O ztrátách a nálezech

Není to ještě tak dávno, na dráze bývaly Ztráty a nálezy. Když jste něco zapomněli nebo ztratili ve vlaku a byla to věc, která už ani cestujícím ani železničářům nestála za ukradení, předmět si postupně razil cestu vlakovými soupravami a nádražími, až nakonec dorazil do centrálního depozitáře, kde se o něj dost dlouhou dobu mohl majitel přihlásit. Vše, k čemu se už nikdo nehlásil, putovalo jednou za čas do zvláštní aukce, kde se opuštěným předmětům dražili noví majitelé. Deštníky, batohy, čepice, skládací metr, pomačkaná buřinka - vše bylo k mání za pár korun. Ale to byly jen předměty: Na dráze se toho jistě poztrácelo víc - někdo přišel o ideály, někdo při čekání na zpožděný spoj o slušné vychování, někdo třeba o panenství. Nic z toho se kupodivu do závěrečné aukce nedostalo; možná by se pak býval scházel větší počet zájemců než o potrhané deštníky po dědečkovi.

Ta zvláštní dvojjedinost, se kterou se v jediné věci snoubí ztráta s nálezem, mě na tom vždycky přitahovala. Neexistovala přece samostatná Kancelář ztrát (ostatně kdo by tam po zrušení ztrát ve volejbalu ještě chodil?) ani Přepážka nálezů (vhodná hlavně pro soudce a archeology). Jeden bez druhého totiž nedokážou existovat; co je z jednoho pohledu ztrátou, stává se z jiného úhlu nálezem. Je tedy jen logické, že něco tak siamsky neoddělitelného bude mít i společnou kancelář. A nejen na železnici, ale i u každého z nás, protože i když nejsme nijak enormě zapomnětliví, ztráty a nálezy se dotýkají každého z nás.

Fotohádanka č.5

V posledních dvou fotohádankách se ukázalo, že čím více informací a indicií fotografii doprovází, tím větší je pravděpodobnost, že si hádající rozmyslí napsat správnou odpověď. Vždyť jak by mohl mít měděný objekt rozměr 22 kilometrů (Fotohádanka č.4)? Nebo proč bych se jako autor fotky měl bát přiblížit se k fotografovanému objektu jen proto, že jsem se narodil zrovna 19.března (Fotohádanka č.3)?

Uznávám, i dobře míněné rady mohou někdy svést na scestí, a proto k poslední letošní fotohádance poprvé žádné indicie nepřipojím. Nepůjde tedy tentokrát o žádné detektivní pátrání, ale o prostou odpověď na prostou otázku: Co myslíte, že je tentokrát zachyceno na fotografii?

 

Nedělní miniglosy č.96

Mluvčí Odborového svazu zlodějů a podvodníků prohlásil, že příslušníci obou profesí chtějí mít v příštím roce o vánočních svátcích konečně jednou volno: "Naši členové zatím museli chodit do práce i v těchto svátečních dnech, ale oni chtějí mít rovněž klidné Vánoce a trávit je v rodinném kruhu jako každý jiný poctivě pracující člověk. Věříme, že občané a podnikatelé tuto skutečnost pochopí a nebude jim vadit, když budou vykradeni nebo podvedeni místo tradičního vánočního termínu až na začátku ledna."

-----------------------

Do snižování stavů státních zaměstnanců se podle meziministerské dohody aktivně zapojí i čeští myslivci. "Podle našich statistik chodí státní zaměstnanci v zimě rádi na procházky do lesa," řekl nám mluvčí nově vzniklé České komory myslivců. "Počítáme proto s tím, že v zimním období povolíme zkušební limitovaný odstřel "na komoru", a věříme, že do léta budou všichni státní zaměstnanci zákonem oficiálně prohlášeni za škodnou." Akci vítá především Ministerstvo financí, protože přemnožení státní zaměstnanci řádí především v neprostupných porostech státního rozpočtu, kde spásají mladé výhonky čerstvě vybraných daní.

 

Půlnoční Haiku

V letošním roce jsem postupně několika lidem slíbil, že se pokusím napsat haiku. No a protože jedna "česká lidová" vemlouvá, že ...sliby se maj plnit o vánocích..., což je možná důvod, proč je leckde místo poklidné vánoční atmosféry takový frmol, plním tedy slib. Aspoň jeden z mnoha, když už nic jiného. Ale to by Vánoce musely mít aspoň dva roky, jako prázdniny Julese Verna, abych všechno, co jsem slíbil ostatním a hlavně sám sobě, stihnul.

Půlnoční Haiku

Zavátí nocí

na zítřky připíjejí

včerejším vínem.

O vánočních zázracích

Když jsem ještě chodil do školy, mívali jsme jako rodina každý rok hned troje Vánoce: Začínali jsme urychleným Štědrým večerem už 23.prosince spolu s rodiči v Plzni. Pak jsme druhý den přejeli k jedněm prarodičům, kde se slavil oficiální Štědrý den, i když pro děti byl vždy o něco "méně oficiální" než večer plzeňský, protože v Plzni většinou Ježíšek přinesl ty hlavní dárky. No a nakonec se ještě na Štěpána jelo k druhým prarodičům, takže Vánoce byly mile rozvleklé a pořád bylo na co se těšit. Celkem jsem to chápal: Kdyby Ježíšek všechny dárky roznášel během jediného večera, musel by se chudáček udřít. Takže jsme mu vlastně svým pojetím Vánoc umožňovali, aby si mohl lépe rozvrhnout svou práci, za což by nám dnes jistě ekonomové zatleskali.

Vánoce jsou pro mě vždy spojené s tajemstvím, s překvapením. Asi bych se neuměl plnohodnotně radovat z Vánoc, kdyby bylo vše včetně dárků předem domluvené a vzájemně schválené (jen pozor, to že to neumím já, ještě neznamená, že neexistují lidé, kteří to umějí a dělají to tak rádi a ve vzájemné souhře). Stává se mi, že bývám překvapený trochu i o něco víc, občas docela dost a někdy dokonce hodně. Ale málokdy mne dokáže překvapení doopravdy přemoci a ohromit mne. Vlastně jsem byl doopravdy plnohodnotně přemožen a ohromen až letos. Ale co už by mělo člověka ohromit, když ne zázrak? A zázraky, to už teď mohu potvrdit, se dějí.

 

Nedělní miniglosy č.95

Na žebříčku nejnebezpečnějších povolání stále stoupá zaměstnání úředníka na Ministerstvu financí. Minulý týden se tato práce dostala v pořadí dokonce před pyrotechniky a filmové kaskadéry, a před ministerskými úředníky tak už zůstávají jen lovci perel na Orlíku. Pracovníci Ministerstva financí se totiž v předvánoční době věnují především dalšímu a dalšímu škrtání. V kontaktu s ostatními resorty a především s odborovými organizacemi tak doslova létají jiskry, což ve výbušném prostředí české politiky znamená obrovské riziko. Zdá se nicméně, že úředníci adrenalinové a extrémně návykové práci přišli v posledních měsících na chuť. Zaměstnanci, se kterými ministerstvo ke konci roku rozvazuje pracovní poměr, teď mají velký strach z abstinenčních příznaků a obávají se, že jinde si ani neškrtnou.

-----------------------

Propadákem skončilo vystoupení českých reprezentantů na mistrovství světa v počítačových hrách. "Opět se ukazuje, že je třeba zásadně změnit model přípravy," uvedl známý nejmenovaný kritik poměrů na Českém svazu počítačových her. "Už jsem to odpovědným funkcionářům říkal mockrát, ale je to jako kdybych počítačový hrách na stěnu házel."

 

O zimních rukavicích a vánočním přání

Nemám moc rád zimní součásti oděvu: různé čepice, šály a vůbec nejmíň ze všeho mám rád rukavice. Doma mám jen jedny pro případ, že udeří padesátistupňové mrazy: Jsou to kožené černé palčáky s kožíškem uvnitř, které se hodí spíš do hokejové branky než mezi lidi, a připadám si v nich neforemný jako lachtan na souši. A protože padesátistupňové mrazy stále ne a ne přijít, za celou dobu, co rukavice mám, jsem je použil jen sedmnáctkrát. Divíte se, že to vím tak přesně? Je to tím, že jsem je dostal pod stromeček před sedmnácti lety. Typický "měkký dárek", který přišel při rozbalování na řadu toho roku jako jeden z prvních, protože měkké balíčky (alespoň pro mnohé z mužů) neskrývají většinou tak velká tajemství, jako dárky "tvrdé". Zajímavá mužská logika.

Když jsem byl malý, nechápal jsem, jak by mohl někdo dárky radši dávat než dostávat. Bral jsem to jako jednu z dalších nepochopitelných lží, kterými dospělí z rozmaru častují děti, asi jako to, že si pro zlobivé děti přicházívá polednice nebo že dobro nakonec vždycky zvítězí. Bylo mi sice trochu líto dospělých, že mají mnohem méně balíčků než já, ale vždy to byl jen lehký závan lítosti, protože pak už jsem se pustil do rozbalování všech těch tajuplných nazdobených dárečků a na dospělé chudinky jsem v rozjitřené atmosféře vánočních vůní, světel a zvuků dočista zapomněl. Vždyť přece dostávat dárky je tak báječné a čím víc jich je, tím báječnější je to pocit, na tom by se snad dala v matematice vysvětlovat přímá úměra.

 

Dlouhý večer s pivem Mythos

Při každé své návštěvě Lefkady si udělám čas a zajdu do jedné své oblíbené taverny v přístavu městečka Vassiliki. Večer se v přístavu koncentruje skoro veškerý zdejší život, takže kromě toho, že se dobře najíte, můžete pozorovat turistický i "domorodý" cvrkot. S člověkem, který má tavernu v současné době na povel, se znám už dlouho. Když jsem tu byl poprvé, dělal tu nejčernější práci a teprve se zaučoval. Teď už se vypracoval a já si z něho (k jeho velké nelibosti) dělám legraci, že se z něj stal velký boss, se kterým už si ani netroufám mluvit. Návštěvu u něj jsem jako obyčejně nemohl vynechat. Přivítal mě jako starého známého a já dopředu věděl, že mi bude zase chutnat.

