O hřbitovní škole

"Teda to koukám! Kde ses to naučil?" vyvalil oči jeden z kolegů, když jsem jednou v praxi použil kdysi dávno nabytou dovednost. A vyvalil je ještě víc, když jsem pravdivě odpověděl: "Přece na hřbitově!" Pro některé věci je totiž hřbitovní škola k nezaplacení. Vrtá vám hlavou, cože jsem se to asi na hřbitově naučil, že jsem to ani po desítkách let nedokázal zapomenout? Ne, nemá to žádnou souvislost s filosofickými směry, teologií, biologií člověka, dokonce ani s patologií ne. Na hřbitově jsem se ovšem mezi pátým a šestým rokem naučil odčítat. Ale jak!

Můj dědeček byl kameníkem a to, co ho hlavně živilo, bylo stavění pomníků a náhrobků. A protože měl dědeček podnikatelský fištrón, když si kdysi dávno zařizoval svou vlastní kamenosochařskou dílnu, postavil ji hned vedle hřbitova, stejně jako svůj dům. Nicméně moudrý a shánčlivý socialistický stát věren slavným bojovým tradicím loupeživých rytířů postupně převzal do své nevyžádané péče jak dědečkovu dílnu, tak i dům, a nakonec i dědečka samotného, aby mu bez dílny a bez domu nebylo smutno. Až po mnoha děsivých peripetiích se dědeček do "své" dílny mohl na stará a nemocná kolena vrátit jako zaměstnanec. A protože jsem byl tehdy malým předškolním klukem, často jsem ho doprovázel na hřbitov při jeho pracovních pochůzkách, takže hřbitov v mých dětských očích nebyl žádným hororovým místem, ale naopak místem přívětivým a důvěrně známým, asi jako kdybych si chodil normálně hrát k sousedům. Dobře si ty okamžiky pamatuji: Dědeček vkleče něco kutá, otesává nebo maluje, já mu v jeho práci nemůžu pomoct a trochu se nudím.

 

A tak jsem si našel vlastní zábavu: S umíněností malého dítěte jsem se začal zajímat, kolika let se dožili všichni ti lidé, kteří odpočívali (někteří v Pánu, jiní v pokoji) v hrobech kolem. Jak jsem se to tehdy přesně naučil, nevím, možná na příkladech svých příbuzných, o kterých jsem se mohl dozvědět informace i z vyprávění a ne jen ze strohých čísel na náhrobních deskách. Ale postupně jsem se vypracoval: Nejdřív jednoduché příklady (1929 - 1959), pak těžší (1916 - 1969), pak příklady s odečítáním přes desítku (1908 - 1965) a nakonec jsem zvládl i ty nejobtížnější (1868 - 1921). Dětský mozeček si nastavil své tehdy ještě čilé neurony tak, aby vždy došel k výsledku co nejrychleji, a musím říct, že později ve škole jsem se při počtech docela nudil a byl jsem otrávený, protože mě nutili počítat podle "správných" postupů a pouček, které se mi ovšem zdály být hrozivě těžkopádné.

Postupem času jsem své mírně kopfrkinglovsky ujeté "hřbitovní hry" vyšperkoval soutěží o nejstaršího umrlce, nejstarší manželský pár, počítal jsem, v kolika letech se jim narodily děti, podle roku narození dětí jsem odhadoval, kteří manželé se dožili stříbrné a kteří zlaté svatby. A bezradně jsem hleděl na podivné letopočty, které se od sebe daly odečíst tak podezřele jednoduše a které byly na malých pomníčcích s bílými holubičkami.

Je pravda, že dovednost odečítat od sebe dva letopočty jsem v nejčistší podobě v praxi opravdu využil jen jedinkrát - když jsme na konci první třídy se školou navštívili plzeňský Mikulášský hřbitov a já ohromil spolužačky i paní učitelku tím, že jsem měl během mrknutí oka spočítáno, v kolika letech umřel Josef Kajetán Tyl, i když jsme to dostali za úkol pěkně správně spočítat na papíře. Ale ještě dnes se mi stává, že zasuté zbytky z netradiční dětské přípravky uplatním v nějaké situaci, kdy je třeba něco jednoduchého spočítat a lidé kolem mne se začnou chápat svých kalkulaček, zatímco pamětnice z řad mých mozkových buněk zkoušejí obnovit dávno neprotažené zaváté zkratky. A když se jim to podaří? "Jak jsi to proboha spočítal?" diví se někteří, kteří umějí počítat už jen prstem. "To víš," odpovídám s úsměvem, "to je stará hřbitovní škola."

Ještě dnes, když se občas dostanu k tomu tuhle hřbitovní školu navštívit, vybaví se mi klečící dědeček při práci. Už čtvrtstoletí se tu může v hodinách duchů s pýchou rozhlížet, protože je obklopený vytrvalými výsledky své šikovnosti a poctivé dřiny (komu z nás se něco takového poštěstí?). Ale to víte - úchylka je úchylka a nikdy mi to nedá neprohlédnout si pokradmu, jen tak ze cviku, i pár letopočtů. Ty starší, mnohokrát zapojené do dětské hry, dávají s neochvějnou vytrvalostí stále týž výsledek jako před lety. Jsou tu ale stále nové a nové letopočty, přibývají dokonce dvakrát rychleji, než lidé kolem mizí. Některé z novějších přírůstků si z dávných let pamatuji a až teď se dozvídám, kolik jim vlastně bylo let. A o kolik jim bylo víc než mně. Hmmm, to se přece spočítá úplně jednoduše, protože mně je… Kolik vlastně?

Mozek přivyklý na dávné výpočetní postupy si ovšem tak jednoduché číslo odmítá zapamatovat. Musel bych to vidět napsané ve dvou letopočtech. Spočítané to budu mít raz dva!

Pozn.: Kdysi jsem na hřbitovní téma napsal článek z trochu jiného soudku. Pokud tedy ještě hřbitovů nemáte dost, můžete si kliknout na více než rok starý článek O hřbitovních příbězích.