Když někam přijedu poprvé a mám víc času, vyrazím první den do zcela neznámého prostředí bez plánu, jen tak nazdařbůh. Dnes jsem měl za cíl - přestože v neděli nepoběžím - vyzvednout si startovní propriety, ať mám aspoň nějakou památku. Proto jsem se potřeboval dostat ze svého hotelu do komplexu Olympijského stadionu, což je podle mapy pěkný kus cesty napříč celým rozšířeným centrem. Letmo jsem se zorientoval (jako pěkný ptáček) podle magnetického pole a vyšel jsem s představou, že půjdu tudy, kudy se mi to bude nejvíc zamlouvat, a přitom se budu snažit aspoň přibližně vytčeného směru držet. Ono to kupodivu přináší zajímavé výsledky: Většinou hned zabloudím a díky tomu objevím řadu půvabných míst, o kterých průvodci mlčí, anebo se zpětně dočtu, že v místech, která průvodce vychvaluje, jsem byl taky.
Chodím pomalu a se zacházkami do míst, které mne něčím upoutají. Z kanálů jsem byl tak nadšený (aspoň zpočátku - než jsem přišel na to, že jsou všude), že jsem se jimi nechával svést na scestí a odklonit od vytčeného směru, k čemuž mají amsterdamské kanály přirozený talent, ale třeba se ženami se to pořád ještě nedá srovnat.
Na kanálech je i zajímavé bydlení v hausbótech. Jen by to ještě chtělo k ruce nějakého Saturnina.
Až nečekaně hladce - na to, že v amsterdamských úzkých uličkách tvořených štíhlými vysokými domy prakticky neexistuje žádný viditelnější orientační bod - jsem po dvou hodinách dorazil k Olympijskému stadionu a posléze i k hale, kde probíhala prezence a běžecký jarmark. Jako obyčejně jsem vyfasoval startovní číslo, předplacené tričko a podobné věci. Nikomu jsem nezahlásil, že zítra nepoběžím. Nechávám šanci zázraku, že se zítra probudím, koleno bude báječně fungovat, budu o dvacet kilo lehčí a nebudou ve mně ani stopy po pudu sebezáchovy. Pravděpodobnost těchto souběžných dějů je nicméně - jak můžete z jejich výčtu sami posoudit - nevelká.
Na oslavu účastníků maratónu vlají vlajky všech zúčastnění zemí (vidíte taky tu naši?). No a s tímhle mottem se spousta účastníků vesele fotila. Asi už nevědí, čí jsou.
Organizátoři měli dobrý nápad a vyvěsili velkou barevnou mapu světa, kde u každé země bylo uvedeno, kolik je odtud přihlášeno běžců. Od nás pro zajímavost 55, ale taky z Konga, Reunionu, Islandu nebo Nového Zélandu. Celkově určitě víc než deset tisíc. Dívám se na trasu závodu a docela ji ostatním závidím; vede krásným a zajímavým prostředím včetně velkých parků, no a samozřejmě závist vrcholí, když se postavím před cihlovou bránu Olympijského stadiónu, kterou se bude vbíhat do cílových několika stovek metrů. Dovnitř se sice ještě nesmí, ale i zvenku a bez diváků už je vidět, že doběh bude mít úžasnou atmosféru, možná ne tak fantastickou, jako při doběhu na legendární Panathénajský stadion v Athénách, kde vám běží hlavou tisíciletí, ale přesto to bude velkolepý zážitek. Ostatně proto jsem taky kdysi tento maratón vybral. Vyčítavě se dívám na koleno, které se tváří, že není vůbec přítomno. Bolestivé píchnutí při každém došlápnutí na patu ho ale z přítomnosti usvědčuje.
Tudy se bude vbíhat na olympijský ovál. V tuhle chvíli - jako v Lurdech - odhazují maratónci, kteří již nemohou ani chodit, svoje berle a opět se křepce rozbíhají.
K dispozici byla spousta reklamních stánků maratónů ze všech koutů světa. U stánku Pražského maratónu mě oslovily dvě slečny anglicky, a když jsem jim česky odpověděl, že nemá žádný smysl mi to rozmlouvat, protože už jsem pevně rozhodnutý se zúčastnit, jen protočily oči. Ale moc překvapené nebyly, přece nás tu má být 55! To není jako loni v Helsinkách, kde jsme byli jen tři. Pozoruhodný je rovněž záměr uskutečnit příští rok historický první městský maratón v Jeruzalémě. Příznivci adrenalinu jistě nebudou váhat, protože podobná masová akce se jen těžko obejde bez incidentů anebo aspoň bez masivních bezpečnostních manévrů. S izraelským zástupcem jsme ale našli rychle společnou notu a dokonce i společné známé, takže mi málem na místě rozplánoval optimální týdenní pobyt v Izraeli včetně koupání a solné kúry v Mrtvém moři.
Zpáteční cesta probíhala stejně náhodně jako cesta tam, jen jsem šel zase úplně jinudy - zčásti i rozsáhlým Vondelparkem, jehož krásným prostředím se zítra taky poběží a ladily tu právě formu desítky běžců. Zcela jinými ulicemi a kolem jiných kanálů (to nevím jistě, jsou si dost podobné) jsem se nakonec večer dostal překvapivě neproblematicky zpět ke svému hotelu. Dokonce jsem se cestou stihl naobědvat u jednoho velmi sympatického černocha. Když jsem mu řekl, že jsem Čech, rozesmátě mi řekl, že má Čechy hrozně rád, protože má kamaráda v Bělehradě. Na potvrzení svých slov mi řekl pěkně po slovansku "dobro", zatímco já mu s těžkým naardenským přízvukem poprvé ve svém životě poděkoval nizozemsky. To se nám v té naší spojené Evropě ale pěkně míchají kultury! Když jsem docházel do své čtvrti, jakýsi mužík si všiml mé vyfasované maratónské igelitky a jen tak na ulici na mne zavolal, že mi na zítřek přeje hodně sil a štěstí. Nejspíš kvůli té vodě všude okolo jsem si najednou připadal tak trochu jako podvodník. Pěkně jsem poděkoval a doufám, že mě zítra neidentifikuje coby líně postávajícího fotografa.
Napravo začíná obrovský Vondelpark, nalevo celkem luxusní domeček přiléhající čtvrti s výhledem do zeleně. Dohromady s vodou jim to, myslím, docela sluší.
Paradoxně největší problém s orientací jsem měl až úplně nakonec, kdy už jsem byl ve správné ulici, ale dvakrát jsem minul nenápadný vchod do svého hotelu. Jako kdybych - coby golfový hráč - mocným drajvem trefil nečekaně hned na první ránu green a pak přidal dalších osm ran neschopen z půlmetru trefit jamku.
Mimochodem, když jsem včera odpoledne pospíchal z práce na letiště, málem jsem porazil naši paní uklízečku. Když jsem se omluvil a vysvětlil, že pospíchám na letiště, a - na její dotaz - i kam letím, jen se s pohledem kamsi vzhůru zasnila a vzdychla. "Jo, Amsterdam, ten je krásnej!"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.