Normálně si na Lefkadě dávám v taverně k pití víno. Stává se mi ale, že tak jednou za pobyt dostanu chuť na řecké pivo Mythos. Pro ortodoxního českého "pivního gurmána" to sice asi není nic moc, ale já - i když jsem původem z Plzně, moc nepivařím, takže mi jednou, dvakrát za rok Mythos docela chutná. Objednal jsem si tedy zdejší výbornou (a vydatnou) fazolovou polévku, králičí stifado a jedno pivo. Byl jsem zrovna vyhládlý po celodenním výletě a objednané menu se mi zdálo přiměřené situaci. Nebylo.

Eyes Wide Shut

Poslední film slavného režiséra Stanleyho Kubricka rozhodně nenechává diváky chladné: Někoho likviduje svou délkou a dlouhými pasážemi, v nichž se jakoby nic neděje, někoho vytáčí už samotným faktem, že ve filmu hrají hlavní role Tom Cruise a Nicole Kidmanová, jiné uvádí do intelektuálního a psychoanalytického rauše - zejména skalní příznivce neobyčejného filmaře, který se bohužel již premiéry filmu v roce 1999 nedožil. Nejsem ani členem fan klubů obou hlavních představitelů, nehořím (neměl bych správně kubrickovsky říct "nešajním"?) pro vše, co kdy Kubrick natočil, ale je fakt, že tento film mě kdysi opravdu přikoval k plátnu a stejně pak několikrát k obrazovce počítače i televizoru. Ne, rozhodně to není film pro netrpělivé, pro příznivce akce a už vůbec ne akční zábavy. Stejně tak zklame ty, kteří lpějí na pochopení uměleckého díla. Ale umění se nemá chápat, umění se musí především cítit. A film Eyes Wide Shut cítím nejen v hlavě, ale v kostech, svalech a nervech celého těla. Občas nevím, co si s ním mám počít, ale cítit -
to tedy je!

Chápu, proč film nese označení "erotický thriller". Pár návštěvníků navíc jistě není k zahození a film obsahuje mnohé z toho, co se od takového filmu očekává; zvlášť zabývá-li se záležitostmi ponejvíce nevědomými, kde sex hraje zatraceně velkou roli. Přesto bych se zdráhal zařadit film do takové škatulky. A jen s velkým sebezapřením vstřebávám název pro českou distribuci, který zní Spalující touha, což tak nejednoznačný a nepolopatický film, jako je Eyes Wide Shut, podle mého názoru doslova poškozuje.

 

Nedělní miniglosy č.94

Ministři EU definitivně potvrdili, že administrativní část navigačního systému Galileo bude sídlit v Praze. V současnosti se jedná o finanční podpoře ze strany vlády ČR, která se zatím stále rozhoduje mezi podporou tomuto projektu a finančními pobídkami zahraničním filmařům. Ve skupině lobbistů přijel evropský navigační systém do Prahy podpořit v nelehkém střetu i sám Galileo Galilei. "Nerozumím tomu, proč česká vláda stále váhá" řekl slavný vědec hned na letišti médiím. "Všichni už dlouho tvrdí, že bez finančních pobídek český filmový průmysl nepřežije ani několik měsíců, a přece se točí!"

-----------------------

Akce českých lékařů Děkujeme, odcházíme má první hmatatelné výsledky: Na Vysočině podalo hromadnou výpověď z českého zdravotnictví již 80% zdejších pacientů.

 

Fotohádanka č.4

 

 

Už od začátku vám slibuji, že jednou připravím o něco těžší fotohádanku, abyste mohli trošku popustit uzdu vaší fantazii. Možná ten okamžik právě přišel. Možná je to ale jen moje zcestná představa a vy mě jako již tradičně zahltíte správnými odpověďmi.

 

 

O nerudném stávkokazovi

Poslední dobou nepíšu své příspěvky tak často a v takové podobě, jak bych rád a jak byste si to zasloužili. Chápu, že výmluva na nedostatek času neobstojí, protože času je z hlediska objektivního pozorovatele stále stejně, jen počet různorodých aktivit jakoby rostl nad únosné meze. Ale pozor, vůbec to neznamená, že bych si stěžoval, ostatně většinu činností, které teď vykonávám, jsem si sám vymyslel a nikdo mě do nich nenutí. Nechci si tedy nesmyslně stěžovat, jen upozorňuji, že snižující se počet nových článků na mém blogu má i jiné vysvětlení, než že jsem se stal ještě lenivějším než dřív nebo že bych dokonce na vás - na své milé čtenáře - zanevřel.

Dnes ovšem vím, že něco napsat musím za každou cenu. I kdyby to měla být jen ona legendární "autorská tečka" (to bych se ovšem stal lehce usvědčitelným plagiátorem). Kdybych totiž dnes nic nepublikoval, mohl bych zavdat důvod k úvahám, zda jsem se náhodou také nepřipojil k dnešní odborové stávce. No a vzhledem k tomu, jaký je můj vztah ke stávkování a k odborům vůbec, bych byl v tomto podezření jen velmi, velmi nerad.

 

Nedělní miniglosy č.93

Podle předběžných informací dánsko-českého výzkumného týmu analýza kosterních pozůstatků astronoma Tychona Braha nepotvrdila hypotézu, že by byl slavný vědec  otráven vysokou dávkou rtuti. Vzorky z jeho ostatků nicméně vykazují abnormální obsah arzénu, takže varianta otravy ještě nebyla zcela vyvrácena. Je ovšem rovněž možné, že slavný astronom patřil k organismům, které v DNA svých buněk využívají místo fosforu arzén, jejichž objev na bakteriální úrovni oznámili američtí vědci tento týden. Tycho Brahe by tak byl prozatím nejvyšším známým organismem podobné formy života, i když podle některých literárních historiků by mohl být dalším případem známý zloděj gentleman - Arsene Lupin.

-----------------------

Informace z posledních dnů ukazují, že někteří politici jsou ochotni poskytnout nemalý úplatek a dokonce se kvůli němu zadlužit jen proto, aby mohli ve vysokých funkcích s nasazením všech svých sil i vlastního zdraví, čestně a neohroženě sloužit občanům České republiky. Podle ředitele Výzkumného ústavu morálních úchylek odpovídá toto chování míře altruismu 3,65, což je u lidí neuvěřitelná hodnota téměř srovnatelná s výsledky u řeřichy polní.

 

Adventní ohňostroj v Dobřichovicích

V sobotu se v Dobřichovicích, kde bydlím, uskutečnily adventní trhy. Mám celkem rád takové příležitosti, když se odehrávají v příjemné atmosféře, která na rozdíl od brutálních obchodních monstrakcí typu Go Ježíšku go! dokáže postupně začít vylaďovat tělo i duši do vánoční tóniny. Možná proto, že se zdejší adventní trhy konají přímo na nádvoří krásného zámku a v předzámčí, a možná i proto, že babí léto si přes sebe právě včas přehodilo zimní převlečník, splnila tahle akce přesně moje očekávání.

Trhy byly obohaceny i doprovodným programem jehož vyvrcholením byl již tradiční ohňostroj nad Berounkou. Přestože nejsem velkým příznivcem podobných akcí, zvlášť když se má člověk tísnit v davu dalších přihlížejících, řekl jsem si, že pro letošek udělám výjimku, vezmu foťák a zkusím udělat pár upomínkových snímků. Bez stativu, takže i bez ambice na nějaký valný vizuální výsledek.

 

Řád nového míru

Průvody stínů triumfálním krokem

ve jménu zítřků hroby probouzejí,

osleplé davy jdoucí za prorokem.

Kdo drží s námi, nemusí mít strach,

kdo nepracuje pro nás, ten ať, hlupák, nejí!

Ty beznadějné krmí nadějemi,

sny rozbitými v mlýnech hesel v prach,

prošlými mávátky zatnutými v pěst

a tvrdou prací poplivanou těmi,

kdo naoko jen vzdávali jí čest.

Po kapkách odsypávám z budoucího času.

Poslouchám ticho rachotících tanků

svolaných k modlitbě hlasem muezzina.

Když tenor nedrží s barytonem basu,

stařičké árie už mají na kahánku.

Že neladí nám nové, je jen naše vina.

Přijď Království tvé černých děr v sýru,

puštíků, pálených sov a výrů!

Zítra do něj vejde zástup kavalírů

Zítra zavládne v něm Řád nového míru.

Nedělní miniglosy č.92

Po prudkém ochlazení z konce týdne začala na horách o víkendu letošní lyžařská sezóna. Letos se očekává, že nejsilnější zimní skupinou se stanou snowboardisté, kteří podle odborníků poprvé přesvědčivě zvítězí nad tradičními lyžaři. Zlé sněhové jazyky ovšem tvrdí, že lyžařští kmotři si svůj rozhodující vliv zachovají, protože lyžaři vstoupí do velké koalice s houbaři, takže ani top snowboardistům nezbyde nic jiného než zůstat v opozici.

-----------------------

Ministerstvo dopravy chystá zavedení systému mýta kromě dálnic a rychlostních silnic i na všech silnicích první, druhé i třetí třídy. Aby různá ministerstva nepracovala na několika paralelních projektech a aby celý systém placení mýtného byl pro občany co nejsrozumitelnější, vláda se dohodla, že mýtné bude zavedeno i v prvních, druhých a třetích třídách základních škol. Na dveřích do všech tříd proto budou postaveny standardní mýtné brány. "Jak se ukazuje, školné je pro občany České republiky nadále nepřijatelné, proto ho chceme nahradit stejným systémem mýtného jako u kamiónů. Analogií v obou projektech je hodně, ostatně školáci jednotlivými třídami také jen projíždějí", řekl nám mluvčí Ministerstva dopravy. O případné instalaci mýtných bran i na rychlíková kupé první i druhé třídy se nadále jedná.

 

Fotohádanka č.3

Naposledy byla fotohádanka sice jednoduchá, nicméně řada z vás se nechala svést indiciemi do uličky, která byla ne-li slepá, tak aspoň silně krátkozraká. Potvrzuje se, že neplatí vždycky přímá úměra, že čím více informací, tím snazší řešení. Možná je to pěkná ukázka principů právě probíhající informační revoluce, kdy ke každému tématu je možné "vygooglovat" nepřeberné množství informací. Jediné, co vygooglovat nejde, je to, do jaké míry jsou nalezené informace pravdivé a jak moc se vůbec kýženého tématu týkají.

