O třech Václavících

Přesně před rokem jsem na blogu psal o třech žaludech ze stochovského přibližně jedenáct set let starého svatováclavského dubu, které jsem si loni přinesl ze svátečního výletu a ještě týž den zasadil. Slíbil jsem zároveň, že se po nějaké době k příběhu tří žaludů vrátím. A kdy jindy by to mělo být, když ne přesně po roce?

Poměrně rychle, asi za měsíc se objevila první dubová rostlinka. Vida: Václavík První! řekl jsem si a poctivě ho v květníku za oknem dál zaléval. Bohužel, byl jediný, který se do Vánoc objevil a já už jsem na další pěstitelské úspěchy rezignoval, ostatně třetinová úspěšnost není úplně nejhorší. Rostlinka vesele rostla, i když byla trochu zmatená podivným ročním cyklem; duby přece jen asi ve volné přírodě nejsou zvyklé rašit v listopadu.

 

K mému překvapení se ale asi v březnu objevila druhá rostlinka: Václavík Druhý. Své zpoždění na bráchu začal kousek po kousku dotahovat a během několika týdnů svého staršího bratra přerostl a dnes je asi dvakrát tak vysoký, zatímco Václavík První je sice nižší, ale má mohutnější kmínek. No a když se za oknem začínalo v červnu hlásit ke slovu léto, objevila se - pro mne už zcela nečekaně - třetí rostlinka, která si svůj zimní spánek maličko protáhla. I Václavík Třetí se má čile k světu a i on už dnes začíná prvorozený dub přerůstat. Tedy zatím stoprocentní úspěšnost, geny více než tisíciletého tatínka se nezapřou. Ostatně dívám-li se dobře kolem sebe a čtu-li pozorně zprávy, zjišťuji, že otců, kteří si pořizují místo vnuků a vnuček i ve vyšším věku syny a dcery, je čím dál víc, tak proč by to zrovna u dubů mělo být jinak.

Přestože je václavíkovským trojčatům teprve rok, už mi pomalu začíná docházet, že se jako jejich "strýček" asi budu muset postarat o jejich budoucnost, aby taky dostaly šanci dožít se jako jejich majestátní stochovský otec tisících narozenin. K čemu by jim byla kvalitní genetická výbava, kdybych je - nechráněné - vysadil do státního lesa, kde je do druhého dne sežere státní srna? Nebo kdybych je zasadil na zahrádku k některému ze svých známých, který ovšem v předtuše miliónového zisku v příštím roce svoji zahradu prodá golfovým maniakům, pro které jsou malé listnáče nepřítelem jen o málo menším než rota krtků.

A tak přemýšlím, že až bude domácí okenní květináč mým Václavíkům malý, dám si inzerát: "Daruji potomky svatováclavského dubu, zasazené přesně na svatého Václava léta Páně 2009, do dobrých rukou, které zaručí jejich klidný růst po dalších tisíc let." Ale jaká instituce něco takového opravdu zaručí? Právě tady, kde se neustále něco předělává, planýruje, znárodňuje, rozkopává, kácí, modernizuje, přeorává, krade, rozbíjí a tuneluje a kde se dá těžko předjímat, co se stane v příštím roce nebo dokonce zítra ráno? Jen si zkusme vybavit, co se tu všechno semlelo jen za posledních sto let. A co z těch událostí bylo vstřícné k malým dubům?

Kdybyste měli nějaký dobrý nápad nebo nabídku, budu za ně rád. A moji tři Václavíci, kteří už mají za sebou přibližně tisícinu své předpokládané pozemské pouti, určitě neméně.