Výstava Alfonse Muchy ve Valdštejnské jízdárně

Jako míval Josef Sudek svého Leoše Janáčka, tak mám já svého Alfonse Muchu. Abych tenhle rébus trochu vysvětlil: Slavný český fotograf Josef Sudek jako milovník klasické hudby byl pověstný tím, jak si vlastně celý život zarputile hledal svou cestu k hudbě Leoše Janáčka, protože jeho uším ani trochu neladila. Jak říkal: "Ani nepoznám jestli ještě ladí nebo už hrajou, ale když to má takovej světovej úspěch, tak ten blbej budu asi já!" No a já velmi podobně bojuji s dílem českého malíře, který získal světový úspěch během svého pobytu v Paříži a který se jako zasloužilý světoobčan po své padesátce vrátil do Čech, aby položil svou celosvětově oceňovanou práci k pomyslným nohám českého národa a Slovanstva vůbec.  

Rozumem uznávám samozřejmě Alfonse Muchu jako velkého umělce, jenže jeho zdobný styl, který de facto vytvořil a dodnes je mnohými napodobován, přivádějící k nadšení davy obdivovatelů z celého světa, ve mně při vší mé snaze nedokáže správně rezonovat a vzbudit kýžené emocionální souznění. Jeho obdivuhodná a přitom svými rozměry snad až obludná heroická plátna Slovanské epopeje mě svým patosem a vzhlížením k myšlence slovanské vzájemnosti provokují ke všemu jinému, jen ne k nadšenému úžasu. Ale sakra - když to má takovej světovej úspěch, tak ten blbej budu nejspíš já!

Aktuálně je v Praze trochu "přemuchováno" (jedna výstava je v Obecním domě, stálá expozice je v Muchově muzeu v Panské ulici, a až do konce roku byla prodloužena velká výstava z rodinné sbírky ve Valdštejnské jízdárně. A právě na posledně zmíněnou akci jsem se vypravil během svého minulého "zázračného víkendu" (o jednom jeho výsledku jsem psal už v minulém článku ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli"). Napřed to vypadalo, že možnost projít si celou výstavu "komentovaně", tedy se znalým průvodcem, nevyužiju, protože jsem původně měl být daleko, daleko od Prahy, ale na poslední chvíli mi odpadl prakticky celý naplánovaný sobotní program, tak jsem měl najednou před sebou celou volnou sobotu, a já si řekl, že ji věnuji dalšímu pokusu přijít Alfonsi Muchovi na chuť. V zasněženém sobotním ránu jsem proto vyrazil do Valdštejnské jízdárny.

 

Ona zmíněná rodinná sbírka (výstavu pořádá Nadace Mucha v čele s malířovým vnukem Johnem) musí být obrovská svým rozsahem, jen na výstavě samotné je kolem 250 položek. Alfons Mucha byl nesmírně pracovitým umělcem: Dvaceti plátnům obrovité Slovanské epopeje věnoval plných 17 let svého života , ale výstava diváka zavalí spoustami dalších artefaktů. Říkal jsem si, že kdyby po mně zůstala jen setina toho, co vyprodukoval Mucha (přitom v obrovské kvalitě a nesmírně odpovědně), měl bych dobrý pocit, že jsem svůj život nepromarnil :-).

Pozn.: Fotky z výstavního sálu jsem dělal víceméně "na tajňačku" mobilem, se kterým navíc fotit neumím a výsledek podle toho vypadá. Berte prosím tedy dnes fotky jen jako ilustrační. První fotka je převzata z webových stránek výstavy.

 

Malířův autoportrét (Paříž 1899)

 

(foto: převzato z webových stránek výstavy www.mucha.eu)

 

 

Architektonický návrh výstavy zpracovala světoznámá architektka českého původu Eva Jiřičná. Zajímavostí je, že jednotlivé části výstavy (základních bloků je šest: Bohém a Čech v Paříži, Tvůrce pro lidi, Kosmopolita, Mystik, Vlastenec a Umělec a filosof) využívají barvy charakteristické pro dané období Muchova života a tvorby.

 

 

 

 

Tohle dílo zcela převrátilo život Alfonse Muchy: První realizovaný plakát pro tehdejší divu Sarah Bernardovou, který tehdy 34 letý Mucha vyrobil v roce 1894. Mucha byl tehdy v tvorbě plakátů úplným začátečníkem, a možná i proto byl jeho návrh tak originální a novátorský v porovnání s tehdejším pařížským standardem. Styl se slavné herečce každopádně zalíbil a tento první plakát na představení Gismonda odstartoval dlouhou sérii dalších, které byly ve své době nesmírně populární (mimochodem, na výstavě je dobře vidět, jak je tento první plakát složený ze dvou kusů, aby docílil originálního tvaru, který se stal jednou z Muchových "značek").

