Tento víkend u mne zaplnily různé podoby kultury: V pátek večer jsem byl svědkem nové premiéry v Divadle Kámen, která má název 2024: Julie a Winston a byla inspirována Orwellovým románem 1984. V sobotu odpoledne jsem měl možnost se skupinou kolem Pražských domů absolvovat další vycházku Novým Městem, tentokrát ulicemi Růžová a Opletalova. No a sobotní večer byl pro mě úplně specifickým zážitkem, protože jsem zažil moc zajímavé posezení v netradiční společnosti oživlých literárních postav, které vystoupily z knihy Petra Motýla Tenkrát u Terflerů, obklopily mě u hospodského stolu a bylo to s nimi příjemné večerní popovídání u piva. Neděle, věřím, nasazenou víkendovou kulturní laťku neshodí, protože jsou tu tradiční Nedělní miniglosy,
náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých
dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku. Vítám vás srdečně u jejich už 664. čísla.
Jako míval Josef Sudek svého Leoše Janáčka, tak mám já svého Alfonse Muchu. Abych tenhle rébus trochu vysvětlil: Slavný český fotograf Josef Sudek jako milovník klasické hudby byl pověstný tím, jak si vlastně celý život zarputile hledal svou cestu k hudbě Leoše Janáčka, protože jeho uším ani trochu neladila. Jak říkal: "Ani nepoznám jestli ještě ladí nebo už hrajou, ale když to má takovej světovej úspěch, tak ten blbej budu asi já!" No a já velmi podobně bojuji s dílem českého malíře, který získal světový úspěch během svého pobytu v Paříži a který se jako zasloužilý světoobčan po své padesátce vrátil do Čech, aby položil svou celosvětově oceňovanou práci k pomyslným nohám českého národa a Slovanstva vůbec. 
Tento víkend, musím smeknout, byl pro mě opravdu mimořádný až neuvěřitelný. Když pominu, že jsem se v neděli nedostal do své miniglosové kavárny, protože opět došlo k "mimořádné události" na hlavním železničním tahu na Prahu a vlaky vůbec nejezdily, jinak byl víkend doslova esencí toho nejmilejšího a nejpřekvapivějšího, co mi asi těsně předadventní čas vůbec mohl nabídnout. Postupně se tu zmíním o několika víkendových zážitcích: Nezačnu sice tím úplně nejsilnějším, ale tím, který lze nejlépe zpracovat do podoby článku :-).
Na přelomu ledna a února jsem se rozhodl, že si po detailním zvážení všech pro a proti udělám přesný "fahrplan", které fotografické soutěže letos obeslat, aby to pro mě bylo motivující, aby mě to donutilo o tom, co fotím a co pak s fotkami dělám, pořádně od podlahy přemýšlet a aby mě to zároveň nevyždímalo finančně. Nakonec jsem se rozhodl zaměřit se opravdu na velké a prestižní fotografické akce, dvě hlavní a v mezidobí několik příležitostných. První z těch dvou hlavních akcí jsem si vybral vzhledem k okolnostem nejblběji, jak to šlo, protože to byla mezinárodní fotografická soutěž v Moskvě (podrobně jsem o tom psal v článku Úspěch na soutěži s toxickým názvem). Druhou dlouho předem vybranou akcí byla soutěž ND Awards 2022. O tom, jak hojně je soutěž obesílaná profesionálními i amatérskými fotografy z celého světa snad svědčí skutečnost, že když jsem v půlce dubna, tj. ani ne v polovině období, kdy je možné zasílat soutěžní příspěvky, poslal ten svůj (položek byl stejně jako předtím v Moskvě přesně tucet), dostaly jednotlivé fotky čísla kolem 59 800.
Na téhle soutěži se mi líbí i to, že v jejích pravidlech není žádný limit, jak staré mohou soutěžní fotky být. Většina jiných srovnatelných soutěží požaduje buď přímo fotky z daného kalendářního roku nebo - to častěji - max. 3 roky staré. Vzhledem k tomu, že se fotografických soutěží občas účastním až od jara 2020, znamená to, že běžně nemůžu v soutěžích ukázat svoje starší kousky, byť by se tematicky do příslušné kategorie hodily sebevíc. Díky soutěži ND Awards jsem tedy mohl dopřát šanci popasovat se se světovou konkurencí i pečlivě vybraným zkušeným matadorům mezi mými obrázky :-).
