O protestujícím kolenu

Podobně jako v Mexickém zálivu mají období hurikánů, v Asii zase období monzunových dešťů, a na Islandu období intenzivní sopečné aktivity, v různých oblastech občas nastávají období protestů. Jsou místa, kde takové období trvá s malými přestávkami prakticky neustále - např. Athény nebo Francie. A přestože se u nás veřejně moc neprotestuje a čeká se spíš na ten správný okamžik, až veřejný protest nebude přinášet pokud možno žádné riziko, takové období, zdá se, právě začalo. Protestují lékaři, protestují policisté, protestují pracovníci ministerstev, protestují učitelé i vědci, protestují hasiči. Šeptá se dokonce cosi o generální stávce, takže očekávám, že v nejbližší době vyrazí do ulic protestovat i generálové. Ve společnosti se postupně rozmáhá protestní nálada pod heslem "šetřit se musí, ale proč právě na nás?" rozdmychávaná nejvíc těmi, kteří sami šetření považují za zbytečný přepych.

A protestní nálada se z plných ulic a náměstí, z rozbitých hal ministerstev a z televizní obrazovky postupně přesouvá i ke mně domů. Moje orchidej na protest proti všestranně špatné péči uschla. Můj CD přehrávač jako hudební profesionál odmítl nadále poslouchat, co mu hraji na klavír a vydávám to za hudbu, a přestal na protest přehrávat. No a co je pro mne momentálně nejdůležitější - moje koleno si vzpomnělo na můj dávný slib, že zhubnu, a protože jsem tento letitý slib již léta jaksi neplnil, na protest začalo odmítat běh.

 

Těžko se vymlouvat! Opravdu jsem kdysi svým kolenům při jejich prvním zkušebním období vzdoru, slíbil odlehčit asi deset kilogramů. Kolena si tehdy můj slib několik měsíců rozmýšlela a pak se rozhodla, že to tedy se mnou ještě jednou zkusí; ještě jednou, naposled! Uklidněn vlastními přesvědčovacími schopnostmi, v pozici podobné pozici zkušeného politika, který nakonec opět vzletnými sliby přesvědčil své voliče, aby mu dali svou důvěru, jen co kolena ve svém odporu polevila, začal jsem žít stejně jako dřív, což nakonec vedlo k tomu, že na konci svého "mandátu" jsem vážil o dvě kila víc než na jeho začátku. Není divu, že když kolena společně se mnou viděla nedávno v televizních zprávách radikalizující se zástupy protestujících, dostala nápad k protestnímu vzedmutí ulice se přidat.

Nemohu říct, že bych něco takového vůbec nečekal. Dlouho jsem sázel na jejich trpělivost, nedostatek odvahy se vzepřít, na jejich špatnou paměť. A ze splnění svého slibu jsem se zcela vykroutit nechtěl, jen jsem si říkal, že nebude tak zle, když to odložím ještě o rok, ještě o půl a o další rok a pak ještě o dva.... Hned potom vše splním. Hned potom! Nemohu se teď tedy - vzhledem ke kvalitě osiva - podivovat nad kvalitou sklizně.

Za dva týdny jedu do Amsterodamu na maratón. Před čtrnácti dny se pravé koleno ozvalo poprvé. Prudce zabolelo a odmítlo pokračovat v běhu. "Jak to vypadá s tím hubnutím?" zeptalo se neomaleně, neboť zřejmě nečetlo knihu pana Špačka o etiketě. "Říkal jsi tenkrát něco o deseti kilech, ne?" Dobře jsem věděl, oč jde, ale naoko jsem se nemohl upamatovat. "Když si nemůžeš vzpomenout, nebude žádný Amsterodam," zakabonilo se. Netušil jsem, že kus mého vlastního těla bude mít tak nechutně odborářské manýry. Jako odpustek jsem jedl dva dny výhradně zeleninu, ale koleno jsem od protestu nezviklal. Žádný Amsterodam!

Dnes jsem se po týdnu klidu opět zkusil proběhnout. Koleno vydrželo deset minut a pak odmítlo spolupracovat. "Jak ty mně, tak já tobě!" řeklo drsně, jako by to ani nebyla krev mé krve. Obávám se, že deset minut mi na uběhnutí maratónu nebude stačit. Zkoušel jsem najít stávkokaze, který by dokázal mé koleno aspoň dočasně nahradit. Koleno odpovědělo vyhlášením okupační stávky a odmítá se z mého těla hnout. Připouštím, že jde o stávku decentní, která nemá podstatný vliv na obyčejnou chůzi. Jakmile se ale rozběhnu, protesty nabývají na bolestivé intenzitě. Vypadá to, že rohlíkem bezobsažných slibů už své zatvrzelé koleno propříště neobměkčím. Do Holandska se tak mohu vydat pouze coby zanícený divák, který bude moci davy běžců maximálně zvenčí vyfotit, ale ne s nimi vytvořit jediný společný mnohaúdý organismus.

Co dělat? Inu - jak kdysi ještě za dívčí války prohlásil slovutný Ctirad: Nic by se nemělo lámat! A jak dodává ještě slovutnější Jára Cimrman: Neplačte, sami jste si to zavinili! Po návratu z čistě turistického holandského výletu budu muset uzavřít se svými koleny dodatek ke staré smlouvě v tom smyslu, že slib i nadále platí, a domluvíme si nějaký oboustranně přijatelný splátkový kalendář s výhledem na pražský maratón na začátku května.

A já jsem díky té lekci došel k závěru, že na dodržování starých slibů by se mělo aspoň v podobně decentní ale přesto neodbytné formě trvat. Udělám si tedy konečně takovou malou revizi toho, co jsem komu slíbil a co kdo slíbil mně.

Slibotechny - máte se tedy na co těšit! Aspoň na stará kolena…