O nespravedlivém a místy krutém světě

Bylo to jen chvilku před Vánoci 2023, kdy se - paradoxně v čase, kdy si vzájemně přejeme hlavně klid, radost a lásku - náš svět otřásl v základech. Tím tentokrát nemyslím to, co bývá nejčastější - totiž že se někde na druhém konci světa něco strašného stane: Islámští teroristi to unesenými letadly naperou do ikonických věžáků, vybuchne jaderná elektrárna, zemětřesení a následná vlna tsunami srovná se zemí obrovské plochy a sebere desetitisíce lidských životů, v doposud mírově se vyvíjejících oblastech vypukne válka. Tentokrát ale nešlo o vzdálená místa, která známe maximálně tak ze zpravodajství. Tentokrát se vše odehrálo v místech, která dobře známe, kudy jsme už mnohokrát prošli, není to nikde za vzdálenými humny, žijí tam naši blízcí a jde o bezprostřední součást našeho světa. Jen pár hodin před tím, než mladý a nejspíš inteligentní muž uskutečnil svůj dlouho připravovaný děsivý plán a zastřelil na pražské Filosofické fakultě tolik lidí, kolik jenom zvládl, jako nesmyslnou pomstu světu, ve kterém už nedokázal dál žít, jsem před budovou fakulty fotil předvánoční staroměstskou atmosféru. Odpoledne jsem pak přejel na Vinohrady, kde jsem potřeboval vyzvednout právě vytištěnou krásnou fotografickou knihu - vánoční dárek pro své blízké. Právě tady jsem se dozvěděl, že se na fakultě střílí a že je to tentokrát zatraceně vážné.  

Jakmile odezněl úvodní šok, logicky se začaly objevovat nesmírně důležité a nejednoduché otázky: Jak vůbec může k něčemu podobnému dojít? Kde se bere taková strašná nenávist? Dalo se té hrůze nějak zabránit? A udělaly naše instituce, které - aspoň jak se domníváme - jsou tu pro to, aby podobné situace řešily a v optimálním případě jim předcházely, vše pro to, aby něco podobného nemohlo nastat, případně aby se to aspoň příště neopakovalo? 

Od tragédie uplynul skoro rok a půl a já mám pocit, že v tomhle přešlapujeme na místě. Jako ve většině podstatných témat společenské diskuse je společnost zcela zásadně (a myslím, že od samotného počátku a neměnně) rozdělena na dva hlavní tábory, které si navzájem nerozumějí: Jedna část společnosti je přesvědčena, že policie za daných okolností dělala, co bylo možné, druhá část společnosti bezpečnostní složky divže nepovažuje za spolupachatele, protože podle jejich názoru se mělo postupovat úplně jinak než ti naši "operetní policajti". O těch, co za tím vším vidí opět jen nějakou formu rozsáhlého spiknutí s tím, že "pravda je někde úplně jinde a my se ji kvůli zájmům současné elity nesmíme dozvědět" raději ani nemluvím; v každé společnosti na každém stupni jejího vývoje existuje určité procento takových, s tím se nedá moc dělat. 

Když si přečtu nějakou diskusi na tohle téma, jako obyčejně jen kroutím hlavou, kolik diskutujících ví od svého stolu naprosto přesně, jak měl zásah správně probíhat a co (a proč) se opomnělo a kdo přesně za to může. Jako obvykle se nemůžu zbavit dojmu, že se do té "expertní role" sami pasují především na základě svých znalostí televizních detektivek, ve kterých jsou naši hrdinové neobyčejně předvídaví a často vedeni intuicí, svým správným policejním čichem. Analogie "pilotů", kteří ovládání letadla "vystudovali" a stali se postupně ve svém oboru experty výhradně sledováním seriálu Letecké katastrofy. Vždyť věci jsou přece - alespoň tedy ve zpětném pohledu - tak jasné!

Neumím si ani představit, jak šílené to musí být pro ty, kteří toho dne ztratili své milované. Přitom se v tomto případě nedá spoléhat ani na žádný očistný mechanismus, kterým by mohlo být např. odsouzení člověka, který je viníkem. Ten paradoxně unikl celkem jednoduše a z mého pohledu zbaběle: Prostě se v bezvýchodné situaci zastřelil. Jak si ale s jeho vinami mají poradit nešťastní pozůstalí? Přenos viny na někoho jiného je v tomto případě zcela pochopitelný (čímž neříkám, že i správný) postup. Ostatně, děláme něco podobného často i v jiných situacích, kdy se nemůžeme vypořádat s konkrétním viníkem toho, co se nám děje; je mimořádně těžké si říct, že možná konkrétní viník našeho trápení vůbec neexistuje nebo je aspoň nepostižitelný. Náhle objevená vlastní těžká nemoc, předčasné úmrtí v rodině, vrozené zdravotní postižení, výjimečná genetická predispozice... Kdo za tu nespravedlnost může? Jak je možné dát k soudu přírodu, pravděpodobnost, Boha?... Vinu tak z nedostatku jiných příležitostí hledáme často u sebe, ve vlastních špatných rozhodnutích, ve svých skutečných nebo jen domnělých hříších. Anebo - existuje-li poblíž někdo příhodný - v těch okolo, v těch, kteří možná mohli, kdyby byli vybaveni podobnými schopnostmi jako naši oblíbení televizní a filmoví hrdinové, tragédiím zabránit. Ano, ve světě, který je ve své podstatě v mnohém nespravedlivý a někdy přímo krutý, je těžké žít s neustále vštěpovaným pocitem, že vše, co se nám děje, má konkrétní příčinu, definovatelného viníka a možná i smysl. Jak jednoduché je přilípnout štítek s vinou na záda někomu, koho nesnášíme, zvlášť když je dost takových, kteří nesnášejí skoro všechno a všechny. Jak snadné je planě slíbit: Kdybych to měl na starosti já, něco takového by se nikdy nestalo! A jak je lákavé tomu uvěřit...

Pevně věřím, že jedním ze závěrů veškeré té práce kolem nejhorší masové vraždy v mírových dějinách našeho státu, je i to, že jsou vypracované lepší kroky, jak v podobných situacích postupovat, jen se kolem toho nenadělá moc řečí, aby si je případní další magoři podobného ražení, jako byl střelec z FF (a obávám se, že takových u nás může být celkem dost) nemohli předem připravit dostatečně účinné protitahy. Přece každé vyšetřování tragédie či katastrofy správně končí souhrnem ponaučení, co udělat, aby něco podobného pokud možno už nikdy nenastalo, byť je zřejmé, že může propříště nastat něco docela jiného, na co opět připraveni nebudeme, protože to většinou - nesmíříme-li se se skutečností, že nás ochrání nějaká nová totalita lékem v celospolečenském dopadu horším, než je nemoc, kterou léčí - úplně jednoduše nejde. 

Sám pravidelně sleduji seriál Letecké katastrofy, tak to přece musím vědět, ne?