Na bílém koni letos nepřijel svatý Martin ale až o týden později svatá Romana :-). Bílý poprašek zasypal Prahu a přiměl tamější fotografy vyrazit do ulic jistěji než vpředvečer upršený Den boje za svobodu a demokracii. Však kdo ví, jestli globálně se oteplující Praha poskytne v letošní zimě ještě dost dalších příležitostí pro podobné čerstvě zasněžené obrázky; v posledních několika sezónách takových šancí opravdu moc nebylo. Náhlý vpád mrazivého vzduchu sice utnul celkem pěkné podzimní mlhy kolem řek, ale rozhodně neutnul tradiční Nedělní miniglosy,
náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých
dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku. Vítám vás tedy srdečně u jejich už 663. čísla.
Mám takový zvyk, že každého 17. listopadu se jdu projít po Národní třídě. Zavzpomínat mimo jiné na to, jak jsem dostal na vojně u Pardubic ten den v roce 1989 svůj první opušťák, jak jsem odtud vyrazil přes Prahu dál do Plzně a jak jsem se se svou tehdejší pražskou milou přimotal večer na Národní třídu, podoben tehdy ještě na houbách (alespoň tedy filmových) pobývajícímu Forrestu Gumpovi. A utřídit si, co pro mě listopadové dění toho roku všechno znamenalo a dál znamená. Hned u nádraží jsem potkal předem rozdurděné skupinky s vlajkami, které ale směřovaly svrhávat demokraticky ustanovenou vládu kamsi k České televizi. Mám sice taky připnutou trikolóru, ale v tomhle pomyslném vlaku spolu tedy nejedeme, to zase ne! Pozoruhodné, jak rozdílné (až protikladné) věci se dají hlásat pod stejnou vlajkou...
Původně jsem chtěl být v Praze už od rána a dělat cosi jako průběžnou fotoreportáž, co se v Praze o státním svátku (který jako jediný prožívám jako opravdový svátek) zajímavého odehrává. Jenže dlouhodobý spánkový deficit si tentokrát vybral svou daň, jak se to u mne děje tak jednou za čtvrt nebo za půl roku: Už vpředvečer cca od desíti (což je pro mě normálně pozdní odpoledne :-)) jsem nemohl udržet oči otevřené, i když jsem upravoval novou várku fotek. Vydržel jsem - celkem zbytečně, protože nesoustředěně a s prostoji - vybírat a upravovat fotky ještě asi dvě hodiny (všechno jsem to stejně musel druhý den předělat), o půlnoci jsem sebou praštil o svůj futon a z mrákot jsem se probral až před půl desátou. Plány na celodenní reportáž bylo potřeba poněkud přehodnotit, zvlášť když venku lilo jako z konve.
Další pražskou drobnůstku, už čtyřiadvacátou v téhle speciální rubrice, najdeme jen kousek od pražského hlavního nádraží. Stačí vyjít z nové nádražní haly, sebrat odvahu a přejít šikmo vlevo park před nádražím, nikoli bezdůvodně přezdívaný Sherwood, a pustit se dolů Růžovou ulicí. Po založení Nového Města byla v těchto místech veliká farní zahrada při faře svatého Jindřicha (však taky Růžová ulice vede do Jindřišské) a asi v té zahradě kvetlo mnoho krásných růží, když se to tak pěkně a trvale promítlo i do názvu ulice. Mimochodem, ještě koncem 17. století se její jméno psalo jako "Růžená".
Asi ve dvou třetinách Růžové ulice (č. 6) je veliká budova, která byla v letech 1924-27 postavena pro potřeby nově ustanovené Tiskárny Národní banky československé, aby bylo kde tisknout především nové bankovky, a dodnes zde tato instituce sídlí pod názvem Státní tiskárna cenin. Budovu projektoval architekt Josef Sakař a dostala na průčelí do Růžové ulice zajímavou figurální výzdobu. Vidíte na detailu plastiky dívčí hlavy vpravo autorskou značku CK 26? Ne, to neznamená žádnou cestovní kancelář, ale iniciály sochaře a štukatéra (a mimo jiné i nikoli bezvýznamného paleontologa) Celdy Kloučka, umělce, jehož sochařská výzdoba je součástí mnoha významných pražských budov a desítek měšťanských domů, ale mimo jiné třeba i Západočeského muzea v Plzni. V době dokončení prací mu bylo už přes 70 let, ale z fotografie hlavy mladé dívky na budově tiskárny v Růžové ulici si můžete udělat obrázek o tom, jak to byl zručný umělec.