Ale abych si vás - nadšené hadače - trochu udobřil, tentokrát jsem se rozhodl zeptat se na něco, co bude na hádání doopravdy jednoduché, takže ti, co budou chtít poznat, bez problémů poznají, a ti, kteří si budou chtít opět hlavně pohrát s fantazií (ten malajský ropný vrt z minula mi pořád leží v hlavě), nikdo jim v tom rozhodně nebude bránit.

 

O dežavíčkách

Ano, připouštím, že existují lidé s fenomenální pamětí. Jeden z nich mě nedávno oslovil v tramvaji a tvářil se jako můj dobrý známý. Prý jsme spolu chodili do jednoho kursu v tanečních, a co prý pořád dělám. Musel jsem trochu zavzpomínat, abych si vybavil aspoň to, že jsem do nějakých tanečních kdysi chodil. Když jsem se pekelně soustředil, dokázal jsem si vybavit rozmlženou podobu své tehdejší partnerky (doufám, že tento blog nečte, jestli ano, tak samozřejmě tu rozmlženost popřu), zvláštní tancmajstrův hlas a pak už jen skutečnost, že tam byla spousta dalších lidí. Ti však v mé nedokonalé paměti splývají v černobílou beztvarou hmotu. Nedokážu bohužel z toho těsta vydloubnout ani rozinku té nejvýraznější tváře, domyslet si, jak ta tvář asi po létech vypadá, tím méně ji bezpečně rozeznat v nacpané tramvaji a ještě ji nenuceně oslovit jako starou známou.

Často se ale přistihuji, že mi nějaký obraz - někdy lidská tvář, někdy krajinný detail nebo obrys horizontu - zarezonuje s nějakým do podvědomí již dávno odsunutým vjemem. Toho člověka odněkud znám, možná ne celou tvář, jen charakteristický pohled očí, úhel úsměvu, lehce ironicky sešpulené rty. Nevím odkud, jestli z reality nebo ze snu. Ale musel jsem s ním mít něco společného; možná mi byl kdysi i blízký. V tomhle nebo snad dokonce v některém z minulých životů? A jindy si zase jsem zcela jistý, že po této cestě už jsem někdy šel nebo dokonce opakovaně chodíval. Když se vám to stane v místě bydliště, výmluva se dá najít snadno. Ale když se to přihodí v místě, kde jste prokazatelně poprvé v životě? Tohle zákoutí krajiny už jsem kdysi viděl, říkám si. Nevím, jestli svýma očima nebo očima někoho jiného, ale viděl. Musel jsem tu tedy už být. Kdy? To netuším!

 

Prameny u vesničky Sívros

Kdo trochu cestuje po řeckých ostrovech, dobře ví, že často bývá problém s místní pitnou (a nezřídka i s užitkovou) vodou. Voda je na některých ostrovech nedostatkovým zbožím, ta místní se často (ovšem měřítky zmlsaného turisty, nikoli žíznivé ovce) nedá pít a turista je tak víceméně odkázaný na vodu balenou. Lefkada patří zatím naštěstí k ostrovům, které jsou na vodu bohatší, i když - máte-li s ostrovem zkušenost pouze z horkého a suchého léta, můžete být trochu podezřívaví, kdeže se tu ta veškerá voda pořád bere.

Je pravda, že i v létě sem a tam přijde prudká bouřka doprovázená vydatným a dlouhým lijákem, o tom jsem už ostatně kdysi psal v článku O řecké bouřce. Rozhodující část srážek ale samozřejmě přichází v zimě, kdy vyprahlá krajina labužnicky nasává nemalý nebeský příděl a doplňují se přes léto skoro vyčerpané zásoby ve všudypřítomných (i když často oku skrytých) betonových cisternách a postupně i hladina spodních vod.

Nedělní miniglosy č.91

Zástupkyně feministických organizací vyjádřily uspokojení nad tím, že tak významné politické rozhodnutí jako je dohoda o velké koalici mezi ODS a ČSSD na pražském magistrátu bylo provedeno právě na gynekologicko-porodnické klinice. Navíc podle nich není možné rozhodnout, která ze stran je otcem a která matkou, takže ve výchově magistrátu nebudou strany uplatňovat zpozdile tradiční a dávno překonané rodičovské role. Jako pozitivní je možné vnímat i skutečnost, že nejvyšší pražští představitelé Svoboda a Březina mají jména ženského rodu.

-----------------------

Aby posílil své budoucí šance na pořádání olympijských her v Praze, Český olympijský výbor navrhl, abychom na počest bývalého dlouholetého předsedy Mezinárodního olympijského výboru říkali v českém jazyce hmyzu z řádu Cealifera nově "samarančata".

 

Beskydy - říčka Kopytná

Nedávno jsem ze statistik zjistil, že fotografie přiložené k článkům mají dramaticky větší "návštěvnost" než fotky, které jen tak leží ve fotogalerijním šuplíku. Není to samozřejmě nic nečekaného, ale znamená to také, že mnoho pravidelných a tím spíš náhodných návštěvníků tohoto blogu neměla šanci vidět některé fotky, které jsem ve fotogalerii kdysi vyvěsil.

Fotky, které vám v tomto fotočlánku předkládám, tedy nejsou zcela nové. Jsou focené v dubnu letošního roku v Beskydech a je na nich říčka Kopytná, jejíž některá místa mě na jaře uchvátila a měl jsem na focení dostatek času a prostoru. Podmínky sice nebyly nijak perfektní, ale paradoxně to byla spíš výhoda, protože bylo možné vyzkoušet dost dlouhé expozice beztoho, aby se muselo světlo tlumit silným šedým filtrem (který navíc ve výbavě zatím nemám).

 

O chvále prvních sněhových vloček

Pozn.: Musím říct, že aktuální téma týdne "První vločka" mi jde s dnešním svátkem k připomenutí "sametové revoluce" docela dobře dohromady. Jestli to bude platit i pro čtenáře, zvlášť pro ty mladé, pro které je listopad 1989 vzdálený skoro stejně jako objevení Ameriky, to je samozřejmě otázka. Já to risknu :-).

Přemýšlím o prvním pračlověku, který upustil svůj kyj a podal svému soupeři na život a na smrt ruku k dohodě. Jasně, že asi dostal okamžitě ránu do hlavy a fyzická síla opět triumfovala. Ale šlo podle mě o první sněhovou vločku, o takovou, která nedočkavě vyskočí z podchlazeného mraku s naivní touhou jen sama sebou zasypat celý svět. Nezasype. Zprvu zaskočené slunce ukáže na drzého vetřelce svou kouzelnou hůlkou a ztrestá ho svým žhavým paprskem. Dlouho pěstěné rafinované krystalické vzory nedočkavého idealisty se rozpijí do obyčejné kapičky a i ona se po chvilce rozplyne v páru. To je vše, co zbyde z původního odhodlání?

 

Nedělní miniglosy č.90

Na aukci v pražském Topičově salónu se vydražil obraz Emila Filly Zátiší s knihou za šestnáct a čtvrt miliónu korun. Obraz je tak dalším důkazem, že prudce roste cena knih na trhu, což je podle odborníků na obchod s knihami předzvěstí blížících se Vánoc.

-----------------------

Nečekaný úspěch měla první vlna zdražovacích kupónů, jež některé české obchody nechaly vytisknout v rámci svých předvánočních reklamních kampaní v novinách a časopisech. Kupóny, které je možné si z časopisu vystřihnout, opravňují zákazníka požadovat od prodejce až o 20% vyšší cenu nákupu, než je cena standardní. "Dlouho jsme si naivně mysleli, že na klienty působí především sleva výrobku," uvedl na tiskové konferenci jeden z autorů netradičního projektu. "Teď se ukazuje, že český národ je nadšený především z možnosti vystřihovat si kupóny a nosit je do obchodu, ať už je na nich cokoli."

 

Fotohádanka č.2

Dnes jsem pro vás měl připravených několik mimořádně složitých hádanek, u kterých jsem si ani já jako autor fotky nebyl jistý, co vlastně na obrázku je, a vaše nápady jsem chtěl podle použít pro snazší rozpomenutí. Protože mne ale na čerstvém listopadovém povětří něco ofouklo, takže teď trpím (slovy Monty Pythonů) lehkou smířlivostí, nakonec jsem se rozhodl připravit tentokrát naopak mimořádně jednoduchou hádanku, aby ji pokud možno poznal každý. Posuďte sami, jestli se mi to podařilo:

 

O striktně vědeckém odhadu počtu přátel

Opravdových přátel je málo a je třeba si je hýčkat, praví tradovaná zkušenost. Ale je jich opravdu málo? Není to náhodou jen klišé, které bez rozmyslu a bez logického zdůvodnění přejímáme, protože se to tak prostě říká nebo to psali v novinách? I já jsem podlehl mediální masáži a několikrát jsem už málem dospěl k závěru, že o přátele je právě teď veliká nouze, takže bych se měl po nějakých poohlédnout, zejména pak po nějakých opravdových přítelkyních. Ale vím, že takový přístup založený na emocích a domněnkách v dnešním světě postaveném na strohých faktech a vědeckém přístupu nemůže obstát. Proto jsem začal o věci intenzivně přemýšlet a dnes vám mohu sdělit optimistický výsledek mých nesnadných bádání, že totiž opravdových přátel je na světě víc než dost a snad kromě rozumu, kterého má každý (tedy alespoň podle vlastního mínění) dostatek, jde o komoditu, které Bůh nebo jiný přerozdělovač nadělil lidstvu snad nejbohatěji. Co mne k tomuto možná nečekanému závěru vede?

 

Morgiana

Český filmový zázrak šedesátých let 20.století byl sice ostře utnutý začátkem normalizace, přesto ještě pár let dozníval a postupně hasnoucí světlo světa tak spatřilo několik zajímavých filmů i na začátku let sedmdesátých. Filmový "dvojboj" na nejvyšší úrovni si v letech 1970 až 1972 vyzkoušel režisér Juraj Herz a natočil nejprve Petrolejové lampy a o rok později obtížně zařaditelnou Morgianu. No a zrovna na takový učebnicový konflikt vyhraněného zla a nevinného dobra jsem měl dnes večer chuť.

Pokud se smíříte s tím, že obě polohy jsou vskutku extrémně pojaté, pokud vydržíte nátlak opulentní výtvarné stylizace (což někteří čeští filmoví kritici nedovedou), pokud se v úvodní fázi filmu nenecháte odradit pomalu se rozjíždějícím rytmem a pokud vám nevadí střídání hororových prvků se sladkobolnou romancí, je Morgiana filmem pro vás a vy si budete moci vychutnávat skvělou filmařinu, která je ještě (z dnešního pohledu možná trochu staromódně) založena na obrazu.

