Jeden z prvních dárků, které si pamatuji a které jsem dostal ještě v předškolním období, byl látkový pytlík se stovkou různobarevných hliněných kuliček. Možná si tenhle dárek pamatuji o to lépe, že nebyl k žádné očekávatelné příležitosti, ani k Vánocům, ani k narozeninám ani k únorovému Petrovi, byl to dárek "jen tak", překvapivý, a ještě navíc spojený s doslova životním zážitkem, který pro mne jako malé dítě představovaly jezdicí schody v plzeňském obchodním domě Prior. Z krátkého eskalátoru propojujícího nižší patra tehdy největšího a nejmodernějšího plzeňského obchoďáku jsem byl jako mrňous úplně paf, všechno ostatní kolem mi bylo naprosto lhostejné, dokonce i oddělení hraček a knih, což bylo vzhledem k mé tehdejší příchylnosti k různým hrám, stavebnicím a knížkám všeho druhu na pováženou. A tak jsem měl oči jen pro ty neustále stoupající a klesající schody, jezdil jsem s nimi nahoru a zase dolů, odpovědně jsem se při těch svátečních jízdách držel malou ručkou tmavého gumového pásu a tajně jsem si přitom představoval, že jednou snad budeme mít takové úžasné schody i v našem staňkovském domě, protože stoupat každou chvíli po osmnácti obyčejných nehybných schodech z přízemí do podkroví byla děsná námaha. Kdybych tehdy uměl odpovědět na otázku, co pro mě znamená luxus, jistě by to nebyly vodotrysky na chodbách, pozlacená střecha, prostorný balkón ani orientální ovívači s velkými palmovými listy, ale právě schody, které umějí samy jezdit.
A jednou při návštěvě těchhle fascinujících plzeňských prioráckých (je zajímavé, že můj politologicky vzdělaný tiskový editor mi místo toho nabízí slovo "proiráckých" :-)) schodů jsem dostal překvapivě od svého táty jako dárek v úvodu již zmíněný pytlík s kuličkami. Byly barevné, leskly se novotou a bylo jich přesně sto, taková centurie maličkatých kulatých vojáků, o kterých jsem sice tušil, že je možné je vyslat do bitvy s jinými, cizími kuličkami, ale jak se to dělá a jaká jsou pravidla hry, o tom jsem nevěděl nic. To mi ale nemohlo ani v nejmenším ubrat na mém nadšení: Napřed pohyblivé schody v Prioru, pak dokonce první vlastní hliněnky - na celkem skromné dítě, jakým jsem býval, to byl opravdu velký nápor příznivých počitků.