Když se na hlavu dívky podíváte pozorněji, možná vás zaujme její docela moderně vyhlížející pokrývka hlavy. Vida ho, Celdu Kloučka, onoho prvorepublikového sochařského nestora, jak dokázal držet s mladými krok, aby jejich zpodobnění na jeho dílech mělo šmrnc.
Sice jsem pořád ještě nezačal topnou sezónu, protože teď teprve poklesly teploty v mém obýváku trvale pod 20 stupňů, ale protože teploty babího léta jsou venku už nejspíš definitivně pryč, už už to vypadá, že příští týden budu muset některý z večerů podpálit to, co jsem si připravil do krbu prozíravě už v létě. Rána jsou - zvlášť u nás poblíž řeky - utopená v mlze a snad se mi v některém z těch rán podaří dorazit s foťákem i do zamlžené Prahy, což byste i zde na blogu nejspíš nějak pocítili :-). Tak jen věřím, že se vám v listopadové mlze neztratí i tradiční Nedělní miniglosy,
náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých
dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku.
O státním svátku 28. října bylo krásné počasí tak akorát na tričko s krátkým rukávem (však také tou dobou ještě vládl letní čas) a já dopoledne odjížděl do Prahy s celkem jasnou vizí, co chci tentokrát vidět a fotit. Tím spíš, když jsem dostal nabídku od jedné své známé průvodkyně, že když budu chtít, přibere mě k některé z prohlídek Parlamentu, která už je v rámci svátečního dne otevřených dveří tradicí. Radostně jsem nabídku přijal a těšil jsem se, že uvidím zajímavé místo, kde jsem ještě nikdy nebyl. No a protože bylo na konec října opravdu až neuvěřitelně krásně, řekl jsem si, že využiju dobrých podmínek a budu fotit v pražských parcích a zahradách krásné barvy, které dokáže namíchat jenom podzim v mírném klimatickém pásu. Tolik rámcový sváteční plán.
Zprvu vše probíhalo uspokojivě: ve vhodný čas něco po poledni jsem dorazil na Malostranské náměstí. Jenže... Už z dálky jsem viděl několikaproudou lidskou řeku plnou zájemců o prohlídku Poslanecké sněmovny a cosi se ve mně "zašprajcovalo". Jen mezi námi - nesnáším totiž předbíhání ve frontách na cokoli, přibližně stejně, jsem-li předbíhán, nebo jsem to naopak já, kdo právě předbíhá. Neuměl jsem se vyrovnat s představou, že bych všechny ty čekající lidičky předběhl jen proto, že se znám s paní průvodkyní. A tak jsem nehledal žádné zástupné důvody: telefonicky jsem poděkoval za zajímavou nabídku, poctivě jsem přiznal, že na předbíhání a zvýhodňování nemám žaludek, dokonce ani v případě, že se o něm nikdo z předbíhaných nedozví (což je společensky dost nevýhodný a pro mnohé lidi nepochopitelný rys povahy), a proto si i tentokrát nechám prohlídku utéct a půjdu aspoň fotit ty krásné všudypřítomné podzimní barvy. A na důkaz toho, jak jsem byl na barvy natěšený, jsem si vyfotil místní krásné sluneční hodiny, které potvrzují, že podle Pánaboha ještě ani nebylo poledne. Jen si ty barvičky užívejte; pro tento článek právě skončily :-).