 

Nedělní miniglosy č.89

Pozn.: Původně jsem předpokládal, že tentokrát vzhledem k okolnostem Nedělní miniglosy vynechám. Pak jsem si ale řekl, že show (podle slov jedné známé písně) sice nemusí nezbytně pokračovat, ale přesto si myslím, že by měla. Věřím, že ctění čtenáři protentokrát prominou případný deficit humoru, stejně jako mi ho zatím prominuli vždycky.

Kromě mnoha negativních výsledků přinesl první test státní maturity i jednoznačná pozitiva. "Zjistili jsme kupříkladu, že 86% maturantů se dokáže bez problémů podepsat," uvedl jeden z členů týmu, který výsledky vyhodnocoval. "Z této informace jsme vyvodili, že součástí maturity by mělo být i prokázání schopnosti sepsat kvalitní anonymní udání, protože jednak jde o důležitou praktickou dovednost a jednak tím bude zajištěno, že zbývajících 14% maturujících nebude diskriminováno."

 

Zatraceně dlouhá cesta

Říkám si, co bys asi dnes dělal, kdyby ses včera v noci nemusel vydat na tu zatraceně dlouhou cestu. Asi bys jako obyčejně něco kutil na zahradě nebo ve své dílně, dnes spíš na zahradě, protože tady u nás padaly teplotní rekordy, úplné léto v barevném listopadovém kabátu, které by sis jistě užíval venku na čerstvém vzduchu. Do něčeho bys rýpal, něco bys sázel, sekal, čistil nebo opravoval; opravdu se nepamatuju, že bych tě někdy viděl jen tak lelkovat, jak se to občas přihází mně. Možná by se ti dokonce zachtělo jít do lesa na houby, protože v takovém počasí určitě - jak jsi vždycky říkával - musí houby trhat pařezy. A určitě by ses jako vždycky usmíval na svou ženu, se kterou se na sebe navzájem usmíváte a jeden druhého podporujete už víc než pětačtyřicet let.

Přemýšlím, co jsem po tobě zdědil za geny. Bohužel určitě ne gen manuální zručnosti. Tobě vždycky pod rukama všechno kvetlo a neexistovalo nic, co bys nedokázal vymyslet a sestrojit, vylepšit nebo opravit. Když ses chtěl stát čalouníkem, zedníkem, automechanikem nebo si sám postavit krb, stačilo ti pořídit si malou příručku a za pár dní sis mohl jít pro mistrovský výuční list. Já bych mohl projít pětiletým kursem a byl bych rád, kdybych to dotáhl na tvého tovaryše (a to bych ještě spoléhal na rodinnou protekci). Možná gen smyslu pro humor a gen optimismu - bez nich by asi celý můj pohled na svět a určitě i tenhle blog vypadal dost jinak. Snad gen slušnosti, i když ta tvoje slušnost šla často daleko za hranici toho, co jsem byl schopný chápat a kam jsem tě byl ochotný následovat (ale je fakt, že kdyby byla tak slušných a férových lidí na světě většina, asi by to tu vypadalo o dost jinak). No a určitě i spousta dalších genů, jejichž existenci jsem si třeba ani dlouho nechtěl připustit, ale jejichž působení na sobě čím dál víc cítím. Přírodě těžko poručit.

Nedělní miniglosy č.88

Jaromír Jágr byl současně s vysokým státním oceněním 28.října prezidentem republiky jmenován plukovníkem. Slavný hokejista, který v Omsku již několikrát odmítl podřadnou hodnost kapitána, je tentokrát spokojen a měl by být prvním hokejistou, který bude na svém dresu nosit písmeno P. Další z oceněných, Milan Knížák, který plukovníkem jmenován nebyl, se rozhodl na protest nosit svoje státní vyznamenání v uchu.

-----------------------

Přestože pražská ODS a ČSSD vyhlásily před volbami navzájem proti sobě mobilizaci, teď se chystají vytvořit na pražském magistrátu koalici. "Není to nic překvapivého ani neetického," vysvětlil nám dobře informovaný zdroj ze skupiny vyjednavačů: "Tento krok vychází z nejlepších českých a československých historických tradic. Události z let 1939, 1948 i 1968 nás učí, že po emotivním období mobilizace proti domnělému nepříteli nakonec stejně vždycky nastane klidnější období vzájemné a oboustranně přínosné spolupráce."

 

V tymiánových horách

Zátoka, ve které se nachází městečko Vassiliki, je od západního pobřeží, odkud přichází většina oblačnosti, oddělena pásmem vysokých boubelatých kopců. Tyto vrchy kolem sebe často mívají oblačný bryndáček, občas bělostně zářivý, občas šedavě ohmataný jako by se dožadoval odnesení do čistírny. Vrcholy toho horského hřbetu přesahují 700 metrů výšky a podrobné mapy uvádějí v těch místech jen několik prašných cest po úbočích ale žádnou na vrcholky. Několik let jsem po těchto kopcích z údolí mlsně pokukoval a jako u pavlovovského psa se mi při tom pohledu tvořila správná cestovatelská slina. Zvlášť když všichni na moji otázku, co v těch místech je, odpovídali unisono: Není tam nic! Tedy nic k vidění. Zvláštní. Ještě jsem nikdy neviděl místo, kde by nebylo nic k vidění. A pokud tam opravdu nic k vidění není, rád bych to viděl na vlastní oči.

O bolestech světla

Za normálních okolností mám celkem rád světlo. To vůbec neznamená, že bych měl něco proti noci, naopak je spousta situací, pro které je právě noc jako stvořená a za denního světla na nich nebývá nic opojného. Ale světlo má své kouzlo a já vždycky žasnu, jak výkonnou lampičkou je naše milé slunce a jak tahle lampička dokáže zatočit s hejny nočních můr a přízraků i s mnoha tmavými skvrnami na duši. I za běžné noci jsem celkem rád, mám-li po ruce decentní zdroj více či méně přenosného světla, abych se aspoň občas mohl vcítit do jedné z fází božského budování světa. Prostě mám rád světlo. Za normálních okolností.

Právě teď ale mají okolnosti do normálních daleko. Ostatně co je to taková okolnost? Není to náhodou také lnost oka, to znamená míra, jak k čemu naše oko lne? A teď jsou zrovinka okolnosti takového typu, že mé oko lne jednoznačně ke tmě. Ke tmě pokud možno naprosté a nepřerušované. Ke tmě chladné. Vytouženým prostředím pro mne přestal být prostorný obývací pokoj s krbem, ale stal se jím temný interiér chladničky s vyšroubovanou žárovičkou. Když jsem si minulý týden dělal legraci z toho, jak budu maratón v Amsterdamu sledovat pouze coby "zanícený" divák, netušil jsem, že má zanícenost dosáhne až mého oka. Dosáhla. Trvalo jí to jen chvilku. Oka mžik.

 

Nedělní miniglosy č.87

Na příští rok se kromě prvoplánových úspor předpokládají i zásadnější reformy. Jednou ze zamýšlených změn má být i sloučení Ministerstva životního prostředí s Ministerstvem obrany, protože obě ministerstva vycházejí při formulaci svých cílů ze strategického materiálu "Zelená budoucnost."

-----------------------

Případy rychlokvašených milionářů z devadesátých let podle Ústavu pro jazyk český nemají žádný negativní dopad na věrohodnost přísloví "Bez práce nejsou koláče," protože v jejich případě nešlo o koláče ale o melouny. "Pro získání koláčů se podle našich překvapivých zjištění i nadále nejvíc používá práce, i když jde o dost obstarožní a neefektivní metodu," řekl nám mluvčí ústavu. "Někdy je dokonce nutné použít pro získání koláčů specifická a často nepochopitelná práce jiného subjektu, což platí zejména pro koláče sledovanosti."

 

Malá chlupatá chvilka gramatiky - Skloňování

Pozn.: Nezná-li kolemjdoucí čtenář Malé chlupaté stvoření, asi se mu bude zdát následující text trochu ujetý. Zná-li ho, tak asi taky. Protentokrát se s tím ale nedá nic dělat.

1.pád:

Ta Světle modrá pavučina

Je chvilku depka, chvilku psina

2.pád:

Do Světle modré pavučiny

Chytneme všechny vlastní viny

3.pád:

Ke Světle modré pavučině

Přijdeme v lese, v baru, v kině

4.pád:

Dnes Světle modrou pavučinu

Dal bych si k červenému vínu

5.pád:

Ó, Světle modrá pavučino

To MCHS je tímhle vinno!

6.pád:

O Světle modré pavučině

Vyprávím ospale a líně

7.pád:

Se Světle modrou pavučinou

Já chci jen tu a žádnou jinou!

Kruciš, to jako by vypadalo, že život se skládá jenom ze samých pádů!

Amsterdam: 6 - Domy (a věže) jen pro štíhlé

I když člověk letí zpátky domů až večer, stejně je poslední den podobného výletu divný. Dopoledne musíte vyklidit pokoj a v lepším případě si aspoň můžete někam uložit zavazadla a vyrazit do města jen nalehko. Když jsem se z hotelu odhlašoval, slečna na recepci se podívala do počítače, mile se na mě usmála a řekla něco v tom smyslu, že to tedy bylo pět nocí plus ramínka, městská přirážka a příplatek za zvuky vydávané přilehlými plameňáky, atd., atd…., což dohromady činí 495 euro, které jí teď zaplatím pěkně na ruku. Nasucho jsem polkl a řekl s poněkud nuceným úsměvem a hlasem co nejpevnějším, aby bylo patrné, že moje stanovisko nepřipouští žádnou skulinku kompromisu, že něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, protože všechno bylo předplacené a doložil jsem to při příjezdu potvrzením od cestovky. "Ale v počítači to není," sdělila mi recepční těžko vyvratitelný fakt. "Tak se zkuste podívat do šuplíku, tam to třeba je!" Nerad dělám vlny, zvlášť tak milé slečně, ale milá slečna zřejmě někam něco zabordelila, což může působit jako sympatická roztržitost, ale pět (mých) stovek v eurech by byla přece jen nepřiměřená cena. "Tak zatím můžete hledat a případně se spojit s cestovní kanceláří. Mám spoustu času, letadlo mi letí až večer," řekl jsem a posadil se do pohodlného křesla vedle recepce. Slečna chvilku běhala, bylo slyšet otevírání zásuvek, víření prachu a tlumené hlasy, načež přišla se stejným úsměvem jako na začátku a řekla mi: "Tak jo." V počítači bylo najednou všechno správně, a jakmile je vyplněná správná kolonka, všechno jde jak po drátku. Dřív to tak bývalo s papírem a teď s počítačem.

