Zatraceně dlouhá cesta

Říkám si, co bys asi dnes dělal, kdyby ses včera v noci nemusel vydat na tu zatraceně dlouhou cestu. Asi bys jako obyčejně něco kutil na zahradě nebo ve své dílně, dnes spíš na zahradě, protože tady u nás padaly teplotní rekordy, úplné léto v barevném listopadovém kabátu, které by sis jistě užíval venku na čerstvém vzduchu. Do něčeho bys rýpal, něco bys sázel, sekal, čistil nebo opravoval; opravdu se nepamatuju, že bych tě někdy viděl jen tak lelkovat, jak se to občas přihází mně. Možná by se ti dokonce zachtělo jít do lesa na houby, protože v takovém počasí určitě - jak jsi vždycky říkával - musí houby trhat pařezy. A určitě by ses jako vždycky usmíval na svou ženu, se kterou se na sebe navzájem usmíváte a jeden druhého podporujete už víc než pětačtyřicet let.

Přemýšlím, co jsem po tobě zdědil za geny. Bohužel určitě ne gen manuální zručnosti. Tobě vždycky pod rukama všechno kvetlo a neexistovalo nic, co bys nedokázal vymyslet a sestrojit, vylepšit nebo opravit. Když ses chtěl stát čalouníkem, zedníkem, automechanikem nebo si sám postavit krb, stačilo ti pořídit si malou příručku a za pár dní sis mohl jít pro mistrovský výuční list. Já bych mohl projít pětiletým kursem a byl bych rád, kdybych to dotáhl na tvého tovaryše (a to bych ještě spoléhal na rodinnou protekci). Možná gen smyslu pro humor a gen optimismu - bez nich by asi celý můj pohled na svět a určitě i tenhle blog vypadal dost jinak. Snad gen slušnosti, i když ta tvoje slušnost šla často daleko za hranici toho, co jsem byl schopný chápat a kam jsem tě byl ochotný následovat (ale je fakt, že kdyby byla tak slušných a férových lidí na světě většina, asi by to tu vypadalo o dost jinak). No a určitě i spousta dalších genů, jejichž existenci jsem si třeba ani dlouho nechtěl připustit, ale jejichž působení na sobě čím dál víc cítím. Přírodě těžko poručit.

Taky jsem vždycky dost obdivoval (a často nesdílel) tvou trpělivost. S některými lidmi, s věcmi, i s tou nejprotivnější prací, no a v posledních letech i se spoustou zdravotních nepříjemností. Když sis zcela výjimečně někdy na něco tiše postěžoval, to už muselo být něco, co by řadu jiných nejspíš přivádělo k šílenství a k řevu. Až v poslední době, když záludnost tvé nemoci překročila hranice čestného boje, tě trpělivost s údělem začala opouštět. Ale i tehdy jsi vzdoroval statečně a jen nerad a donucen okolnostmi jsi přijímal cizí pomoc.

Co si pamatuju, nikdy jsi nebyl na nějaké dlouhé cestování. Ano, někam na pár dní vyjet, porozhlédnout se, ochutnat, to ano. Ale doma je přece doma, tam jsou lidi, zvířata, kytky a stromy, které nikde jinde nejsou, ať se hledá sebelíp. Nedivím se ti, že se ti na tuhle dlouhou a tajemstvím opředenou cestu nechtělo a že ses snažil odjezd co nejvíc oddálit. Tolik věcí jsi ještě chtěl udělat a zařídit a měl jsi oprávněné podezření, že po tvém odjezdu nám bude smutno, a ty ses přece vždycky snažil chmury spíš rozhánět než přidělávat. A přece jen - kdoví, kam se na té cestě člověk všude dostane a koho při tom potká, bůhví, jak se v té dálce domluví a jaké tam budou služby. Ale jestli se na té tvé cestě měří rovnějším metrem než u nás dole, tak jedeš první třídou a tvoje hotely budou mít víc hvězdiček než Velký vůz.

Jsem moc rád, že jsme si v poslední době ještě stihli říct pár slov o důležitých věcech, o kterých se za normálních okolností moc nemluví, protože se zdají být samozřejmé, i když zdaleka nejsou. A taky, že jsme se před tvou velkou cestou stihli rozloučit, i když jen krátce a z posledních sil. Ostatně - kdoví, kdy se zase uvidíme! Ale věřím, že někdy zaskočíš na návštěvu - třeba aspoň ve snu, jako dnes v noci.

A možná je dnes už internet dostupný opravdu všude, i na té zatraceně dlouhé cestě, na kterou se sice málokdo vydává dobrovolně, ale na které musí být něco neodolatelného, když nakonec úplně každý podlehne jejímu vábení. Třeba se ti někde podaří připojit a budeš si moct přečíst i tenhle článek, jako jsi byl zvyklý číst si poctivě všechny lepší i horší články na tomhle blogu, dokud to ještě šlo. Články svého maličko přerostlého kluka, který si tě vždycky moc vážil a měl tě rád.

Šťastnou cestu a díky za všechno, táto!