Vyrazil jsem v osm, tentokrát s mapou, abych na stadión nedošel až o polednách, a cesta mi rychlou chůzí trvala asi sedmdesát minut. Kdybych takhle rychle pochodoval celých 42 kilometrů závodu, ještě bych se nejspíš vešel do sedmihodinového limitu, ale byl bych v cíli jeden z posledních a hlavně by to nemělo valného smyslu. Rychlá chůze kolenu nevadí, ale jedinkrát musím popoběhnout přes silnici, aby mne neporazilo auto, a koleno se může zbláznit. No dobře, dobře, vždyť víš, že jsem startovní číslo nechal doma! Čím blíže jsem k Olympijskému stadiónu, tím více maratónců se kolem mne rojí: Částečně jdoucí, částečně už běžící, místní často na kole. Ráno je sice studené, ale obloha bez mráčku, vypadá to, že by mohlo být optimální počasí pro běh. Jeden z běžců má přes triko a kraťasy hozený dlouhý teplý kabát a policisté si ho měří, jestli to spíš než pro pořadatele není práce pro mravnostní.
Davem před stadiónem jsem se protlačil až ke vchodu na tribunu. Budu mít celý stadión pěkně jako na dlani. Nikdo tu není jen tak, většina z diváků má někoho v davu běžců, který postupně plní atletickou dráhu. "Koho tam máte vy?" ptá se vysoký Francouz, když vidí, že fotím. "Měl jsem tam mít sebe," odpovídám. Atmosféra burcovaná rytmickou hudbou dosahuje těsně před startem teploty blízké teplotě varu. Neumím si představit smíšenější pocity.
Zatímco spousta dospělých blbla v běžeckých botách na silnici, děti si užívaly před Olympijským stadiónem po svém
START! Zatímco jeden konec pestrobarevného hada po stometrovém oblouku probíhá branou vstříc dalším dvaačtyřiceti kilometrům, druhému konci trvá ještě asi šest minut, než se vůbec dostane na start. Nejvyšší číslo, které jsem zahlédl, bylo něco přes 12 000. To chvíli trvá, než se taková masa lidí procedí přes jednu bránu, i když je olympijská.
V zadní části už běžci vybíhají doprava k bráně, druhá půlka dlouhého hada ještě stojí
Plán mám jasný. První stanoviště je kousek od stadiónu, kudy budou běžci probíhat asi na svém 8.km, kde bych chtěl trošku fotit a povzbuzovat ty, co budou vzadu. Pak si asi hodinku počkám na první dobíhající, pokusím se vyfotit vítěze a půjdu proti proudu běžců až na konec Vondelparku, kde budu povzbuzovat tím víc a silněji, čím to budou pomalejší běžci. Dobře vím, jak moc to právě oni potřebují, jak je to umí povzbudit a jak to většinu z nich potěší, i když se třeba naoko upejpají nebo se tváří jako by se jich to netýkalo.
Amsterdam zaplavila úplná maratónská řeka
Jedna z dívek na 8.km mi na moje povzbuzování řekla: "Díky!" a za mnou na lavičce si povídají česky matka s dcerou, které doprovázejí někoho z rodiny. Ucho je citlivé na známou řeč. Popocházím, abych se zahřál, protože ve stínu je zima a já docela chápu ty běžce, kteří si vzali k tričku a kraťasům i rukavice. Pole běžců uzavírají dvě Italky v modrém, jedna silně kulhá a kousek ode mne po došlápnutí vykřikne bolestí a odbelhá se na chodník. Drží se za pravé koleno. Kolegyně ji podpírá a mává na organizátory, že bude potřeba doktor. Obě Italky tedy na 8.km končí a já mám jako v kině před sebou ukázku, jak bych nejspíš dopadl, kdybych přes neutuchající úsilí svých strážných andělů zachránit mne před sebou samým do závodu odstartoval.
O nohy jde při maratónu především a dostávají docela zabrat. Není divu, když dělají při běhu takovéhle kejkle
Zachytit nejrychlejší běžce je i na konci maratónu docela potíž. Oni totiž kupodivu běží dost rychle, a když je chcete vyfotit zblízka, ukáže se, že jsou rychlejší než docela rychlý autofokus. Ale vítěze snad na fotce mám. Jestli na poslední křižovatce před stadiónem nezahnul na opačnou stranu, už ho nikdo v těch posledních pár stovkách metrů nemohl předběhnout. A jestli internet nekecá, jeho čas byl opravdu skvělý: 2:05;44 hod. je traťový rekord světové třídy!
Etiopan Getu Feleke pár set metrů před cílem Amsterdamského maratónu. Běží si pro vítězství i pro traťový rekord. A běží setsakramentsky rychle!
No a já se podle plánu přemisťuji do parku, kam svítí sluníčko a je moc příjemně. Pro tohle počasí snad organizátoři museli podplatit mého svatého jmenovce, lepší podmínky si v tomhle období neumím představit. Přicházejí další a další pomalejší a pomalejší běžci, pak střídaví běžci a nakonec už jenom chodci. I mezi nimi to dobře znám. Ale pár kilometrů před cílem ty nejpomalejší čeká drobná zrada: Dobíhají je totiž davy půlmaratónců, jejichž závod byl odstartován až odpoledne. To beru trošku jako podraz, protože z posledních sil dobíhající jednotlivci, kteří potřebují diváckou podporu, se najednou dočista ztratili mezi tisícovkami čerstvějších půlmaratónských nájezdníků, kteří je samozřejmě (a někteří až neurvale) předbíhali. Nic horšího pro motivaci pomalého běžce pár kilometrů před koncem těžkého závodu, si neumím představit. Nevím, smíchání běžců různých závodů na stejné trati mi přijde podivné a výhrůžně na amsterdamské organizátory pozvedám obočí!
Kýženou fotku posledního maratónce jsem tedy nakonec nezískal. Ale běžce jsem pak potkával až do pozdního večera v centru města, kam někteří odkvačili rovnou ze závodu, často dokonce (pěší) cestou na vlakové nádraží. Kupodivu večer jako by se oteplilo, možná jen proto, že se zklidnil ledový vítr, a slunce těsně před západem velmi mile oranžově hřálo. A tu se na nábřeží vyrojily desítky lidiček s dekami, talíři a skleničkami, aby na kamenných nábřežích zdejších grachtů popili víno, zakousli něco dobrého a ve svých zimních kabátech vystavili tváře slunci. Po velkolepém celodenním běžeckém pikniku nastal piknik obyčejný, drobná společná radost na závěr vydařené neděle.
Západ slunce na grachtu
A já si říkám, že když se mi teď podaří uzavřít se svým kolenem nějaký oboustranně přijatelný splátkový kalendář, není vyloučeno, že se - milý a běžcům zaslíbený Amsterdame - bohdá ještě někdy potkáme, abychom si na závěr maratónské neděle mohli na břehu nějakého malebného grachtu při společném pikniku připít dobrým vínem. Už se zase těším!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.