Jedna velká radost

Život fotografa je prostě jedna velká radost: Jednak máte radost z focení samotného, neboť co může být radostnější než - sice neumělá ale o to odhodlanější - snaha o nápodobu božského zázraku stvoření? Pak radostně očekáváte, co na fotce doopravdy bude (a co ne), až si ji zvětšíte na pořádný formát na obrazovce. Pak se s radostí pustíte do drobných retuší a "učesání" snímku a případně hledání nejvhodnějšího výřezu, aby obrázek ještě pokud možno dozrál do větší zajímavosti. Potom fotku v radostném očekávání zveřejníte aspoň v malém formátu na blogu, sociálních sítích nebo - máte-li ho k dispozici - někde na svém webu, takže ji může vidět spousta jiných očí než jen ty vaše. Když se navíc sejde celá řada příznivých okolností, třeba fotku učiníte součástí nějaké opravdové výstavy, a budou ji tak k vaší velké radosti moct na vlastní oči spatřit nejen vaši přátelé, ale třeba i úplně cizí lidé. A další dimenze radosti se pak může zrodit v okamžiku, kdy se někdo do vaší fotky zakouká natolik, že je kvůli ní ochoten sáhnout do portmonky, vytáhnout z ní šťavnatý flák syrového oběživa a fotku si pro sebe nebo pro někoho jiného koupit. Může snad ještě něco trumfnout radost z fotky, se kterou jste vy sami celkem spokojeni a kterou se vám podařilo prodat do dobrých rukou a na dohled nějakých nadšených očí? Jedna věc mě přece jenom napadá: Když si někdo fotku nejen koupí, ale na důkaz toho, že je s ní spokojený, vám navrch ještě pošle ukázku, jak s obrazem naložil, a dokonce ještě dovolí, abyste takový ilustrační obrázek ukázali ostatním, jako se to děje právě dnes.

Jedna moje bývalá kolegyně sleduje moje snažení na poli fotografie průběžně už od mé první dobřichovické výstavy v roce 2013. Tehdy poprvé se mi zmínila, že by si pro sebe časem ráda některou z mých fotek vybrala domů, přičemž prakticky při každé další výstavě jsme si náš oboustranný zájem o podobnou transakci znovu potvrdili. Léta běžela, fotografické počitky se skládaly a střádaly a letos vše vyústilo do vážně formulované myšlenky, že "letos už tedy jako vážně!" A moje známá to opravdu vážně vzala: Asi poslední půlrok procházela detailně fotogalerie na mých webových stránkách www.petrvapenik.cz a můžu říct, že je momentálně zná mnohem lépe než já jako jejich autor. Vybrat si ale nebylo zjevně nic jednoduchého. Zpropadené prokletí volby! Když nastal dlouho odkládaný Den rozhodnutí, přinesla si s sebou několik listů hustě popsaných různými variantami s tím, že předběžně vybrané fotky si ještě prohlédne na speciálním fotomonitoru v přesně odpovídajících barvách, aby výběr byl opravdu odpovědný. Takovou ta zevrubná příprava musela dát práci...

Na počítači jsem ještě měl pár čerstvě dodělaných fotek z posledních dnů, na které padlo zvědavé oko zájemkyně: "Co to je? To neznám. Na webu to nemáš!"

Musel jsem připustit, že jsem právě dokončil finální retuše fotek pořízených v posledním týdnu, v několika případech šlo dokonce o fotky z předešlého večera, vlastně to byli úplní novorozenci, pro které jsem pochopitelně neměl ani vymyšlené jméno, dokonce jsem si ani nemyslel, že by to vůbec kdy bylo třeba. Těch pár fotek jsem předvedl a k žádné z pracně připravených variant jsme se už nedostali :-).

Nakonec jsme tedy zahodili všechny hustě popsané papíry a během pár chvilek jsme se dohodli na dvou jiných - v té době zcela nových - fotkách: První fotka je ze staňkovské Kouzelné zahrady a má rozměr 40x50cm, druhá je od dobřichovické Berounky a má rozměr 70x47cm. Zvlášť u té Berounky to byl docela fofr: V pátek při západu slunce jsem obrázek vyfotil, v noci na sobotu jsem na něm udělal nezbytné úpravy v počítači a v sobotu dopoledne už byla fotka objednaná, takhle rychle to ještě nikdy s žádnou mou fotografií nezafungovalo.

Takhle obě fotky dotvářejí zařízení bytu. Sami vidíte, že jsme se s klientkou nakonec dohodli na variantě bez ohraničení viditelným rámem; jde o fotku na tzv. dibondové desce, která má vestavěný vnitřní hliníkový rám, za který se obraz zavěšuje.

 

 

 

Já každopádně děkuji nové majitelce obou obrazů za souhlas se zveřejněním fotky s výsledným uspořádáním přímo z jejího bytu. Takovéhle ukázky jsou vždy výbornou referencí a pro mne je to vlastně vůbec poprvé, co mám něco podobného k ukázání. 

Dlouhá ozdobná šňůra různorodých fotografických radostí se v tomto případě završila a uzavřela. No řekněte, není to radost? :-)