 

Amsterdam: 5 - Muzejní den

Na dnešek haruspikové věštili celodenní déšť, takže jsem se připravil na den strávený v příšeří (ale suchu) muzejních prostor. Kolem páté mne probudil liják bubnující na okno, který mne v mém přesvědčení ještě utvrdil. A tak se mým dnešním hlavním cílem stalo Van Goghovo muzeum, které jsem si nechtěl nechat ujít, protože prakticky všechny Vincentovy obrazy znám z reprodukcí a taková příležitost vidět některé originály se mi už naskytnout nemusí. Ostatně - předloni jsem za jeho obrazy jel i do vídeňské Albertiny, kde jsem se ovšem víc než o obrazech a barvách dozvěděl o tom, kolik je možné vecpat lidí do výstavních místností, aby to ještě přežili.

 

Amsterdam: 4 - S grachtofilem na večeři

Stává se ze mne pomalu ale jistě grachtofil. Grachty - tedy zdejší kanály - mne nadchly mnohem víc než všechny televizní kanály dohromady. Když jsem konečně pochopil orientační záludnosti, kterých se grachty dopouštějí na turistovi uvyklému pravoúhlé stavbě města, kanály jsem si zamiloval. I proto mi bylo jasné, že si musím vyzkoušet vyhlídkovou projížďku placatou lodičkou, protože meteorologičtí rosničáci předvídali "o něco horší počasí", což zde znamená, že přestane pálit sluníčko a začne lít jako z konve.

Nicméně den jsem zahájil průzkumem okolí hotelu, kde je veliká zoologická zahrada Artis a o malý kousek dál zajímavá oblast bývalých starých doků a špejcharů, které byly kdysi v rámci velkého projektu velmi zdařile přestavěny na moderní a nápadité bytové domy, v nichž zůstal zachován původní charakter staveb. Vůbec celé to tu kdysi patřilo Východoindické obchodní společnosti, která byla jedním z motorů pohádkového růstu města v 18.století.

 

Amsterdam: 3 - Amsterdamský maratón 2010 a piknik na grachtu

Již tak od půl šesté byl hotel vzhůru nohama. Maratónci (a bylo jich tu na bytě požehnaně) vstali a hlasitě se připravovali na závod. Vstal jsem tedy už před sedmou také, abych zjistil, že stále zabírám stejně širokou (tedy širokou!) stranu zrcadla, takže jsem přes noc o kýžených dvacet kilo nezhubl , noha bolí stejně a běžet se opravdu definitivně nedá. Ale vím, co s člověkem umí udělat bláznivá atmosféra na startu, a trochu se znám, takže jsem si dnes s sebou pro jistotu ani nevzal startovní číslo. Dalo se čekat, že maratónci půjdou na snídani co nejdříve, to znamená hned na sedmou. Půjdu tedy v půl osmé, rozhodl jsem se, a budu mít pro sebe skoro prázdnou jídelnu. Běžci by totiž neměli jíst krátce před závodem, s tím by se tělo těžko vyrovnávalo a možná nevyrovnalo. Poznáte je snadno: Jednak jsou už ve sportovním oblečení a především v běžeckých botách, jednak na rozdíl od jejich doprovodu před nimi na talíři nejsou klobásky a slanina s vejci ale většinou plátek celozrnného chleba s něčím sladkým a vločky.

 

Nedělní miniglosy č.86

Úspěch sociální demokracie v komunálních volbách ocenili zástupci nizozemské vlády: "Je to úžasné! Už teď máme hodně společného, třeba Komenského, a navíc to vypadá, že nás bude spojovat i láska k oranžové barvě."

-----------------------

Škrty v interním rozpočtu stojí za předpokládaným snižováním počtu strážných andělů. Ministr nadpřirozených věcí sice argumentuje tím, že by se snižování stavů nemělo dotknout výkonných složek ale jen administrativy a podpůrných činností, přesto se očekávané změny již projevily na zvýšení cen úrazového a havarijního pojištění.

 

Amsterdam: 2 - Jo, Amsterdam, ten je krásnej!

Zjistil jsem, že cestou do Amsterdamu už dnes nikoho neoslním. "Jo, Amsterdam, ten je krásnej," povídá mi známý, "tam jsem tři roky studoval." Druhý byl tamtéž rok na stáži. První známá tam dělala au-pair, ne dlouho - jen pár let. Druhá známá tam zase měla několik samostatných výstav. Její rodiče jezdí to město navštívit každý rok, protože se jim tu líbí: "Jo, Amsterdam, ten je krásnej," říkají originálně. Většina lidí v mém okolí zná Amsterdam jako své boty. "Ty tam jedeš poprvé?" dí všichni překvapeně sborem. Nedivil bych se, kdyby sem Češi jezdili běžně o víkendu do kina, protože zdejší sály mají lepší akustiku. "Ano," odpovídám podrážděně. "Poprvé!"

Když někam přijedu poprvé a mám víc času, vyrazím první den do zcela neznámého prostředí bez plánu, jen tak nazdařbůh. Dnes jsem měl za cíl - přestože v neděli nepoběžím - vyzvednout si startovní propriety, ať mám aspoň nějakou památku. Proto jsem se potřeboval dostat ze svého hotelu do komplexu Olympijského stadionu, což je podle mapy pěkný kus cesty napříč celým rozšířeným centrem. Letmo jsem se zorientoval (jako pěkný ptáček) podle magnetického pole a vyšel jsem s představou, že půjdu tudy, kudy se mi to bude nejvíc zamlouvat, a přitom se budu snažit aspoň přibližně vytčeného směru držet. Ono to kupodivu přináší zajímavé výsledky: Většinou hned zabloudím a díky tomu objevím řadu půvabných míst, o kterých průvodci mlčí, anebo se zpětně dočtu, že v místech, která průvodce vychvaluje, jsem byl taky. 

 

Amsterdam: 1 - Ve třetím nebi

Je to zvláštní výlet. V červnu jsem si všechno zařídil, abych se mohl zúčastnit tuhle neděli maratónu v Amsterdamu. Teď jsem tady a vžívám se do role pajdajícího turisty, protože koleno mě bohužel pozítří na start nepustí; dnes - když jsem začal v jednu chvíli uvažovat o tom, že bych aspoň symbolicky odstartoval, proběhl česté kolo na Olympijském stadiónu a pak bych decentně uhnul směrem ke svému hotelu - mi tenhle jinak velmi vytrvalý kloub opět připomněl, že bych neměl zbytečně fantazírovat. Tak nefantazíruju a peru se s podivně fluktuujícím internetovým připojením, které si pravděpodobně dalo několik jointů v přilehlém coffee shopu. 

Dnes jsem si v letadle vyzkoušel, jak to vypadá v nebi vyššího stupně. Napřed jsme totiž nad Prahou prorazili hustou šlehačku mračen čerstvě přihnaných od moře a dostali jsme se do druhého nebe. V něm bylo celkem klidně a příjemně, ale ještě tu nesvítilo slunce. Až když jsme pronikli i další, rozbředlejší vrstvou oblaků, mohli jsme vystavit své tváře slábnoucímu slunci. Ve třetím nebi bylo překrásně a slunce osvětlovalo nadýchané bílé mraky pod námi, takže to vypadalo, jako kdybyhom letěli nad širými antarktickými pláněmi a já neměl vůbec strach, že by mělo letadlo spadnout. Přece kdybychom spadli do takových čisťoučkých peřin, jen by to trošku zapérovalo, pohoupalo a my bychom spokojeně usnuli na měkkých polštářích. A když už třetí nebe je nádhera sama, jak to asi musí vypadat v nebi sedmém?

 

Věčná paměť ?

Na tento týden jsem si pro vás připravil pár fotek z Olšanských hřbitovů, aniž bych tušil, že tématem týdne bude tentokrát právě Hřbitov. A proto kromě úterního standardního článku na toto téma přidávám ještě "fotočlánek" maličko se dotýkající záležitostí věčných. Podívejme se tedy, jak krátkodechá umí být tzv.věčná paměť a věčná památka, když se poměří se skutečnou věčností.

 

 

 

 

O hřbitovní škole

"Teda to koukám! Kde ses to naučil?" vyvalil oči jeden z kolegů, když jsem jednou v praxi použil kdysi dávno nabytou dovednost. A vyvalil je ještě víc, když jsem pravdivě odpověděl: "Přece na hřbitově!" Pro některé věci je totiž hřbitovní škola k nezaplacení. Vrtá vám hlavou, cože jsem se to asi na hřbitově naučil, že jsem to ani po desítkách let nedokázal zapomenout? Ne, nemá to žádnou souvislost s filosofickými směry, teologií, biologií člověka, dokonce ani s patologií ne. Na hřbitově jsem se ovšem mezi pátým a šestým rokem naučil odčítat. Ale jak!

Můj dědeček byl kameníkem a to, co ho hlavně živilo, bylo stavění pomníků a náhrobků. A protože měl dědeček podnikatelský fištrón, když si kdysi dávno zařizoval svou vlastní kamenosochařskou dílnu, postavil ji hned vedle hřbitova, stejně jako svůj dům. Nicméně moudrý a shánčlivý socialistický stát věren slavným bojovým tradicím loupeživých rytířů postupně převzal do své nevyžádané péče jak dědečkovu dílnu, tak i dům, a nakonec i dědečka samotného, aby mu bez dílny a bez domu nebylo smutno. Až po mnoha děsivých peripetiích se dědeček do "své" dílny mohl na stará a nemocná kolena vrátit jako zaměstnanec. A protože jsem byl tehdy malým předškolním klukem, často jsem ho doprovázel na hřbitov při jeho pracovních pochůzkách, takže hřbitov v mých dětských očích nebyl žádným hororovým místem, ale naopak místem přívětivým a důvěrně známým, asi jako kdybych si chodil normálně hrát k sousedům. Dobře si ty okamžiky pamatuji: Dědeček vkleče něco kutá, otesává nebo maluje, já mu v jeho práci nemůžu pomoct a trochu se nudím.

