Mikael Niemi: Muž, který zemřel jako losos

V dubnu jsem na blogu psal o slavné knížce švédského spisovatele Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly. Protože moje reakce na knihu byla dost vstřícná, známá - i když poslední dobou absentující - blogová komentátorka Melinda (opět přidávám veřejné poděkování) mi zapůjčila další knihu stejného autora s malým varováním, že jde o úplně jinou knihu, jiný styl vyprávění, prostě moje spokojenost s knihou není dopředu zcela zaručena (ovšem kdy je?). A já se tedy začetl do knihy s podivným názvem (v originále Mannen som dog som en lax). A jak pozoruhodný je to název, tak pozoruhodná je to kniha a předesílám, že se mi nakonec (až na závěr) líbila ještě víc než Popmusic z Vittuly.

Napřed jsem se musel zamyslet nad tím, zda vím, jak umírá losos. Nějakou dobu jsem žil v přesvědčení, že to bude mít nějakou souvislost s poutí lososů do míst jejich původu. Nakonec jsem musel připustit, že tu i tato souvislost je, ale nikoli bezprostřední. Starý Martin Udde, který se díky své vraždě dostal do titulku knihy, byl zabit pětizubcem. "Staré rybářské nádobíčko. Vypadá jako obrovská vidlička, dřív se s tím lovili lososi." Byla to vražda v afektu? A co bylo jejím motivem? A samozřejmě - kdo byl vrahem? 

 

Dalo by se říct, že karty jsou rozdány na svižnou detektivku. Jenže to bychom nesměli být - jako u Niemiho obyčejně - v Tornedalenu, v severské krajině na pomezí Švédska a Finska, odkud spisovatel pochází, kterou tak dobře zná a kterou je stále fascinován. A postupně se ukazuje, že to nebude úplně obyčejná vražda starocha, jehož mělo mnoho lidí důvod nenávidět, protože v tomto kraji nemůže být nic obyčejného, vše je zahaleno oparem tajemství, které lidé odjinud nedokážou rozšifrovat. Ve srovnání se Stockholmem jsou preference autora jasné:

"Tak to chodí ve městě: Posadíte se na židli v kavárně, na sedadlo v autobuse, na barovou stoličku nebo do kadeřnického křesla, a pak zase vstanete. Posadíte se a vstanete, a nezůstane po vás žádná stopa."

Do tohoto odříznutého a napohled zaostalého prostředí přijíždí Tereza Fosnessová, mladá blonďatá kriminalistka ze Stockholmu. Dalo by se říct, že žádný jiný typ policisty nemůže být předem více odsouzen k nezdaru. Moderní a vrcholně emancipovaná Tereza se do tohoto prostředí ovládaného hlavně samotářskými mlčenlivými muži vůbec nehodí. A hlavně - neumí finsky, což - jak se ukazuje - je vnímáno jako naprosto zásadní nedostatek. Postupně se ukazuje, že zavražděný byl vášnivým odpůrcem zdejšího dialektu, jemuž tu říkají "meänkieli", jazyka, kterým se již nemluví nikde jinde než v Tornedalenu a který vzešel z hovorové finštiny. Jazyka, který přes dlouholetou snahu švédských úřadů zavést jednou provždy jediný společný švédský jazyk, žije nadále díky zdejším zarputilým obyvatelům, kteří nechtějí zahodit své kořeny. Nesouvisí s tímto nářečím náhodou i to, že zabitému starci jeho vrah vyřízl jazyk?

Klasické schéma detektivního příběhu, do kterého ještě velmi dobře zapadá milostné vzplanutí Terezy a hlavního (nebo lépe řečeno prvního) podezřelého Esaiase, se postupem času začíná bortit a deformovat, do děje vstupují další lidé, další potenciální motivy a další podezřelí. Niemi ve svém vyprávění dovedně proplétá jednotlivé dějové linky a občas je nechá ohýbat silami, které nelze označit jinak než jako nadpřirozené, i když ve zdejším prostředí je všichni (včetně místních policistů) berou jako zcela normální. Přestože se knížka čte velmi dobře, vyžaduje čtenářovu koncentraci, protože autor přeskakuje v místě i v čase bez mrknutí oka, takže kdo chvíli nedává pozor, může se snadno ocitnout "v ofsajdu". Je to ještě realita nebo je to už sen? Je to ještě současnost nebo vzpomínka na dětství? A kde se tu sakra tahle postava najednou vzala, doteď o ní přece nepadlo ani slovo!

I když se Tereza vrátila do Stockholmu a snaží se žít stejně bezstarostný život, jako dřív, něco je jinak. Jako by jedna její část zůstala v té zoufalé tornedalenské Pajale a Stockholm pro ni už začínal být malý:

"Zároveň ucítila ještě něco jiného, něco, co příliš nečekala. Proužek dýmu z březové kůry. Na okamžik se ocitla v sauně s kamny na dříví, ale tenhle obraz zase ihned vybledl a rozevřel se do obrovského poklidného vodstva: Nejdřív nechápala, co to má být. Moře? Ne, nehýbalo se to. Hladina tvořila zrcadlo tvrdé a napjaté. Byl to smutek. Mlčky se dívala a naprázdno polkla. Tak velký. Tak podivuhodný. Opatrně natáhla ruku a namočila si měkký koneček prsteníku. Voda se rozčeřila. Rozprostřela. Rozrůstala se v kruzích do stran, do nekonečna."

Nestravitelné pro mne byly odbočky do dávné historie, kdy se na střetu mocností utvářely podmínky pro zdejší teritoriální uspořádání. Ve snaze vysvětlit důvody pro vznik specifické situace na švédsko-finském pomezí opouští Niemi magický svět svého detektivního příběhu a z  vypravěče překypujícího fantazií se mění v nudného učitele dějepisu. Vůbec ze závěru knihy jsem byl hodně rozpačitý, zdálo se mi, jako by si autor nevěděl s koncem příběhu rady, jako by přestal důvěřovat své intuici a snažil se konec silou mocí vymyslet a vypreparovat. Myslím, že tak znepokojující a nejednoznačný příběh nemůže beztrestně skončit jinak než nejednoznačně. Snaha o překvapivá vysvětlení a dotažení mnoha propletených dějových linií na posledních deseti stránkách vyznívá křečovitě. Bohužel, poslední části rozhodně nejsou vrcholem knihy, jak by se slušelo.

Přesto se mi knížka líbila a myslím si, že její větší část je z literárního pohledu lepší než Popmusic z Vittuly. No a jsou v ní místa, kde jsem jako čtenář okouzlením z virtuozity vyprávění, z jeho vnitřního napětí a souvislostí doslova ani nedýchal.

A v úplném závěru se nakonec naplnila i moje představa návratu tažných lososů do míst jejich původu, do jejich skutečných domovů, ze kterých si sice odskočili prožít celý život jinde, aby se ovšem znovu - puzeni nevysvětlitelnými silami přírody a kdovíjakými ještě - vrátili do svých trdlišť. Pokud je ovšem cestou netrefí někdo s rybářským pětizubcem. Ale bylo by možné se v divoké přírodě tak přirozené věci vůbec divit?