Život fotografa je prostě jedna velká radost: Jednak máte radost z focení samotného, neboť co může být radostnější než - sice neumělá ale o to odhodlanější - snaha o nápodobu božského zázraku stvoření? Pak radostně očekáváte, co na fotce doopravdy bude (a co ne), až si ji zvětšíte na pořádný formát na obrazovce. Pak se s radostí pustíte do drobných retuší a "učesání" snímku a případně hledání nejvhodnějšího výřezu, aby obrázek ještě pokud možno dozrál do větší zajímavosti. Potom fotku v radostném očekávání zveřejníte aspoň v malém formátu na blogu, sociálních sítích nebo - máte-li ho k dispozici - někde na svém webu, takže ji může vidět spousta jiných očí než jen ty vaše. Když se navíc sejde celá řada příznivých okolností, třeba fotku učiníte součástí nějaké opravdové výstavy, a budou ji tak k vaší velké radosti moct na vlastní oči spatřit nejen vaši přátelé, ale třeba i úplně cizí lidé. A další dimenze radosti se pak může zrodit v okamžiku, kdy se někdo do vaší fotky zakouká natolik, že je kvůli ní ochoten sáhnout do portmonky, vytáhnout z ní šťavnatý flák syrového oběživa a fotku si pro sebe nebo pro někoho jiného koupit. Může snad ještě něco trumfnout radost z fotky, se kterou jste vy sami celkem spokojeni a kterou se vám podařilo prodat do dobrých rukou a na dohled nějakých nadšených očí? Jedna věc mě přece jenom napadá: Když si někdo fotku nejen koupí, ale na důkaz toho, že je s ní spokojený, vám navrch ještě pošle ukázku, jak s obrazem naložil, a dokonce ještě dovolí, abyste takový ilustrační obrázek ukázali ostatním, jako se to děje právě dnes.
Ani jsme se nenadáli a už je zase v pět hodin odpoledne tma. Úřady nám vrátily na jaře vypůjčenou - pohříchu v současném období vysoké inflace bezúročně - hodinu letního času, takže u nás zase zavládl přirozený čas středoevropský. Na čas (i načas). Pokud věnujete dlouhé podzimní a zimní večery mimo jiné i četbě, máte tedy každý den prodlouženou šanci přečíst si tradiční Nedělní miniglosy,
náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých
dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku.
Přiznávám, nemám rád telefonování v prostředcích hromadné dopravy. Ani svoje ani cizí. Z tramvaje či z vlaku se snažím nikomu nevolat (snad jen když jsem skoro sám ve vagónu nočního spoje, popustím si občas uzdu), a když se někdo dovolá mně, což se děje hlavně vpodvečer, kdy lidé mají pocit, že když oni už jsou doma, ostatní jsou jistě tamtéž, radši řeknu, že zavolám za chvíli, až z vlaku vylezu, abychom si mohli popovídat v klidu a bez nedobrovolných svědků. A opravdu špatně snáším takové ty exhibicionistické hovory, kdy dotyčný okázale a zvonivým hlasem, před kterým se nedá nikde schovat, rozebírá detaily včerejší domácí hádky (nebo naopak usmiřovačky) či vysvětluje, jak to nedávno parádně nandal "tomu blbečkovi z práce", nebo jakési chudince slečně na telefonní lince mobilního operátora. Když se snažím využít čas, kdy se právě vezu, k něčemu užitečnému, na co je třeba se aspoň trochu soustředit, třeba k přečtení knížky nebo psaní básničky či blogové reportáže, dokáže mě opravdu vytočit, když paní naproti přes uličku prohuláká celou půlhodinu cesty do Prahy při konferenčním nahlas puštěném hovoru se svými třemi kamarádkami o tom, co je u koho nového. Ač jinak celkem vstřícný a usměvavý, dokážu v takové situaci udělat na dotyčnou tak nasupený obličej, že se sám stanu předmětem konference ("počkejte holky, tady je nějakej blbeček, kterej se tváří tak... no to byste ho musely vidět...").
Většinou bývá hned od začátku víceméně jasné, kdo se - pokud jde o soukromé hovory na veřejnosti - před cizíma ušima upejpá a kdo je naopak potřebuje jako motivaci k lepšímu výkonu. Nedávno jsem ale narazil na specifický případ: Když jsem se velmi komplikovaně vracel ze svého fotovýletu na otočku do kaňonu Vydry zpět do Dobřichovic, cestu jsem si zpestřil i železniční výlukou mezi Nepomukem a Plzní, kterou jsme byli nuceni překonat našlapaným vozem náhradní autobusové dopravy. Hodinová cesta po zvlněných okreskách k nějakému pěknému extrovertnímu výstupu přímo vybízela.
