Stránky

pátek 29. října 2010

V tymiánových horách

Zátoka, ve které se nachází městečko Vassiliki, je od západního pobřeží, odkud přichází většina oblačnosti, oddělena pásmem vysokých boubelatých kopců. Tyto vrchy kolem sebe často mívají oblačný bryndáček, občas bělostně zářivý, občas šedavě ohmataný jako by se dožadoval odnesení do čistírny. Vrcholy toho horského hřbetu přesahují 700 metrů výšky a podrobné mapy uvádějí v těch místech jen několik prašných cest po úbočích ale žádnou na vrcholky. Několik let jsem po těchto kopcích z údolí mlsně pokukoval a jako u pavlovovského psa se mi při tom pohledu tvořila správná cestovatelská slina. Zvlášť když všichni na moji otázku, co v těch místech je, odpovídali unisono: Není tam nic! Tedy nic k vidění. Zvláštní. Ještě jsem nikdy neviděl místo, kde by nebylo nic k vidění. A pokud tam opravdu nic k vidění není, rád bych to viděl na vlastní oči.

Pohled na pásmo kopců, o kterém je v článku řeč, z druhé strany zátoky Vassiliki


Kdo by chtěl vylézt na prudký kopec nejkratší cestou přímo od moře, asi si bude muset nechat zajít chuť. Strmé stráně jsou porostlé hustou neprostupnou vegetací a myslím, že bez úhony (a bez mačety) se projít nedají. Stačí se ale z Vassiliki vydat po hlavní silnici přes vesnici Agios Petros a prakticky na vrcholu táhlého stoupání nepřejet doposud neoznačenou nově vybudovanou odbočku doleva, která vede příjemnou zkratkou po luxusní asfaltce do vesničky Drághano při západním pobřeží ostrova (je to další příklad úžasné schopnosti Lefkaďanů s nemalou námahou vybudovat něco užitečného a pak o tom nikomu nedat vědět). V úplně nejvyšším bodě této asfaltové zkratky narazíte na kamenitou a celkem širokou cestu pokračující vlevo dál do kopce. Po této cestě je, myslím, "hřebenovka" skládající se z oblých vrcholků Mégas Lákkos, Pirgiokáthi a Méga Vouno dostupná nejlépe. Jen je třeba prašnou cestu včas opustit a odbočit do divokého kamenitého terénu, pokračujícího směrem k vrcholkům, kterým nevede žádná lidská cesta, ale proplétají se jím tisíce hádků kozích stezek. Opět si musím vzpomenout na své lefkadské cestovatelské heslo: Kudy projdou kozy, projdu já taky!

Hned na počátku hřebenové cesty se prochází kolem vysokého stožáru. Dobrý orientační bod, který ale po nějaké době zapadne za obzorem.


Knižní průvodci Lefkadou se zmiňují o tom, že se na Lefkadě kromě několika nejedovatých druhů hadů vyskytují i jedovaté zmije (ale je pravda, že jsem ještě žádnou osobně nepotkal). Jsou sice plaché, ale občas se uklimbají na vyhřátém kameni a nečekaný lidský vetřelec je může zaskočit a přimět k agresivní obraně. Kamenitý terén vlnících se kopců pod náporem poledního zářijového slunce je jako stvořený pro zmijí odpočinek. Když jsem se rozhlédl, spatřil jsem několik stovek hadů. Ne, nebojte se, nejde o námět pro katastrofický film. Jen zdejší trnité keře mají své kořeny tvarem velmi podobné hadům, takže po nějaké době stejně rezignujete na pozornost a prostě doufáte, že skutečná zmije bude mít dost rozumu a schová si svůj jed na něco, z čeho bude mít větší užitek než z vás. Nicméně - občas jsem narazil na vybělené kosti a jen jsem doufal, že nejde o kosti lidské ale kozí. Pro jistotu jsem to ale blíže nezkoumal.

