O striktně vědeckém odhadu počtu přátel

Opravdových přátel je málo a je třeba si je hýčkat, praví tradovaná zkušenost. Ale je jich opravdu málo? Není to náhodou jen klišé, které bez rozmyslu a bez logického zdůvodnění přejímáme, protože se to tak prostě říká nebo to psali v novinách? I já jsem podlehl mediální masáži a několikrát jsem už málem dospěl k závěru, že o přátele je právě teď veliká nouze, takže bych se měl po nějakých poohlédnout, zejména pak po nějakých opravdových přítelkyních. Ale vím, že takový přístup založený na emocích a domněnkách v dnešním světě postaveném na strohých faktech a vědeckém přístupu nemůže obstát. Proto jsem začal o věci intenzivně přemýšlet a dnes vám mohu sdělit optimistický výsledek mých nesnadných bádání, že totiž opravdových přátel je na světě víc než dost a snad kromě rozumu, kterého má každý (tedy alespoň podle vlastního mínění) dostatek, jde o komoditu, které Bůh nebo jiný přerozdělovač nadělil lidstvu snad nejbohatěji. Co mne k tomuto možná nečekanému závěru vede?

 

Domnívám se totiž, že i u přátel dochází k jevu, kterému pracovně říkám Horníčkův paradox. Miroslav Horníček totiž kdysi říkával: "Každý člověk má dvě babičky, takže na světě musí být dvakrát víc babiček než lidí." Zkusme si proto položit otázku: Máme nějakého svého nejlepšího přítele (teď ovšem nemyslím psa nebo knihu, ale přítele nebo přítelkyni z řad lidí). Myslím, že někoho takového dokáže uvést skoro každý. Poměr mezi lidmi a přáteli se tedy podle Horníčkova paradoxu bude už v této fázi blížit jedné. Protože jde o přítele nejlepšího, v mnoha případech to bude vybraný nejlepší přítel z několika dobrých. U mnoha respondentů se tedy dá předpokládat, že mají víc než jednoho opravdového přítele. Horníčkův koeficient, který je pro babičky roven dvěma, tedy nejspíš bude u přátel růst vysoko nad minimální hranici jedné celé.

Vezmu-li v potaz, že v populaci je dost přátelských lidí, kteří mají přátel skutečné zástupy (aspoň by se tak dalo soudit z jejich facebookovských profilů), vypadá to, že již v tomto okamžiku v Horníčkově koeficientu přátelé babičky předběhli, což ostatně vzhledem k průměrnému věku babiček není nic divného a aspoň je pak budou moct slušně pustit sednout v tramvaji, což by nemohli, kdyby babičky přiběhly do tramvaje první.

Ale pokračujme v úvaze: "Přítel mého přítele je i mým přítelem," praví další moudro, které část lidí prokazatelně uplatňuje v praxi. Platí-li toto tvrzení aspoň u části populace, s každým vlastním přítelem nabalíme minimálně dalšího nejlepšího přítele a zprostředkovaně pak další a další, takže celkový počet přátel roste geometrickou řadou. Horníčkův koeficient překotně roste a z běžných lidí se ve srovnání s přáteli stává rázem menšina, což je, domnívám se, rovněž pozitivní fakt, protože menšinu je třeba proti většině vždycky bedlivě chránit a je vhodné ji rozmazlovat, takže by se lidem mohla brzy výrazně rozkošatět lidská práva. Lidé by pak oproti přátelům měli třeba větší šanci studovat, platili by menší daně a žádný přítel by si na ně nemohl jen tak beztrestně dovolit.

Nadšen z neodvratně krásné vize budoucnosti, která mi z mých úvah zcela logicky a vědecky vyplynula, vycházím do větrného podvečera. Všude kolem je spousta lidí s listopadovou vráskou na podmračeném čele, kteří odkudsi kamsi spěchají.

Kampak se asi všichni ti přátelé (a přítelkyně obzvlášť) poschovávali?