O nerudném stávkokazovi

Poslední dobou nepíšu své příspěvky tak často a v takové podobě, jak bych rád a jak byste si to zasloužili. Chápu, že výmluva na nedostatek času neobstojí, protože času je z hlediska objektivního pozorovatele stále stejně, jen počet různorodých aktivit jakoby rostl nad únosné meze. Ale pozor, vůbec to neznamená, že bych si stěžoval, ostatně většinu činností, které teď vykonávám, jsem si sám vymyslel a nikdo mě do nich nenutí. Nechci si tedy nesmyslně stěžovat, jen upozorňuji, že snižující se počet nových článků na mém blogu má i jiné vysvětlení, než že jsem se stal ještě lenivějším než dřív nebo že bych dokonce na vás - na své milé čtenáře - zanevřel.

Dnes ovšem vím, že něco napsat musím za každou cenu. I kdyby to měla být jen ona legendární "autorská tečka" (to bych se ovšem stal lehce usvědčitelným plagiátorem). Kdybych totiž dnes nic nepublikoval, mohl bych zavdat důvod k úvahám, zda jsem se náhodou také nepřipojil k dnešní odborové stávce. No a vzhledem k tomu, jaký je můj vztah ke stávkování a k odborům vůbec, bych byl v tomto podezření jen velmi, velmi nerad.

 

Myslím, že jsem celkem tolerantní k tomu, co si o mně lidé myslí. Pokud se například někdo domnívá, že jsem blbec, beru to jako jeho přirozené právo. Ostatně u lidského blbství neplatí, že buď člověk blbcem je, nebo není, tak černobíle náš přepestrý svět naštěstí nevypadá, ale jde jen o to, kdy a jak často jím je a jak často tedy může být s blbostmi, které páše, přistižen in flagranti. Někteří lidé mne mohou považovat za nerudu, lháře nebo magora. Budiž! Asi na tom stejně nic nezměním, proč bych tedy utrácel zbytky energie za lepší "mediální obraz". Podobně tolerantní jsem (i když u toho se víc usmívám) i vůči těm nemnoha, kteří naopak podlehli pocitu, že jsem prostě skvělý a osobnostní nedostatečnosti se mi obloukem vyhýbají. Existuje ale jen pár lidí, u kterých mi celkem záleží na tom, aby si o mně nemysleli úplné nesmysly. U těch se pak snažím případná nedorozumění razantně dementovat a - nedaří-li se mi to - bývám snadno rozčilitelný (vidíte - neruda!). Ale takových lidí není moc a postupem času jich, řekl bych, spíš ubývá.

Přes veškerou toleranci k cizím názorům bych ovšem nepřenesl přes srdce, kdyby mě někdo podezříval byť jen z náznaku sympatií k odborovému hnutí. Už nevím, co bylo primárním motivem totálního zavržení zpočátku ještě revolučních "hnutých" odborářů, ale averze zůstala a ani po létech nezeslábla. Naopak, každou viditelnou odborovou akcí sílí. Nechci, aby se o mne jako o zaměstnance někdo staral, rád si své zájmy ohlídám sám. A už vůbec nechci dopustit, aby mi někdo říkal, kdy mám pracovat a kdy nesmím, protože se to právě nesluší, anžto je stávka.

Stávky jsem se zúčastnil jen jednou v životě. Bylo to v pondělí 27. listopadu 1989 a jednalo se o stávku generální. Vzhledem k tomu, že jsem byl právě na vojně, a měl jsem tedy denním drilem hypertrofovaný lalok subordinace, všechny generální aktivity (pro pamětníky - ty s lampasy) pro mne byly svaté. Dodneška jsem na ty tehdejší prostávkované dvě hodinky po poledni celkem hrdý, protože zatímco "venku" už tehdy bylo mnohé rozhodnuto a riziko bylo minimální, ještě dlouho mne polévalo horko, když jsem si uvědomil, co jsme mohli podle tehdejšího "práva" vyfasovat za stávku na "lidové" vojně, která podle předpisů musela být neustále bdělá a v plné pohotovosti stojící na stráži míru, i když ve skutečnosti měla často problém najít aspoň část svých vojáků a vyjet s technikou aspoň za vrata útvaru. Tehdy se mi zdálo, že stávka má svůj vyšší mravní smysl, protože je posledním hřebíčkem do rakve totalitního socialismu, který se sluší s gustem zatouct (jak hřebíček, tak i socialismus).

Od té doby se občas stávkuje za všelico, ponejvíce za domnělé zaměstnanecké nároky. Peníze hrají v protestech první housle. Většinou až stávka samotná ukáže, že konkrétní požadavek stávkujících (pokud vůbec kdy existoval) postupně vyšumí a galantně uvolní cestu projevům obecného znechucení z politiky. Nespokojení jsme přece tak nějak všichni, že, tak proč to těm pánům nahoře nedat sežrat, když je konečně příležitost?! Kde ale není přesně zformulovaný a jednotně chápaný společný cíl, tam zafunguje demonstrace jen jako výlevka a tlampač obecné frustrace a stresu. Výsledky takových akcí jsou pak více než sporné, mimo jiné proto, že jim takové rozmělnění cílů výrazně ubírá na účinku, takže ti, proti kterým je akce (často celkem zaslouženě) namířena, si mohou jen spokojeně mnout ruce: Skutečné ohrožení je minimální, takže není proč se strachovat.

Vezměme si třeba dnešní vyhlášenou stávku. Proti čemu byla vlastně namířena? Ano, proti vládním škrtům. Že se má šetřit, pod to se skoro každý podepíše, ale překládá si to tak, že když se bude šetřit a škrtat na ostatních, je to nezbytnost, zatímco když se nedej Bože bude šetřit na mně, je to do nebe volající nespravedlnost. A když se ještě prakticky do čela rozhořčených stávkujících postaví právě ti, kteří svou dlouholetou rozhazovačnou politikou přivedli státní rozpočet na buben, můj žaludek - přestože je zvyklý na všelijaká potravinová svinstva - se začíná obracet jako spořivý Alois Rašín v hrobě.

Pokud budou i dál vyhlašovány stávky podobného typu jako je ta dnešní a budou-li i nadále stát v jejich čele naše skrznaskrz zpolitizované odbory, které si tím budou přihřívat svoji polívčičku vytaženou právě z mrazáku, dočasně odhodím touhu stát se rentiérem a mojí ctižádostí se stane být dobrým profesionálním stávkokazem. Tyto akce pro mě pak budou i nadále nejlepší motivací pracovat v takový den do roztrhání těla a bude mi ctí i potěšením takové stávce škodit a oslabovat její dopad natolik, nakolik toho budu schopen.

Kdyby ničím jiným, tedy aspoň tím, že napíšu mírně citově zabarvený článek na svůj blog. Případné stížnosti proti němu, prosím, směřujte v kopii na příslušné odborářské funkcionáře, bez jejichž přičinění by tento text nikdy nevznikl a na blogu by nejspíš k dnešnímu datu neviselo nic.

Platí-li i v tomto případě známé rčení "lepší něco než nic", to je samozřejmě otázkou.