Výhled na nejvyšší horský hřeben Lefkady - pohoří Stavrotas


Příroda je v těchto místech úžasná. Na jedné straně je prudký sráz do úrodných zahrad v údolí Vassiliki a je krásně vidět pásmo nejvyšších hor ostrova - pohoří Stavrota. Na druhé straně sbíhá terén do údolí směrem k západnímu pobřeží a je samozřejmě vidět na pohled nekonečné moře s občasnými nepatrnými vodoměrkami tvořenými obřími trajekty. No a mezi oběma srázy se rozkládá boubelatě zvlněný kamenitý prostor porostlý intenzivně vonícími keři a bylinami, mezi kterými dominuje tymián. Ne nadarmo právě ve vesnicích pod těmito horami staré babičky v černých stejnokrojích prodávají u stánků kolem hlavní silnice vynikající tymiánový med. Příroda je tu doslova prosycena intenzivními vůněmi, tak nějak si zřejmě silní alergici představují peklo.
Dnes tu překvapivě není žádná oblačnost, pouze sem tam pluje dole v údolí směrem od moře malý chundelatý mráček. Oblačná mlha dnes nehrozí, takže doufám, že nezbloudím a nebudou mne muset hledat vrtulníkem s termovizí (předpokládám, že v takovém případě hledají řečtí záchranáři 37 stupňů chladné lidské tělo na jinak rozpáleném zemském povrchu).

Kamenité políčko v sedle pod Méga Vouno


S údivem zjišťuji, že krajina tu není zdaleka jednotvárná. Ano, většinu povrchu tvoří kamenitá zvlněná pláň, ale jsou tu vidět i zbytky po lidském obrábění: Polorozpadlé kamenné zídky ohraničující již neexistující stará políčka, ale i několik políček stále fungujících - k těm největších dokonce občas vede nějaká vyšlapaná nebo vyjetá pěšinka. Zdá se, že se tu nic nepěstuje, na polích je spousta kamení a rovnou plochu s několika stinnými místy pod solitérními stromy nejspíš využívají k odpočinku po celodenní pouti za horskou potravou jen zdejší kozy a ovce. Na několika místech jsou zbytky starých kamenných stavení. Nečekaně se na levém okraji hřbetu objevuje i borový háječek se vzrostlými stromy, něco takového bych tu vůbec nečekal. Na stejné - tedy východní - straně se objevují průhledy na zátoku Vassiliki, odtud se zdá být městečko jen malým mraveništěm a četné surfy na vodách zátoky jen neznatelnými tečkami.

Pro kousek cesty hřebenem je možné využít pěšinu, která vede k největšímu horskému políčku. Není tu ale žádný div, když se cesta po pár stech metrech ztrácí, protože jen spojuje dvě části pozemků téhož majitele


Pohyb terénem není moc komfortní. Pichlavá a drásavá ostrovní flóra je zvyklá se o sebe postarat v úmorných suchých vedrech (je dobré na takovém výletě mít i v horku dlouhé kalhoty, což dobře vím, ale stejně nikdy nedodržím). Kameny, na které není možné nešlapat, protože jsou všudypřítomné, jsou vratké a některé z nich mají pěkně ostré hrany (je tedy dobré mít i pevné boty a ne plážové žabky). Ale stačí přidřepnout a rozhlédnout se a můžete vidět spoustu živých bytostí - kobylky, cvrčky, kudlanky, chrobáky i motýly. A ze všech stran se ozývají zvonce, neklamné znamení, že jste obklopeni rozptýleným kozím stádem. Jen lidi tu nejsou, ti jsou v této oblasti nedostatkovým zbožím, ale nemyslím, že by si zástupci zdejší fauny na tuto skutečnost stěžovali.

Na jednom z vrcholků je betonový sloup se zabudovanou trigonometrickou značkou. Mimochodem - pod tímto sloupem odpočívala kudlanka, jejíž fotografie jsem vám nabídl ve speciálním článku. Rovněž je trochu vidět suchomilná křovinatá flóra, kterou je nutné se po většinu cesty prodírat


Kdybyste pokračovali v hřebenovce dál a dál, přes další desítku stále nižších a nižších vrcholů byste sestoupili až na nejjižnější výběžek ostrova, kde byl podle legend vchod do Hádovy říše. Původně vysoké horské pásmo se postupně zanořuje do moře v místech, která hlídá starý maják na vysokém útesu, odkud podle pověsti skočila z nešťastné lásky ke krásnému pastevci do moře starověká básnířka Sapfó. To je mimochodem jen báchorka o věhlasné ženě, která se dožila téměř šedesátky, báchorka, která se postupem staletí neustálým opakováním (ostatně jako mnohé jiné báchorky) stala tzv.pravdou a jako takovou ji ochotně přijali turisté i ti, kteří na turisty líčí. Ale o tom zase až někdy příště.

Kdyby chtěl cestovatel propadnout depresi, že je cesta náročná přespříliš, neškodí uvědomit si, že pro jiné tvory mohou být všudypřítomné kameny mnohem větší překážkou.


Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.