O zimních rukavicích a vánočním přání

Nemám moc rád zimní součásti oděvu: různé čepice, šály a vůbec nejmíň ze všeho mám rád rukavice. Doma mám jen jedny pro případ, že udeří padesátistupňové mrazy: Jsou to kožené černé palčáky s kožíškem uvnitř, které se hodí spíš do hokejové branky než mezi lidi, a připadám si v nich neforemný jako lachtan na souši. A protože padesátistupňové mrazy stále ne a ne přijít, za celou dobu, co rukavice mám, jsem je použil jen sedmnáctkrát. Divíte se, že to vím tak přesně? Je to tím, že jsem je dostal pod stromeček před sedmnácti lety. Typický "měkký dárek", který přišel při rozbalování na řadu toho roku jako jeden z prvních, protože měkké balíčky (alespoň pro mnohé z mužů) neskrývají většinou tak velká tajemství, jako dárky "tvrdé". Zajímavá mužská logika.

Když jsem byl malý, nechápal jsem, jak by mohl někdo dárky radši dávat než dostávat. Bral jsem to jako jednu z dalších nepochopitelných lží, kterými dospělí z rozmaru častují děti, asi jako to, že si pro zlobivé děti přicházívá polednice nebo že dobro nakonec vždycky zvítězí. Bylo mi sice trochu líto dospělých, že mají mnohem méně balíčků než já, ale vždy to byl jen lehký závan lítosti, protože pak už jsem se pustil do rozbalování všech těch tajuplných nazdobených dárečků a na dospělé chudinky jsem v rozjitřené atmosféře vánočních vůní, světel a zvuků dočista zapomněl. Vždyť přece dostávat dárky je tak báječné a čím víc jich je, tím báječnější je to pocit, na tom by se snad dala v matematice vysvětlovat přímá úměra.

 

V době, kdy jsem dostal zimní kožené palčáky, už těch balíčků bývalo méně. Na tom by se zase možná pro změnu dala vypozorovat úměra nepřímá, ale já s údivem sledoval, že přestože balíčků je o dost méně než v dětství, radost z nich jaksi neubývá. Jako kdyby množství radosti nemělo s počtem balíčků a s jejich tvrdostí vůbec nic společného. Dokonce i černé kožené rukavice, přestože jsem věděl, že je asi nikdy nebudu nosit, ve mně vyvolaly zvláštní radostné opojení. Podivná věc - tyhle vánoční zákonitosti.

Rukavice nosím přesně jednou v roce: Vždy, když jdu koupit vánoční stromek. Tou dobou bývá většinou nevalná povětrnost, často fouká a sněží, občas mrzne a sem tam dokonce praští. Neforemnost rukavic - tolik překážející při jemné manipulaci s penězi, mobilním telefonem nebo čímkoli menším než Velkým atlasem světa - při přenášení stromku nevadí a ruka je ve své kožené pevnosti nejen v relativním teple, ale navíc dobře chráněná před pichlavými větvičkami. Čtrnáctkrát se mnou šly rukavice pro borovičky do rokycanské hájovny, kam to bylo z našeho domu dobré dva a půl kilometru, dnes už potřetí jsme spolu přinesli voňavého vánočního společníka z dobřichovického obchodu. Není to sice tak daleko jako v Rokycanech, ale i tak je to pěkná vycházka za město a rukavice z ní přicházejí notně utrmácené. Jsou tolik unavené, že okamžitě ulehnou do skříně a probudí se zase až za rok. Napadlo mne, kde asi jsou všechny ty zajímavé "tvrdé" dárky zpřed mnoha let. Na rozdíl od nich tu tehdy nepříliš chtěné rukavice stále jsou a - i když se ve svém životě příliš nepředřou - mají stále ještě na světě své místo a svou roli. Možná ne tak důležitou jako kdybychom spolu pobývali někde poblíž Ojmjakonu, kde padesátistupňové mrazy bývají každou zimu, ale celkem sympatickou.

Už řadu let nejsem dítětem a čím dál víc mi dělá radost dárky rozdávat. Samozřejmě, i dnes mám radost z každého balíčku, který je určený mně, ale i tak cítím, že lepší a hřejivější pocit mám, když někdo jiný rozbaluje to, co mu (jen shodou okolností mým prostřednictvím) přinesl Ježíšek. Je to zvláštní a skoro dojemná radost, kterou bych žádnému zvědavému dítěti vysvětlovat nechtěl. Jen bych mu přál, aby k takové radosti taky jednou dospělo.

Dnes jsme spolu s mými vánočními rukavicemi přinesli spojenými silami domů stříbrný smrček. Je jen o málo menší než já a asi ho postavím na nějaký kousek nábytku, aby bylo jasné, kdo z nás dvou bude po dobu Vánoc vládnout této domácnosti. Ještě nevím, jestli ho vůbec nějak ozdobím, protože čím dál víc se mi líbí stromky jen tak samy o sobě, ve své přirozené kráse; je to vlastně takový vánoční smrkový akt. Ale možná dostane pro formu několik malých ozdůbek, aby si nemohl stěžovat někde na svém polesí, že Vánoce (a smrčky) doma odbývám. Doufám, že rád poslouchá koledy, klasiku i rock, protože toho všeho se mu u mne doma o nastávajících svátcích dostane. Může to klidně brát jako dárek.

A jestli můžu mít nějaké vánoční přání, milý Ježíšku, moc bych všem, které řadím mezi své osobní ale třeba i virtuální přátele a známé, popřál, aby letos i po všechny příští vánoční svátky měli vždy někoho, koho budou moci s velkým gustem a hřejivým pocitem u srdce obdarovat; čím, to už se mi nezdá být tak důležité. Třeba jenom svou přítomností.

Už dost dávno nejsem dítě, a tak se mi právě tohle zdá být tím nejkrásnějším možným vánočním dárkem.