 

V Řecku se nekrade!

Myslím si, že Řecko je celkem bezpečná země, tím spíš, pohybujete-li se na ostrovech a ne mezi demonstrujícími levicovými studenty v Athénách. Postačí, když si necháte pro sebe svůj subjektivní pocit, že "vloni v Turecku na dovolené to bylo lepší" nebo že "ostrov by se měl prodat Německu, aby byly peníze na splátky řeckého dluhu". Nikdy se mi nestalo, že bych se dostal do nějaké šlamastyky, kdy bych se bál o své bezpečí nebo kdy by mi někdo něco sebral, a to už jsem se potkal s leckým a zapomněl různé věci na různých místech. I když třeba situace vypadala podezřele, vždycky jsme nakonec našli společný úsměv a vždycky na mne všechno počkalo tam, kam jsem věc položil, i když to bylo něco cennějšího jako například mobil nebo foťák. Naopak mám po návratu problém zařadit se do "normálního" českého světa, ve kterém je nutné si neustále hlídat kapsy před nenechavci a ve kterém nemá smysl se k zapomenuté věci vracet, protože už ji většinou bez zjevných výčitek používá někdo jiný.

Když si na řeckém ostrově objednáte auto nebo motorku z půjčovny, není žádnou výjimkou, že vám je přistaví s klíčkem v zapalování nebo "pod rohožkou" a v klidu se vzdálí, a nikoho z místních ani nenapadne, že by bylo jednoduché si dopravní prostředek "půjčit". Proč? Vždyť přece není jejich! Jak přirozené! A zároveň jak podezřelé - tedy aspoň pro turistu s českou zkušeností. Když jsem si půjčil

Nedělní miniglosy č.85

Přestože některé komentáře ještě zpátečnicky zpochybňují smysl ustanovení nové pozice oficiálního pověřence OSN pro kontakt s mimozemšťany, výběrová komise již představila vítězného kandidáta: Historicky prvním pověřencem pro kontakt s mimozemšťany byl jmenován bývalý šéf českých sociálních demokratů Jiří Paroubek, čímž byla úspěšně završena snaha české diplomacie najít pro tohoto politika post odpovídající jeho formátu. Nový pověřenec na své první tiskové konferenci potvrdil, že jeho prvním úkolem bude samozřejmě spojit se s Marťany.

-----------------------

K senzaci došlo ve finálovém zápase mistrovství světa ve špinavosti prostředí, ve kterém Výtahová tlačítka překvapivě porazila Politické zákulisí. Hráči i trenéři Politického zákulisí po prohraném zápase uznali, že soupeře podcenili, utekl jim začátek a Výtahová tlačítka pak již po schodech nedohonili.

 

Fotohádanka č.1

Vypadá to, že babí léto v příštích dnech možná chytne druhý dech a většina pravidelných i nepravidelných čtenářů tohoto blogu nejspíš vyrazí do přírody nebo na zahradu a na čtení nebude mít čas. Takže jsem se protentokrát rozhodl, že článek bude velmi stručný; jedná se totiž o fotohádanku, tedy žánr na blozích poměrně rozšířený. Osobně jsem ovšem ještě nikdy nikde nic neuhádl, takže se hodlám pomstít tím, že se radši budu ptát.

Tedy se ptám: Co myslíte, že je zachyceno na následující fotografii?

 

O báječném úvěru

Kdo čeká, že bude následovat nabídka speciální půjčky za úžasných splátkových podmínek, bude zklamán. Kdo čeká, že napíšu ostrý ironický šleh o tom, jak se já osobně nebo naše společnost jako celek kostrbatě potýkáme se svými dluhy, je také vedle. Zjistil jsem totiž, že výhodnost úvěru může spočívat v něčem úplně jiném. Stačí docela obyčejně zaspat.

Ráno se nechávám budit mobilem, lépe řečeno dvojicí inteligentně kooperujících mobilů. První telefon zazvoní v půl šesté. Mozek vydá rozkaz pootevřít jedno oko a s úlevou konstatuje, že to byl teprve první mobil, a tak je možné ještě skoro hodinu spát, což neprodleně udělá. Psychologický účinek je nasnadě: První zpráva dne a hned dobrá!

Druhý mobil zahlaholí těsně před půl sedmou a organismus - přestože ještě polospánkově vláčný - správně pochopí, že tentokrát už jde do tuhého. Po určitých peripetiích, jejichž detailní popis by šel výrazně nad rámec tohoto prostého textu, nakonec tělo vstane a asi hodinu a půl vykonává automaticky navyklé úkony, načež se - jde-li všechno dobře - probudí před vchodem do firmy, ve které pracuji. Jde-li ovšem všechno dobře!

 

Konec babího léta

Labutí písně o babím létě

zpívané barytonem jehličí z modřínů

a žaludového deště

v duhovém akordu barev

znějí a opalují se

na paletě.

Skryti pod peřinou barevného listí,

po proudu přízemních mrazíků

pošleme láhev se vzkazem

ohluchlým trosečníkům;

jedinou větu

VŠEM, VŠEM, VŠEM,

všem opožděným běžcům

labyrintem končícího léta:

JEŠTĚ JSME TU!

Jak je v kraji zvykem,

slunce odplouvá za horizont světa

do mlhy vesmírného Styxu

s mincí naděje pod jazykem.

Jeskynní kostelík Agios Stefanos

V minulém článku o Lefkadě jsem vám slíbil návštěvu místa, které - ač je velmi zajímavé - je skoro neznámé. Kostelík Agios Stefanos - tedy po česku svatý Štěpán stojí totiž na dobře schovaném a skoro by se chtělo říct utajeném místě. Ale to není na Lefkadě nic divného. Kdysi se tu celé vesnice stavěly tak, aby nebyly pokud možno vidět od moře (dobře je to patrné třeba na vesnici Poros), protože od moře málokdy připlouvalo nějaké velké štěstí pro zdejší obyvatele. To spíš piráti, ale ne takoví ti romantičtí z filmů, ale úplně obyčejní, kteří pramálo rozlišovali, jestli právě berou chudým nebo bohatým, hlavně když je co a komu brát. Ale také vojáků se tu za staletí vystřídaly celé armády a vydalo by to na slušnou přehlídku různobarevných uniforem: Rusové, Turci, Francouzi, Britové...

Hlavně s Turky ve středověku tu neudělali nejlepší zkušenost a řada ostrovanů měla to potěšení se podívat do Turecka - pohříchu ne jako turisté, ale jako otroci. A dobrotu samozřejmě nedělalo ani rozdílné náboženství, což přivedlo zdejší obyvatele doslova do náboženského udergroundu a maličké improvizované svatyně byly stavěné tak, aby nebylo jednoduché je najít. Bohužel, nepovedlo se mi zjistit žádné podrobnosti ke kostelíku Agios Stefanos, třeba kdy byl postaven, jestli tu byla nějaká svatyně i dříve a jestli má jeho poloha nějakou souvislost s náboženským útlakem. Lidé spíš kroutili hlavami: Tady a kostel?

Nedělní miniglosy č.84

Zahájení kontroverzní výstavy Dekadence NOW! se v Rudolfinu zúčastnila delegace poslanců a senátorů Parlamentu ČR, což bylo odbornou veřejností s uznáním hodnoceno jako úplný vrchol dekadence.

-----------------------

Podle plánů Ministerstva dopravy by letos v zimě měla být v zájmu bezpečnosti zimní výbava povinná nejen pro všechna motorová vozidla, ale poprvé i pro chodce. "Že jsou zimní pneumatiky v zimě nezbytností, o tom, doufám, už nemusíme nikoho přesvědčovat," řekl nám mluvčí ministerstva. "Letos proto stejné principy aplikujeme i na chodce a budeme se při průběžných kontrolách více zajímat o to, zda jejich obuv je vybavena kvalitní zimní podrážkou. Předpokládáme, že počet nehod na českých chodnících by měl proto v letošní zimě výrazně klesnout." Někteří aktivisté v oblasti lidských práv ale mají z nového opatření obavy: "Známe přece naši dopravní policii," netají se pochybnostmi nejmenovaný bojovník za svobodu chodců, který na protest i v přízemních mrazících obouvá jen ošoupané žabky. "Policisté budou vybírat pokuty u vchodů do divadel a koncertních sálů a skuteční piráti chodníků budou i nadále nepostižitelní."

 

O protestujícím kolenu

Podobně jako v Mexickém zálivu mají období hurikánů, v Asii zase období monzunových dešťů, a na Islandu období intenzivní sopečné aktivity, v různých oblastech občas nastávají období protestů. Jsou místa, kde takové období trvá s malými přestávkami prakticky neustále - např. Athény nebo Francie. A přestože se u nás veřejně moc neprotestuje a čeká se spíš na ten správný okamžik, až veřejný protest nebude přinášet pokud možno žádné riziko, takové období, zdá se, právě začalo. Protestují lékaři, protestují policisté, protestují pracovníci ministerstev, protestují učitelé i vědci, protestují hasiči. Šeptá se dokonce cosi o generální stávce, takže očekávám, že v nejbližší době vyrazí do ulic protestovat i generálové. Ve společnosti se postupně rozmáhá protestní nálada pod heslem "šetřit se musí, ale proč právě na nás?" rozdmychávaná nejvíc těmi, kteří sami šetření považují za zbytečný přepych.

A protestní nálada se z plných ulic a náměstí, z rozbitých hal ministerstev a z televizní obrazovky postupně přesouvá i ke mně domů. Moje orchidej na protest proti všestranně špatné péči uschla. Můj CD přehrávač jako hudební profesionál odmítl nadále poslouchat, co mu hraji na klavír a vydávám to za hudbu, a přestal na protest přehrávat. No a co je pro mne momentálně nejdůležitější - moje koleno si vzpomnělo na můj dávný slib, že zhubnu, a protože jsem tento letitý slib již léta jaksi neplnil, na protest začalo odmítat běh.