 

 

 

 

Muchova plastika s názvem Příroda. Popisek uvádí, že materiálem je patinovaný bronz a malachit.

 

 

 

 

Na tomto obrázku je dobře vidět standardní pracovní postup Alfonse Muchy: Prvotní byl fotografický záběr modelu. Mucha si pořídil první fotoaparát ještě hluboko v 19. století a používal ho pak prakticky neustále nejen pro studie postav, kterých pro svá díla potřeboval v některých obdobích (např. pro Slovanskou epopej) doslova kvanta, ale - jak je na výstavě dobře zdokumentováno - i pro několikeré zachycení svého přítele Paula Gauguina v Muchově ateliéru na Rue du Val-de-Grâce. Po fotografii následovaly skici a poté teprve výsledný obraz.

 

 

 

 

Plakátům už pak Mucha po velkých úspěších v Paříži zůstal věrný po celý život. Toto je např. plakát na představení Princezna Hyacinta v hlavní roli s populární Andulou Sedláčkovou; představení mělo v Národním divadle premiéru v roce 1911)

    

Alfons Mucha se rovněž dal do služeb nově vzniklého Československa a navrhl motivy několika emisí československých bankovek i poštovních známek. Na výstavě je obojí rovněž k nahlédnutí, i když tentokrát jsem dal přednost tomu vyfotit si např. Muchovu desetikorunu (tenhle model přišel do oběhu v roce 1927) v klidu doma normálním fotoaparátem, který na mě musel v době, kdy jsem si výstavu prohlížel a poslouchal jsem výklad, čekat potupně v batohu v šatně :-(.

V patře jízdárny je zařízen improvizovaný promítací sálek, ve kterém se čtyřikrát denně (2x česky a 2x anglicky) promítá dokumentární film malířově životě s názvem Svět podle Muchy. Navíc je odtud moc pěkný výhled na celou instalaci.

Ano, díky navštívené výstavě jsem se dozvěděl o Alfonsu Muchovi i jeho díle spoustu nových a často velmi zajímavých informací (to jste věděli, že Mucha byl velmi aktivním spiritistou a radil se během seancí se zemřelými velikány, např. s Josefem Mánesem?). Přesto si cestu k němu dál klopotně hledám. Maně jsem si vzpomněl na to, jak jsem po stejném prostoru Valdštejnské jízdárny nadšeně pobíhal sem tam všemi směry mezi vystavenými plátny při výstavě Toyen, kde to pro mě byla emoce úplně jiného druhu a stupně.  Ale kdo z vás má Muchův výtvarný styl rád, tomu můžu výstavu určitě doporučit. 

Výstava je otevřena až do konce roku, otevírá se každý den v 10:00 a je otevřeno do 18:00, o sobotách dokonce do 20:00. Vstupné je 240 Kč, rodinné za 500 Kč a studenti a senioři mají vstup za 150 Kč.

P.S.: Samotného mě překvapilo, že mám už na blogu článek o své návštěvě Lendlovy sbírky Muchových plakátů, která se konala před devíti lety v Obecním domě; už jsem na tenhle text zapomněl a našel jsem ho na blogu víceméně náhodou. Vypůjčím si na závěr pro zajímavost jeden odstavec tehdejšího článku k ocitování, protože, myslím, pořád platí:

 

"Muchovy obrazy jsou pro mne jako žena, které si vážím a mám k ní vekou úctu, cítím k ní přátelství a žádným svým činem ji nechci ranit. Ale když se mi podívá upřeně do očí, neprojede mi po zádech mráz, necítím, že ztrácím hlavu. Vím, že to není Ona. Máme se rádi, rádi jsme spolu, ale "nedrnčíme", kdybychom se na hlavu postavili. Kdo z nás by takový příklad vztahu neznal? A přitom v jiném případě stačí jediný pohled a je jasné, že v něm je celý svět a veškeré jeho slunce a barvy, všechno to krásné i mizerné, co si přejete v životě ještě zažít, všechny chutě, které k životu patří. A vy z nějakého prapodivného důvodu bez nejmenších pochyb víte a celým svým tělem do poslední žilky cítíte, že právě tohle je pro vás ta pravá krása, to pravé umění, jehož se už nikdy nebudete umět vzdát, ať si samozvaní arbitři a posuzovatelé krásy a morálky spolu s kunsthistoriky celého světa říkají, co chtějí."