O chvále prvních sněhových vloček

Pozn.: Musím říct, že aktuální téma týdne "První vločka" mi jde s dnešním svátkem k připomenutí "sametové revoluce" docela dobře dohromady. Jestli to bude platit i pro čtenáře, zvlášť pro ty mladé, pro které je listopad 1989 vzdálený skoro stejně jako objevení Ameriky, to je samozřejmě otázka. Já to risknu :-).

Přemýšlím o prvním pračlověku, který upustil svůj kyj a podal svému soupeři na život a na smrt ruku k dohodě. Jasně, že asi dostal okamžitě ránu do hlavy a fyzická síla opět triumfovala. Ale šlo podle mě o první sněhovou vločku, o takovou, která nedočkavě vyskočí z podchlazeného mraku s naivní touhou jen sama sebou zasypat celý svět. Nezasype. Zprvu zaskočené slunce ukáže na drzého vetřelce svou kouzelnou hůlkou a ztrestá ho svým žhavým paprskem. Dlouho pěstěné rafinované krystalické vzory nedočkavého idealisty se rozpijí do obyčejné kapičky a i ona se po chvilce rozplyne v páru. To je vše, co zbyde z původního odhodlání?

 

Vidíš, my jsme ti to říkali, přispěchají k mrtvole mírumilovného pračlověka jeho soukmenovci. Ovšemže opět s kyji, protože pračlověk bez kyje poněkud předběhl svou dobu, stal se první obětí své předčasné myšlenky, první sněhovou vločkou, která provedla svůj sebevražedný výsadek ještě v rozpuku léta, protože ve svých snech již dokázala vidět zemský povrch jako jednu bílou, chroupající a přitom měkkounkou peřinu, i když dole na zemi ještě probíhaly žně.

I onen pračlověk si uměl představit, že soužití mezi kmeny může fungovat i na jiných principech než na vzájemném vybíjení. Jenže tahle pravěká vybíjená s velmi jednoduchými pravidly zatím měla na zemi období žní a vůbec se nechystala na zasloužený odpočinek; ostatně - pokud vím - k důchodu si úspěšně přivydělává ještě dnes a vzhledem ke svému věku je pořád v docela slušné formě. Zkapalňující sluneční paprsek z kouzelné hůlky nebo rána kyjem do hlavy, obojí vychází ze stejného základu: Ještě je přece moc brzy!

Existovali kdysi v naší zemi lidé, kteří si uměli představit, že život na poušti není nic extra a že by se poušť dala přetvořit v docela normální místo k životu. Co to je za nesmysl? křičeli ostatní. Nejlepší k životu je právě poušť, pokud možno ještě obehnaná drátěnou stěnou, aby se náš skvělý písek nesmísil nikdy s písky nepřátelských pouští. A pokřivené slunce namířilo na takové příliš časné proroky zítřků svou kouzelnou hůlku a rozpustilo je stejně nemilosrdně jako příliš pospíchající sněhové vločky. Vidíš, my jsme ti to říkali, opakovali pouštní lidé po svých dávných prapředcích svou mantru. Ještě přece nenastal ten pravý čas!

Ale věděli bychom my, obyčejné sněhové vločky, obyčejní pralidé s kyji a obyčejní obyvatelé hlídané pouště, že pravý čas už nastal, bez vloček, které předběhly svou dobu, a vnukly nám tak myšlenku, že bílá měkká peřina na povrchu země nemusí být v zimě vůbec špatný nápad? Stále víc odvážných malých krystalických parašutistů se po vzoru prvních vloček snáší k chladnoucímu zemskému povrchu. Teď! Teď je konečně ta pravá chvíle pro hromadný seskok. Riziko minimální, teď už v tom tak nějak jedeme všichni a je nás tolik, že vyhasínající rudé slunce si na nás už kouzelnou hůlkou zlého čaroděje nedovolí.

Vzpomínám si na listopadové dny před jednadvaceti lety, jak milióny různobarevných náhle odhodlaných sněhových vloček postupně zasypaly naši malou českou a tehdy ještě drátem obehnanou poušť a postupně a nesnadno se rozpomínaly i na ty, které kdysi žhavý kouzelný paprsek právě zapadajícího slunce a nezřídka i surová rána kyjem do hlavy potrestaly za jejich nadprůměrnou představivost a touhu.

A přemýšlím o podobně předčasných vločkách dneška. O těch vločkách, které si umějí už dnes představit bílé měkké peřiny zítřků, které jsou pro nás obyčejné zatím jen bláznivou fantazií. O těch, kterým právě dnes říkáme tak populární a v historii tolik profláknutá slova: Vidíš, my jsme ti to říkali. Ještě přece nenastal ten pravý čas!