 

Malý prorok Eliáš

Mluvím-li s někým, kdo navštívil vnitrozemí Lefkady, a zmíním se o kostelíku Profitis Ilias, většina lidí hned kýve a nadšeně vypravuje o adrenalinové cestě na jeden z nejvyšších vrcholků zdejších hor a na kouzelný rozhled po celém ostrově i daleko za jeho vodní hranice. Kostelík Profitis Ilias (v počeštěné verzi kostel proroka Eliáše) totiž stojí na úplné špičce vysokého skalního ostrohu a je od něj vidět opravdu skoro všude. A naopak - z velké části ostrova je vidět vysokánský a strmý kopec a na něm malá bílá čepička ve které jen dalekohled nebo jestřábí oko rozezná bílý kostelík. A i když je to kostelík maličký v porovnání s majestátem okolních hor a dokonce i s velikostí mnoha dalších lefkadských kostelů, právě pro jeho neuvěřitelnou polohu si ho každý pamatuje, právě kvůli ní mu pracovně říkám Velký prorok Eliáš (v něterém z dalších článků si ho určitě taky představíme).

Říkám mu tak od té doby, kdy jsem zjistil, že na ostrově existuje ještě minimálně jeden pozoruhodný kostel Profitis Ilias. Je větší, snadněji dostupný, nepřipomíná jako jeho výše postavený jmenovec orlí hnízdo, ale rozhled od něj je rovněž kouzelný, protože na jedné straně je odtud vidět jako na dlani celé hlavní město Lefkada a všechny severně položené pláže a na druhé straně se pozorovateli odkrývá zvrásněné vnitrozemí s malebně položenými vesnicemi úrodné a na prameny bohaté (a proto i na zdejší poměry celkem hustě osídlené) oblasti s názvem Sfakiotes.

Za kudlankou nábožnou

Literatura o Lefkadě nezapomíná vyjmenovat spoustu různé zvěře, kterou prý můžete na ostrově potkat. Hovoří se o spoustě drobných savců - o kunách, zajících, jezevcích, liškách a podobných potvůrkách, o mnohých druzích ptáků, obojživelníků a hadů a samozřejmě o nepřeberné druhové rozmanitosti pokud jde o hmyz. Nejsem v této oblasti žádným odborníkem a cílem mých výprav nebylo nikdy najít příslušné živočichy; v tomto ohledu důvěřuji učeným knihám a v existenci uvedené fauny prostě věřím.

Na savce jsem zatím - narozdíl třeba od hadů a ještěrek - neměl štěstí (anebo oni na mne). Přičítám to faktu, že na své toulky chodím přes den a na Lefkadě se vyskytuji většinou v letním období (max.do poloviny října), takže předpokládám, že rozumná zvěř tou dobou odpočívá někde v klimatizovaném doupěti. Až letos jsem objevil jednoho rána u silnice v zahradách mrtvého jezevce, který měl poctivý metr a vypadal jako menší (ale ne o moc) pruhovaně chlupaté prase. Nezkoumal jsem, zda ho porazilo auto, zemřel na infarkt nebo dokonce vlastní prackou, jisté je, že si příroda během několika dní s mršinou poradila neuvěřitelným způsobem, který jsem ovšem fotograficky nezachytil, protože by návštěvnost mého blogu po publikaci takového časosběrného dokumentu mohla dramaticky poklesnout. Musel jsem si tedy vyhlédnout jiný objekt fotografického zájmu.

O třech Václavících

Přesně před rokem jsem na blogu psal o třech žaludech ze stochovského přibližně jedenáct set let starého svatováclavského dubu, které jsem si loni přinesl ze svátečního výletu a ještě týž den zasadil. Slíbil jsem zároveň, že se po nějaké době k příběhu tří žaludů vrátím. A kdy jindy by to mělo být, když ne přesně po roce?

Poměrně rychle, asi za měsíc se objevila první dubová rostlinka. Vida: Václavík První! řekl jsem si a poctivě ho v květníku za oknem dál zaléval. Bohužel, byl jediný, který se do Vánoc objevil a já už jsem na další pěstitelské úspěchy rezignoval, ostatně třetinová úspěšnost není úplně nejhorší. Rostlinka vesele rostla, i když byla trochu zmatená podivným ročním cyklem; duby přece jen asi ve volné přírodě nejsou zvyklé rašit v listopadu.

 

Nedělní miniglosy č.83

Kvůli šetření nákladů dostaly jednotlivé školy a učňovská zařízení pokyn přes zimu co nejméně topit. Nejvíce by nová pravidla měla postihnout adepty topenářského řemesla, mladé příznivce strany TOP09 a především pak vodnické učiliště.

-----------------------

Evropští Zelení zahájili celosvětovou kampaň proti pojídání melounů. Ukázalo se totiž, že kdyby se najednou uvolnila veškerá tekutina zadržovaná v melounech, došlo by ke zvýšení hladiny světového oceánu o více než 3 metry. Ekologičtí aktivisté brání v některých lokalitách konzumaci melounů i fyzicky, a aby zabránili nejhoršímu, raději naházeli celou místní úrodu melounů do moře.

 

Motoristou výhradně v Řecku

Říkávám o sobě, že jsem nemotorista (zjevně odvozeno od slova nemotorný), i když jsem si vědom, že to není úplně přesné. Vlastním totiž řidičský průkaz, i když ten normálně odpočívá hluboko v útrobách mého pracovního stolu a - kdyby byl organismem - z té věčné tmy by mu už určitě zakrněly světločivné buňky. Zakrněly by, kdybych posledních pár let nejezdil pravidelně na Lefkadu. S jejími úzkými silničkami vinoucími se střídavě nahoru a dolů v užovkách horských serpentin se jedná paradoxně o jediné místo, kde si na ovládání motorového vozidla troufnu.

Nejsem proti motorům nijak ideologicky zaujatý. Netrpím výčitkami, pokud jedu autem s někým jako spolujezdec, že se podílím na ničení přírody a zdravého vzduchu. I když je pravda, že nelibě nesu situace, ve kterých je svět příliš okatě přizpůsobován autům a ne lidem, a nelíbí se mi posuzování míry rozvoje společnosti podle toho, kolik automobilů připadá na jednu domácnost, a podle procenta zaasfaltovaného zemského povrchu.

 

Aklimatizační příznaky

Návraty z řeckého ostrova Lefkada pro mne nejsou jednoduché. Když jsem se vracel v roce 2003 poprvé, byl jsem nepokrytě smutný: Takových krásných míst na ostrově jsem nestihl spatřit, tolik zajímavých lidí jsem nestihl potkat, tolik slov jsem se nestihl naučit vyslovit... Letos se vracím z Lefkady posedmé a smutný už nejsem, i když jsem zase spoustu věcí nestihl, tím spíš, že tentokrát jsem na vše měl jenom týden. Tak krátce jsem tu ještě nikdy nebyl. A taky jsem tu ještě nikdy předtím nebyl sám.

Prodavačka z pražského obchodu s ovocem a zeleninou se snaží, to se jí nedá upřít: Nabízí čerstvě dovežená rajčata... A já si vůbec neumím představit, že bych teď nějakou dobu vzal tu podivnou červenou hmotu, která ve svém fóliovém vězení zaslechla něco o slunci jen indiskrecí jednoho z dozorců, hmotu bez chuti, vůně a šťávy do úst. Ještě si příliš dobře pamatuji na šťavnaté červené plody, které jsem ještě včera s chutí posnídal, plody, které možná vzhledem neuchvátí a evropské normalizátory svými velikostními i tvarovými odchylkami budí ze sna o úhledně srovnané jednotné budoucnosti. Nebo melouny? Ještě se mi nepovedlo natrefit v Praze na tak slaďoučký meloun, který by se mohl rovnat jednomu z méně sladkých řeckých. "Hmmm," povídám na prodavačku neutrálně, odvrátím protočené oči od pomačkaného čínského česneku a zaťukám na pevnou krustu nektarinek. Nakonec si koupím aspoň trochu borůvek, protože ty nemám po návratu s čím srovnávat. Musí tady mít se mnou chvíli trpělivost. Jen co opadnou ty aklimatizační příznaky...

 

Nedělní miniglosy č.82

Pozn.: Vzhledem k tomu, že právě pobývám na dovolené v Řecku, Nedělní miniglosy jsem pro vás mimořádně "předtočil", takže je možné, že glosy možná nebudou úplně aktuální, což ostatně jindy taky nejsou. Od moře zdraví jak Petr V., tak i Čerf.

Nelegální odpad, který je prý českého původu a byl původně dopraven do Brazílie, se již vrátil do Hamburgu a měl by být převezen zpět do České republiky. Brazilské úřady považují odpad za potenciálně toxický, což česká strana popírá. Ke složení odpadu se nám nepodařilo zjistit žádné podrobnosti, politické strany ovšem připustily, že pro jejich bývalé politiky bude po vrácení zásilky nutné najít více míst ve státní správě a v diplomatických službách.

 

O politické reklamě na blog.cz

Celkem se snažím psát své blogové články tak, aby - kdyby se k nim nějaký blouznivec vrátil s odstupem - nemusel článek vyhodit jen proto, že je den starý a pozbyl tím zcela platnosti a smyslu, podobně jako stejně staré noviny. Neříkám, že se mi to daří, ale tentokrát na tuto ctižádost dobrovolně rezignuji. Naopak, byl bych moc rád, kdyby tento článek pozbyl platnosti co nejdřív, nejlépe okamžitě, a dnešní noviny tak na svém úprku do hlubin zapomnění pořádně předběhl. Omlouvám se tedy těm, kteří se takovým rychle se kazícím článkům vyhýbají, leč někdy není zbytí.

Na mém blogu - stejně jako na všech blozích v rámci pěkně zapamatovatelné adresy blog.cz - jako houby v teplém vlhkém podzimu vyrašily fotografie pánů, kteří by rádi své voliče zastupovali v Senátu. Přišli se snad podívat, co mají blogeři na srdci? Přišli nám snad zvýšit návštěvnost? Ne, přišli jen na naše stránky vstrčit pověstné dva prstíčky a jen co se ohřejí, jistě půjdou dál, jako v té pohádce. Délka jejich návštěvy ovšem nezáleží na nás, oni si tu návštěvu zaplatili a budou u nás tak dlouho, dokud penízky nedojdou. Týden? Dva? Až do voleb?

