Amsterdam: 1 - Ve třetím nebi

Je to zvláštní výlet. V červnu jsem si všechno zařídil, abych se mohl zúčastnit tuhle neděli maratónu v Amsterdamu. Teď jsem tady a vžívám se do role pajdajícího turisty, protože koleno mě bohužel pozítří na start nepustí; dnes - když jsem začal v jednu chvíli uvažovat o tom, že bych aspoň symbolicky odstartoval, proběhl česté kolo na Olympijském stadiónu a pak bych decentně uhnul směrem ke svému hotelu - mi tenhle jinak velmi vytrvalý kloub opět připomněl, že bych neměl zbytečně fantazírovat. Tak nefantazíruju a peru se s podivně fluktuujícím internetovým připojením, které si pravděpodobně dalo několik jointů v přilehlém coffee shopu. 

Dnes jsem si v letadle vyzkoušel, jak to vypadá v nebi vyššího stupně. Napřed jsme totiž nad Prahou prorazili hustou šlehačku mračen čerstvě přihnaných od moře a dostali jsme se do druhého nebe. V něm bylo celkem klidně a příjemně, ale ještě tu nesvítilo slunce. Až když jsme pronikli i další, rozbředlejší vrstvou oblaků, mohli jsme vystavit své tváře slábnoucímu slunci. Ve třetím nebi bylo překrásně a slunce osvětlovalo nadýchané bílé mraky pod námi, takže to vypadalo, jako kdybyhom letěli nad širými antarktickými pláněmi a já neměl vůbec strach, že by mělo letadlo spadnout. Přece kdybychom spadli do takových čisťoučkých peřin, jen by to trošku zapérovalo, pohoupalo a my bychom spokojeně usnuli na měkkých polštářích. A když už třetí nebe je nádhera sama, jak to asi musí vypadat v nebi sedmém?

 

Nad Holandskem to byla poněkud jiná káva, nikoli s převahou mléka, ale hořká, černá. Prakticky po celou dobu klesání ze třetího nebe jsme byli v mracích, které postupně houstly a tmavly, až jsme z nich vykoukli pár set metrů nad letištěm. Hodně nízká oblačnost, občas to houpalo jak na horské dráze, což některým cestujícím v kombinaci s nulovou viditelností nedělalo úplně dobře. Dosedli jsme ale v pořádku a zjistili jsme, že lije jako z konve.

"Taky jedete na maratón?" zahalekal na mě blízkovýchodně vyhlížející taxikář. Nechápavě jsem se na něj podíval. "To ty boty," usmál se a ukázal na mou sportovní obuv. Rozhlédnul jsem se kolem sebe a zjistil podle obutí, že snad půlka letadla z Prahy byli potenciální nedělní běžci. "Taky, taky,..." podmračeně jsem zalhal. "Jen to počasí mě trošku rozladilo." Při nastupování do taxíku jsem neopatrně došlápl a koleno mi připomnělo, že tentokrát jsem tu za turistu a milovníka muzeí.  Všech sedm nebí nad Amsterodamem se mezitím dohodlo na spolupráci a vytrvale bičuje město - už tak plné vody - navíc i vodou nebeskou. I to moje třetí. A tak vypadalo z letadla bezproblémově.

Zítra se za denního světla pořádně rozhlédnu, co všechno kolem je voda a co pevná zem. Snad  mezitím nebe nad Amsterdamem začnou spolupracovat o něco konstruktivněji.