O bolestech světla

Za normálních okolností mám celkem rád světlo. To vůbec neznamená, že bych měl něco proti noci, naopak je spousta situací, pro které je právě noc jako stvořená a za denního světla na nich nebývá nic opojného. Ale světlo má své kouzlo a já vždycky žasnu, jak výkonnou lampičkou je naše milé slunce a jak tahle lampička dokáže zatočit s hejny nočních můr a přízraků i s mnoha tmavými skvrnami na duši. I za běžné noci jsem celkem rád, mám-li po ruce decentní zdroj více či méně přenosného světla, abych se aspoň občas mohl vcítit do jedné z fází božského budování světa. Prostě mám rád světlo. Za normálních okolností.

Právě teď ale mají okolnosti do normálních daleko. Ostatně co je to taková okolnost? Není to náhodou také lnost oka, to znamená míra, jak k čemu naše oko lne? A teď jsou zrovinka okolnosti takového typu, že mé oko lne jednoznačně ke tmě. Ke tmě pokud možno naprosté a nepřerušované. Ke tmě chladné. Vytouženým prostředím pro mne přestal být prostorný obývací pokoj s krbem, ale stal se jím temný interiér chladničky s vyšroubovanou žárovičkou. Když jsem si minulý týden dělal legraci z toho, jak budu maratón v Amsterdamu sledovat pouze coby "zanícený" divák, netušil jsem, že má zanícenost dosáhne až mého oka. Dosáhla. Trvalo jí to jen chvilku. Oka mžik.

 

Zanícené oko nemá rádo zdroje světla, prahne po tom utápět se v temnotě, a je tedy optimální pro milovníky a autory depresivního umění. Senzitivita zaníceného oka může dosáhnout hranice citlivých fotometrů a dokáže bolestivě zareagovat i na letadlo blikající na noční obloze. Soused nedávno na zahrádku nainstaloval lampičku, která reaguje na pohyb na ulici a automaticky se rozsvítí. I na tak pomalý pohyb, jako je ten můj. Ještě minulý týden se mi to zdálo jako dobrý nápad a byl jsem za přisvícení na temnou asfaltovou cestu rád. Ale to bylo - jak už víme, - za zcela jiných oko lností. Tehdy ještě mé oko lnulo ke světlu. Teď, když se lampička znenadání rozsvítila vstříc oku, které se pro zánět zapomnělo náhlému přívalu luxů, lumenů a kandel bránit, jsem byl schopen lézt bolestí po stropě, kdyby ovšem chodník v Dobřichovicích nějaký strop měl. Ještěže mne nepronásledují paparaziové se svými magnéziovými blesky; v současné situaci bych jim i jejich fotoaparátům byl schopen nevratně ublížit i za něco jiného než za sprostý obsah.

Když potkám člověka, který kolem sebe šíří moc intenzivní světlo, musím přejít na druhý chodník. Nerad! Při mhouření oka před myriádou světelných zdrojů vypadám, jako když na kolemjdoucí spiklenecky pomrkávám, až si to některé ženy špatně vysvětlují; ty nejpobouřenější na mne poštvávají své muže a ty nejméně sympatické pomrkávání opětují, ač nejsou pro věc zdaleka tak zanícené jako já.

S údivem zjišťuji, kolik přístrojů vydává světlo proměnné intenzity. Počítač, jasná věc; jak je to jinak kamarád, aktuálně by mě potěšilo víc, kdyby ke mně jen láskyplně promlouval. Ale on neurvale svítí! Stejně jako displej mobilního telefonu: Ani jedna moje ruka není tak dlouhá, aby dokázala přidržet mobil v bezpečné vzdálenosti od oka. Zapálit v krbu? Zapomeňte! Pustit televizi? Sice má víc programů než krb, ale ani jeden dostatečně temný, navíc se obsahově krbu nemůže rovnat. Pouštím si tedy rádio a slyším, že krize i nadále ustupuje. Jen aby se proboha právě teď zčistajasna nezačalo blýskat na lepší časy!

A tak se pohružuji do své dočasně milované tmy, ze které na mne vyskakují aspoň útočně znějící slova připomínající mi aktuální patálii: Že jsem chtěl o svátečním čtvrtku jít na výlet někam do OKOlí podzimní Prahy (nejlíp na OKOř ). Pěkně si zajít do Rybárny na OKOuna a OKOralé brambory a pak, večer, jen tak OKOunět někde u řeky. Světlo však bohužel momentálně představuje moje OKOvy.

Až zánět pomine, budu mít světlo zase rád. Teď jen, aby ho antibiotické kapičky k tomu úprku co nejrychleji dOKOpaly, a svět v proudu světla se pak bude zase zdát dOKOnalý!
Aspoň NAOKO.