Šest fotek ze státního svátku

Mám takový zvyk, že každého 17. listopadu se jdu projít po Národní třídě. Zavzpomínat mimo jiné na to, jak jsem dostal na vojně u Pardubic ten den v roce 1989 svůj první opušťák, jak jsem odtud vyrazil přes Prahu dál do Plzně a jak jsem se se svou tehdejší pražskou milou přimotal večer na Národní třídu, podoben tehdy ještě na houbách (alespoň tedy filmových) pobývajícímu Forrestu Gumpovi. A utřídit si, co pro mě listopadové dění toho roku všechno znamenalo a dál znamená. Hned u nádraží jsem potkal předem rozdurděné skupinky s vlajkami, které ale směřovaly svrhávat demokraticky ustanovenou vládu kamsi k České televizi. Mám sice taky připnutou trikolóru, ale v tomhle pomyslném vlaku spolu tedy nejedeme, to zase ne! Pozoruhodné, jak rozdílné (až protikladné) věci se dají hlásat pod stejnou vlajkou... 

Původně jsem chtěl být v Praze už od rána a dělat cosi jako průběžnou fotoreportáž, co se v Praze o státním svátku (který jako jediný prožívám jako opravdový svátek) zajímavého odehrává. Jenže dlouhodobý spánkový deficit si tentokrát vybral svou daň, jak se to u mne děje tak jednou za čtvrt nebo za půl roku: Už vpředvečer cca od desíti (což je pro mě normálně pozdní odpoledne :-)) jsem nemohl udržet oči otevřené, i když jsem upravoval novou várku fotek. Vydržel jsem - celkem zbytečně, protože nesoustředěně a s prostoji - vybírat a upravovat fotky ještě asi dvě hodiny (všechno jsem to stejně musel druhý den předělat), o půlnoci jsem sebou praštil o svůj futon a z mrákot jsem se probral až před půl desátou. Plány na celodenní reportáž bylo potřeba poněkud přehodnotit, zvlášť když venku lilo jako z konve.

Do centra Prahy jsem se nakonec dostal až po druhé hodině odpolední; střed města byl překryt hustými šedivými mraky, které fungovaly jako výkonný velkokapacitní kropicí vůz. Napřed jsem se zašel podívat do pasáže Koruna na Václaváku. Na tomto místě jsem před nějakou dobou pořídil fotku Černobílé linie, která nedávno dostala čestné uznání na soutěži v Paříži, a já se chtěl vrátit na místo činu a podívat se, jestli by nešlo tohle nenápadné místo ještě nějak fotograficky využít. V pasáži pochopitelně nepršelo, tak se mi tam fotilo dobře a pořídil jsem tam pár dalších minimalistických snímků, z nichž jeden přikládám pro ilustraci.

  

 

Pak už nezbývalo nic jiného než vyhrnout si límec bundy a vkročit do setrvalého lijáku. Dnes to věru na moc velké procházení nevypadá. Učinit zadost tradici, projít si Národní třídu "proti proudu", zabočit mezi budovy Národního divadla a pak přilehlými ulicemi nějak zpátky, pěkně pěšky, protože tramvaje jsou samozřejmě jako každý rok z Národní třídy odvedeny a objíždějí tradiční zátaras Myslíkovou ulicí (aspoň se podívám zase po nějaké době i sem, tahle ulice pro mě čistě osobně hodně znamená). Večer před 33 lety bylo sice o něco mrazivěji, ale nepršelo. Kdyby měli tehdejší demonstrující studenti při ruce deštníky (tím spíše vystřelovací!), kdoví, jak by se to tehdy celé odehrávalo.

 

 

 

V místě, kde je oficiální památník listopadových událostí (celé místo se dost proměnilo, původní průchozí podloubí se stalo součástí domu a památník tak byl vyšoupnut na ulici) je vždycky nejhustší sběh lidu, což pro lidi jako já, kteří se jen neradi mačkají v davu, vždycky krizovka. Ano, na fotce památník vykukuje, ale pořád je přede mnou několik řad promoklých lidí. 

 

 

 

K mému překvapení se přede mnou nakonec asi na deset vteřin přece jen otevřel výhled na celé pietní místo, takže jsem stihl ještě před tím, než se vše zase zaplnilo nově přišedšími, dvakrát stisknout spoušť na nebohém foťáku, který podobně jako moje bunda srdnatě bojoval s přívaly vody, byť je jasné, že mu něco takového moc dobře nedělá. 

 

 

 

Další fotky z dnešní sváteční Národní třídy už za moc nestojí, tak přidám na závěr ještě dva obrázky z hlavního nádraží, kde jsem měl zase půlhodinu času, neb mi asi o dvě minuty ujel vlak. Vyzkoušel jsem tedy opět jeden průhled secesně zdobným oknem na první nástupiště...

 

 

 

... a protože světelné podmínky stály celý den za houby bez octa, zkusil jsem zase jednou použít hýbání s objektivem při asi vteřinové expozici. Vertikály velké nádražní haly k malému svislému "potažení" přímo vybízely a světla se za tu dobu taky trochu nasbíralo.

Letošní 33. výročí začátku listopadových událostí bylo tedy o dost vlhčí a z mé strany méně tvůrčí, než jsem si ho představoval, ale snad jsem ho úplně neprolenošil, jak to zprvu vypadalo. A doufám spolu s emeritní blogerkou Ostrovankou (mimo blog spisovatelkou Pavlou Smetanovou z řeckého ostrova Korfu), která se v tom duchu vyjádřila na svém facebooku, že snad nám ten listopad v jeho Kristových letech taky nakonec neukřižují.