 

O nezaměstnaném snu

Celý svůj život večer co večer nastupoval Sen na noční směnu. Sny, jak známo, nemají křesťanskou historii, takže nesvětí neděli, do práce tedy chodí každou noc, ale prý jim to nevadí, protože práce pro ně neznamená práci, ale - no prostě sen. Sen, po kterém není třeba odpočívat, protože je sám odpočinkem. Po tolika letech už to pro Sen byla rutina: Na dispečinku dostane jméno spáče, má půlhodinku na krátkou přípravu, podívá se, co dotyčný dneska zažil, na co a na koho dnes myslel, v databázi si sjede přehled v podvědomí uložených vzpomínek a počitků a na tomhle informačním základě namixuje scénář dnešního snu. Někdy se drží při zdi, někdy naopak popustí uzdu své bezbřehé fantazii. Podle nálady a inspirace. Bývávalo, ještě to muselo jít k šéfovi ke schválení, ale dnes už je Sen v pozici zkušeného Samostatného snu, a tak už mu do výsledné podoby scénáře nikdo nemluví.

Ale dnes se Sen nedostal ani na dispečink, protože mu zastoupil cestu šéf. Prý na chviličku, jen na kus řeči… A tak se Sen dozvěděl, že se musí všude šetřit, že je krize a poptávka po snech už není taková, jako bývala, spáči taky šetří, kde mohou, a počet předplatitelů snových služeb klesá. Když mají lidi problémy, začnou prý jako první šetřit na snech, hlavně když je co jíst a kde bydlet, to lidi potřebují k životu jako nutnost. Ale sny, holenku, ty jsou zbytné, bez nich je možné se obejít. Není to sice úplně ono, hlava si tolik neodpočine a během dne jako kdyby víc vážila, ale ono je to možná lepší v těžších dobách, aspoň nemá roupy a zbytečně nepřemýšlí.

 

Kapky nad řekou

Už mockrát se mi stalo, že jsem šel ráno do práce zamlženým jitrem a obdivoval jsem vodní perličky navlečené na nitkách pavučin. Škoda, že tu nemám foťák, říkám si většinou, ale jsem líný vrátit se pět minut domů. Nejspíš by mi ujel vlak a co by si pak v práci beze mne počali. No... možná někteří znáte podobné výmluvy. Tentokrát jsem se na nic vymlouvat nemohl, protože byla neděle. A tak jsem přemohl lenost, která po bobkovsku velela neopouštět vyhřátý klobouk, a vyrazil jsem do ranní přírody, která v mléčné mlze dočista ztratila barvy i kontury. Moc se netěšte, nebude to nic bohatého. Jako lakota a mizerý hostitel vám nabízím jen pár kapek vody z nebeského kohoutku. Nebo lépe řečeno - z nebeského rozprašovače.

Nedělní miniglosy č.81

Podle rozhodnutí Ústavního soudu není možné žádnému českému zaměstnanci dosud nezávislému na alkoholu snížit plat, protože by to mohlo ohrozit jeho nezávislost.

-----------------------

Týmu athénských historiků se podařilo prokázat, že běžec Feidippidés, který podle známé legendy přiběhl do Athén zvěstovat vítězství v bitvě u Marathonu, použil na trase nepovolené povzbuzující prostředky. Řecký antidopingový výbor proto Feidippida zpětně diskvalifikoval a potrestal ho zákazem účasti v bitvách s Peršany na dva roky.

 

Mikael Niemi: Muž, který zemřel jako losos

V dubnu jsem na blogu psal o slavné knížce švédského spisovatele Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly. Protože moje reakce na knihu byla dost vstřícná, známá - i když poslední dobou absentující - blogová komentátorka Melinda (opět přidávám veřejné poděkování) mi zapůjčila další knihu stejného autora s malým varováním, že jde o úplně jinou knihu, jiný styl vyprávění, prostě moje spokojenost s knihou není dopředu zcela zaručena (ovšem kdy je?). A já se tedy začetl do knihy s podivným názvem (v originále Mannen som dog som en lax). A jak pozoruhodný je to název, tak pozoruhodná je to kniha a předesílám, že se mi nakonec (až na závěr) líbila ještě víc než Popmusic z Vittuly.

Napřed jsem se musel zamyslet nad tím, zda vím, jak umírá losos. Nějakou dobu jsem žil v přesvědčení, že to bude mít nějakou souvislost s poutí lososů do míst jejich původu. Nakonec jsem musel připustit, že tu i tato souvislost je, ale nikoli bezprostřední. Starý Martin Udde, který se díky své vraždě dostal do titulku knihy, byl zabit pětizubcem. "Staré rybářské nádobíčko. Vypadá jako obrovská vidlička, dřív se s tím lovili lososi." Byla to vražda v afektu? A co bylo jejím motivem? A samozřejmě - kdo byl vrahem? 

 

Třeba jednou poprvé...

Už mockrát naslouchal

a třeba jednou poprvé

porozumí.

Už mockrát měl rád

a třeba jednou poprvé

pocítí lásku.

Už mockrát finišoval

a třeba jednou poprvé

doběhne do cíle.

Už mockrát se domníval

a třeba jednou poprvé

bude doopravdy vědět.

Už mockrát toužil

rvát se a milovat

do krve

jako poprvé...

Už mockrát vyhrál i vzdal

a třeba jednou poprvé

dostane druhou šanci.

O profesionálním houbaření

Každou chvíli žasnu, jak se z věcí poměrně jednoduchých stávají věci komplikovanější, z komplikovaných věcí záležitosti, ze záležitostí posedlosti a z posedlostí velký business. Kupříkladu dřív jsem hodně jezdil na kole a zdálo se mi to být to nejjednodušší na světě. Nasedlo se, šláplo do pedálů a kolo jelo; občas sice lomozilo, skřípalo a švidralo, ale jelo. Pravda, nedobývali jsme na kole alpské čtyřtisícovky, ale byli jsme - bláhovci - s ježděním celkem spokojeni.

Když vidím, jaká je dnes ježdění na kole věda, divím, se, jak jsme to tehdy bez karbonových aerodynamických helem, bez speciálního prodyšného prádla, bez tvarovaných brýlí se všemi existujícími filtry, bez počítačově vyhodnotitelných měřičů tepové frekvence, rychloměru, výškoměru a bez nástavců na přehrávače vůbec mohli přežít. Ovšem, nežili jsme, jen jsme tak živořili. Dnes už jen koupit si kolo je taková věda, že je určitě možné si najmout speciální poradenskou společnost, která nám na základě podrobného poznání našich zvyklostí, schopností a přání doporučí ten nejlepší mix vybavení, se kterým budeme naprosto spokojeni a rovněž náležitě akceptováni naším okolím (za ty peníze, ovšem, abychom taky nebyli!). Jízda na kole už není jen jízda samotná, už je to součást módy, životního stylu, člověk je přímo i nepřímo tlačen do toho, aby dodržoval různá psaná i nepsaná pravidla, dbal na to, aby vybavení a oblečení odpovídalo jeho společenskému postavení a aby rehabilitace po cestě byla na úrovni současné vědy. Svoboda přesně podle Leninova gusta - jako poznaná (a ochotně přijatá) nutnost. A jen pro upřesnění: Nemyslím si ani trochu, že dřív bylo v tomhle ohledu líp, tak zabedněný nostalgik zase nejsem, jen se nemůžu zbavit dojmu, že teď se občas z toho všeho nadbytku a nepřeberné konkurence trochu blbne a že zmutovaným módním komárům užuž začínají vyrůstat na zádech velbloudí hrby.

 

Nedělní miniglosy č.80

Na speciální tiskové konferenci uvedl mluvčí firmy Sněhurka a sedm trpaslíků, která se specializuje na seznamování klientek s princi, že společnost bude muset z úsporných důvodů propustit jednoho trpaslíka. Patentově chráněný název firmy bude samozřejmě používán i nadále, i když trpaslíci zbývají po řadě rozpočtových škrtů již jen tři a někteří komentátoři kvůli dopadům globálního oteplování dokonce zpochybňují i existenci Sněhurky.

-----------------------

Mluvčí policejního prezídia potvrdil, že česká policie nakoupila pět slavnostních kordů jako dárky pro obzvlášť zasloužilé policisty. "Není pravda, že bychom při koupi vůbec nezvažovali finanční aspekt: Původně jsme totiž chtěli pro tento účel nakoupit samurajské meče, ale ty cenově výrazně přesahovaly naše možnosti. Ale jak je vidět, kvalitní mediální harakiri lze spáchat i s obyčejným kordem, takže jsme vlastně ještě ušetřili." Mluvčí ovšem zároveň rozhodně popřel, že by představitelé české policie byli na kordy.

 

Kalamita

Abych byl upřímný - ani v nejmenším jsem nechtěl psát o filmu Kalamita, i když bych to mohl brát symbolicky, protože o různě velké životní kalamity u mne není právě nouze. Chtěl jsem se v televizi podívat na film Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky, který jsem dosud neviděl, a chtěl jsem o něm něco málo napsat. Leč - když jsem ho dokoukal, zjistil jsem, že chci psát o nějakém opravdu dobrém filmu a ne si brousit svůj kritický brk na filmu, který se mi nelíbil. A tak jsem sáhl do šuplete, kde mám pro tyto případy sadu filmů, které rád vidím skoro kdykoli a pustil jsem si jiný film stejné režisérky, pravda - 30 let starý, ale tím lépe potvrzující, že se v proudu let neztratil, nevybledl, a že je tudíž asi opravdu dobrý. Takže změna plánu, dnes vás v podobě tohoto článku čeká další drobná kalamita.

Rychlíkem z dalekého města přijíždí na malé nádraží mladý Honza Dostál (Bolek Polívka). Už při cestě rychlíkem s úvodními titulky a úžasně nervní hudbou Laca Décziho (který si ostatně ve filmu taky střihl malou roli) vidíme mezi cestujícími hodně postav dalšího děje. Hned od počátku se herci střídají s hrajícími neherci a do toho jsou prostřihávány záběry čistě dokumentární, ale přitom všechno dohromady pozoruhodně ladí. Honzův život jako by sestával jen z malých či větších kalamit, i když díky své povaze jimi prochází s nadhledem a bez větších následků. Není divu, že má pocit, že jeho život k ničemu nevede a že to chce zkusit jinak. Tento pocit ostatně rezonoval v mladé generaci přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, která taky věděla, že zdejší život k ničemu nevede, ale neměla tušení, jak věci změnit k lepšímu. Od začátku je tedy jasné, že na film je možné se dívat jako na příběh mladého kluka, který hledá své místo ve světě, ale v druhém plánu i jako na záznam tehdejší společenské situace v Československu, jak se zrcadlila v běžném životě.