobem jednoduché vrátit do klece.

Tak víte co? Prostě uvidíme. Třeba se mi zase někdy postaví do cesty ty nevelké otevřené dveře lákající ke vstupu :-).

 

22 komentářů:

  1. Pekne fotky meho rodneho mesta..Vez jsme si vylezli relativne nedavno..Plzensko se skutecne vyznacuje nizkymi, mirnymi tahlymi kopecky, typicka pahorkatina, ale vsechny tri "plzenske vrcholy" Chlum, Krkavec a Radyne jvez ve skutecnosti prevysuji...

    OdpovědětVymazat
  2. Taky začínám mít problémy s vystupováním na věže, rozhledny a podobné výškové atrakce.... pěkné záběry. Ale kde je Ocelové město?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kouřící komín v dálce na poslední fotce je stejný jako na obrázku siluety "Ocelového města" :-). Z věže je to větší vzdálenost a jiný úhel.

      Vymazat
    2. Ovšem, Plzeň jako celek připomíná spíše Fortunu než Ocelové město...

      Vymazat
    3. Tak to jsem poznala ten komín, nicméně ta siluetovka byla moc pěkná takže jsem si myslela že jí budeš mít i tady. ;-)

      Vymazat
    4. Ta silueta je záběr ze čtvrti, kde jsem dlouho bydlel a možná zase jednou budu :-).

      Vymazat
  3. Souhlasím s tím, že protisebevražedná opatření vyhlídkám skutečně trochu té poezie berou. Na druhou stranu jestli to opravdu někoho odradí od toho, aby skočil, tak si ten zážitek klidně nechám trochu ochudit :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však tomu rozumím, leč přece jen... :-)

      Vymazat
    2. Z pozice člověka postiženého úplně hrůznou závratí (motá se mi hlava, mravenčí mi nohy) jsem za ty zábrany vděčná. I když nejsou kvůli nám závraťářům, přece jen fungují i na strach z výšky:)

      Vymazat
    3. To je fakt. Už mi ty pohledy do opravdu hlubokých údolí taky neposkytují tak příjemné vzrušení jako kdysi. Možná bych měl tomu mřížoví spíš poděkovat :-).

      Vymazat
  4. Krása, ještě že ses po dvaceti letech vrátil na místo činu :-)

    Mi se ta fotka se zamřížováním ale líbí, má takovou zvláštní atmosféru, ještě před přečtením článku mě zaujala. A ten poslední černobílý pohled je kouzelný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nějakou dobu jsem hledal slušnější záběr "ježka v kleci". Ale ono to spolu se zdí a ochozem paradoxně umí vypadat docela pěkně :-).

      Vymazat
  5. Krásné fotografie, ta poslední vypadá jak z nějakého hodně starého filmu, kdy ještě v továrnách kouřily komíny. Stromeček na náměstí vypadá z té výšky jako maličká domácí dekorace :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že když před lety komíny ještě kouřily v plné síle, byla to při správném směru větru chuťovka. Ostatně vzpomínková knížka pana Horníčka Saze na hrušce získala svůj název právě podle vzpomínky na šťavnaté hrušky posypané sazemi ze zahrady poblíž Škodovky.

      Vymazat
  6. Na ochozu plzeňské věže si můžete připadat tak trochu jako ježek v kleci -
    A natočil se nejdelším ostnem pravým okem a získal plánek na Létačovo tleskací kolo?
    Líbí se mi ty ČB fotky. Mají šmrnc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Představa "Létačova tleskacího kola" mě rozesmála :-).

      Vymazat
  7. Petře, když jsme s kamarádkami byly naposledy v Plzni vlakem na výletě, ještě se na věž nemohlo a tak se tam chceme vypravit znova a mezitím otevřeli Velkou synagogu, tak to vezmem zároveň.
    Závidím - ten výhled musel být úchvatný. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, je rozhled je tam úžasný. A i ten samotný výstup za to stojí.

      Vymazat
  8. Nádherné fotky s atmosférou a ty výhledy! Takže pokud se někdy vyskytnu v Plzni, tak to ježek v kleci jistí :-)

    OdpovědětVymazat
  9. V Plzni jsem před několika lety byl poprvé a další rok podruhé v životě, a náměstí s chrámem sv. Bartoloměje a synagoga byly prvními cíli. Pokud si vzpomínám, věž je všech českých kostelů nejvyšší, na vyhlídce jsem ale nebyl. Co mně na tom náměstí se zdá divné, jsou ty zlatavé hranoly, z nichž vytéká voda. Ke gotice se tato moderna zrovna moc nehodí.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.