Motoristou výhradně v Řecku

Říkávám o sobě, že jsem nemotorista (zjevně odvozeno od slova nemotorný), i když jsem si vědom, že to není úplně přesné. Vlastním totiž řidičský průkaz, i když ten normálně odpočívá hluboko v útrobách mého pracovního stolu a - kdyby byl organismem - z té věčné tmy by mu už určitě zakrněly světločivné buňky. Zakrněly by, kdybych posledních pár let nejezdil pravidelně na Lefkadu. S jejími úzkými silničkami vinoucími se střídavě nahoru a dolů v užovkách horských serpentin se jedná paradoxně o jediné místo, kde si na ovládání motorového vozidla troufnu.

Nejsem proti motorům nijak ideologicky zaujatý. Netrpím výčitkami, pokud jedu autem s někým jako spolujezdec, že se podílím na ničení přírody a zdravého vzduchu. I když je pravda, že nelibě nesu situace, ve kterých je svět příliš okatě přizpůsobován autům a ne lidem, a nelíbí se mi posuzování míry rozvoje společnosti podle toho, kolik automobilů připadá na jednu domácnost, a podle procenta zaasfaltovaného zemského povrchu.

 

I proto mi Lefkada při první návštěvě připadala jako dávno ztracený ráj: Místo, kde asfaltový povrch měly jen hlavní silniční tahy, přičemž vedlejší cesty byly doposud jen kamenité - ale nebyly to obyčejné polní cesty jako třeba u nás, byly to oficiální silnice s normálním dopravním značením a směrovými tabulemi, jenom prostě nebyly asfaltové. To už se mimochodem v posledních letech hodně změnilo a na místě mnoha nedávných kamenitých silnic se už teď často vinou širocí a temně černí asfaltoví hadi, někdy vzhledem k minimálnímu provozu možná až příliš širocí a příliš luxusní na to, že třeba spojují dvě poloopuštěné vesničky. Ale je to pochopitelné; místní nechtějí vypadat proti zbytku světa zaostale.

Skoro nikdo tu nejezdí jako blázen; domácí nemají ve zvyku nikam spěchat a turisté se tu pohybují většinou na pronajatých strojích v neznámém a ne zcela bezpečném terénu, takže to taky moc neřežou. Nikdo na můj vypůjčený skůtr nebo čtyřkolku nervózně nebliká ani výhrůžně netroubí, nikdo mi nechce rozbít ústa jen proto, že si jedu "kochací" třicítkou a v exponovaných místech ještě pomaleji. Ostatně ti druzí nejezdí o moc rychleji. Proto si tu jako "nemotorista" troufám jezdit mnohem snáze než doma, kde řidiči jedou stovkou i do lesa na houby, aby jim někdo jiný nestihl vyfouknout "jejich" hřiba.

Občas tu jsou i ti sebezkušenější řidiči postaveni stejně jako já - věčný začátečník - do situací, které nikdy nezažili a české učebnice pro autoškoly o nic mlčí. To když v horských uzoučkých serpentinách nepotkáte autobus, ale babičku v černém na plně naloženém oslu bez světel a bez blinkrů (jak se takový osel správně předjíždí? A když se na něj nebudu dostatečně usmívat a nepozdravím ho řecky, nevpálí mi svým lichokopytem ránu do podmračeného čela?), když v protisměru nejede kamion, ale pochoduje stohlavé stádo sluncem znavených koz, když silnici na čtvrt hodiny zatarasí dvě místní auta, protože se jejich řidiči už celý den neviděli a musejí si nutně sdělit, co je nového, bez ohledu na to, kdo chce právě projet. Když se při průjezdu horskou vesnicí stane ze široké silnice uzounký průjezd mezi dvěma řadami stolů v kavárně, kde se každý projíždějící stane rázem středem pozornosti všech hostů.

Proto mi na Lefkadě nevadí být nemotorným motoristou, zatímco doma toto povyražení rád přenechám odvážnějším. A řidičák si zase do příštího léta může v šupleti zdřímnout.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.