O politické reklamě na blog.cz

Celkem se snažím psát své blogové články tak, aby - kdyby se k nim nějaký blouznivec vrátil s odstupem - nemusel článek vyhodit jen proto, že je den starý a pozbyl tím zcela platnosti a smyslu, podobně jako stejně staré noviny. Neříkám, že se mi to daří, ale tentokrát na tuto ctižádost dobrovolně rezignuji. Naopak, byl bych moc rád, kdyby tento článek pozbyl platnosti co nejdřív, nejlépe okamžitě, a dnešní noviny tak na svém úprku do hlubin zapomnění pořádně předběhl. Omlouvám se tedy těm, kteří se takovým rychle se kazícím článkům vyhýbají, leč někdy není zbytí.

Na mém blogu - stejně jako na všech blozích v rámci pěkně zapamatovatelné adresy blog.cz - jako houby v teplém vlhkém podzimu vyrašily fotografie pánů, kteří by rádi své voliče zastupovali v Senátu. Přišli se snad podívat, co mají blogeři na srdci? Přišli nám snad zvýšit návštěvnost? Ne, přišli jen na naše stránky vstrčit pověstné dva prstíčky a jen co se ohřejí, jistě půjdou dál, jako v té pohádce. Délka jejich návštěvy ovšem nezáleží na nás, oni si tu návštěvu zaplatili a budou u nás tak dlouho, dokud penízky nedojdou. Týden? Dva? Až do voleb?

 

Je jasné, že taková reklama je právně úplně v pořádku, jistě to přesně odpovídá příslušné klauzuli, kterou všichni zdejší blogeři při přihlašování odsouhlasili. Jen si dovoluji považovat to za hulvátství. Kde je hranice takové reklamy? Když si pobyt na mé stránce zaplatí komunisti, mohou u mne beztrestně a bez ohledu na mé smýšlení pojídat své rudé třešně? Co zdejší nacionalisti? Jsou to přece všechno demokratické síly naší zdravě se vyvíjející společnosti. Mají-li dost peněz, mohou u mne pobýt a nahřívat se, co jejich hrdlo ráčí. Tak pravil trh!

Co mám dělat, když je mi z takové reklamy šoufl? Co mám dělat, když se stydím za své články, pokud jsou vyšperkované takovou hulvátskou reklamou? Co mám dělat, když si při četbě báječných článků některých zdejších blogů nedokážu ty obličeje odmyslet? Jak si mám vychutnat skvělé básně, eseje, fotografie, výtvarná díla, když se mi do obrazovky neustále vtírají ty jezinky, které na mne vesele gestikulují a zdvihají své dva prstíčky v rádobyvítězném véčku?

Už jsem (pravda se skřípěním zubů) překousl i sebeblbější reklamy na různé operátory, finanční ústavy, média a mnohé jiné. Ale - nezlobte se na mě - politická agitace je pro mne na blogu, který v lepším případě vyjadřuje osobní názory autorů a nezřídka zrcadlí i jejich politické smýšlení, nepřijatelná. A teď úplně odhlížím od toho, že mně zrovna neladí melodie levicové, a vzteky pochoduji po stropě, vidím-li usmívající se obličeje v oranžovém rámečku. Je mi jasné že na druhé straně barevného spektra stojí dost těch, kteří podobně afektovaně reagují na obličeje těch, které bych třeba (i když opět jen se skřípěním zubů) i na svých stránkách snesl.

Vedou se tu různé zajímavé koncepční spory - se zaujetím a s nemalým úsilím se např. řeší téma tzv. dívčích blogů nebo Autorského klubu, lidé, kterým o něco jde, se snaží posoudit co je a co není autorská tvorba. Ale k čemu je ta nejpůvodnější autorská tvorba, když na ni pak někdo vetkne pošpiňující razítko s agitujícím obličejem slibujícím těšínská jablíčka. Mám-li být upřímný, to si raději prohlédnu ty největší neautorské splácaniny, než kvalitu Karla Čapka zkrášlenou úsměvem zasloužilého politika a heslem, z něhož mi - domyslím-li si ho do důsledků - běhá mráz po zádech.

Myslím, že mám daleko k aktivismu jakéhokoli druhu. Nepřipoutávám se ke stromům, i když mám stromy rád, nezapaluji auta, i když sám netíhnu k automobilismu, nesestavuji petice, nepařím ke stěžovatelům. Když mne někde naštvou tak, že to přesáhne únosné meze, které ve mně kdosi poměrně jasně nastavil, většinou se seberu a jdu sám pryč, protože proč bychom se měli vzájemně štvát, když to není nezbytné. Ale tentokrát si říkám, že třeba nejsem úplně sám, komu něco takového vadí. Anebo mi naopak někdo vysvětlí, že to vidím špatně a zbytečně hystericky, když se domnívám, že nás kdosi z blogu.cz má jen za tupé ovce, které sobeckým úsilím o vyšší návštěvnost přihrávají pánům na obrázcích ještě větší úsměv do tváří. Mně tedy rozhodně není jedno, kdo z mého úsilí (ať už je úspěšné nebo méně) profituje. A pokouším se při zhodnocení toho faktu vyhnout vulgarismům, byť jich mne napadá tolik, že by i starý pan spisovatel Vančura mohl závidět, to mi věřte.

Jsem celkem rád, že dnes v noci odjíždím na týden do Řecka připomenout si, jak vypadá léto. Tentokrát odjíždím s čistou hlavou, bez notebooku, nebudu tedy psát ani průběžnou reportáž ani fejetony ani pokusy o poezii, budete mít prostě ode mne celý týden pokoj (resp.celý ne, předvařil jsem vám aspoň Nedělní miniglosy, aby abonenti neremcali). Nebudu se tvářit, že trucuji, že držím protestní hladovku, že přestávám psát své příspěvky, dokud se na mne nepřestane zprostřed mých článků smát třeba pan Škromach. Nemůžu ale vyloučit, že při všem tom odpočívání budu přemýšlet. Třeba o tom, co má a nemá smysl a co jsem schopný skousnout a co už ne, abych se na sebe ještě mohl podívat ráno při holení do zrcadla.

Přeji vám všem neobyčejně krásný týden a nezanevřete-li během něj na mne, bude mne to velmi těšit.