O úskalích slušného vychování

Nevím jak vám, ale mně se někdy zdá, že lidem přináší slušné vychování v dnešní společnosti především komplikace. Když se zamyslím jen nad tím, co všechno jsem si způsobil tím, že jsem se snažil být slušný... Uvedu jen pár ilustračních příkladů:

Ještě dávno za svobodna jsem kupříkladu pomohl ve Staňkově do vlaku mladé paní s kočárkem. Jakmile jsme se rozjeli, přišel si to se mnou na druhý konec jinak prázdného vagónu vyřídit její partner, který sice při nakládání kočárku do vlaku jaksi chyběl, ale pak mi přišel sdělit, že takové, jako jsem já, moc dobře zná: hezké holce jen zblbnou hlavu, pak ji obtěžkají a opustí, pročež on je připraven něco takového utnout v zárodku, takže mi přišel dát do zubů. Do zubů mi sice nakonec nedal, ale jen proto, že se ukázalo, že je-li třeba, dokážu slušnost i odložit a nedělá mi větší problémy přizpůsobit způsob svého jednání tomu, s kým právě hovořím.

Jako čerstvý novomanžel jsem na svatební cestě v Paříži pustil do dveří v metru jakousi krásnou Francouzku, což oči mé tehdejší čerstvé manželky nevyhodnotily jako pouhý nevinný starosvětský projev galantnosti a vyústilo to v nezvykle tichý a oboustranně kontemplativní den.

"Ne, tu svíčkovou už nemáme, tady té paní před vámi jsem dala poslední..." nebo "Tak číslo 36 bude pro dnešek poslední a všichni s vyššími čísly budou muset přijít znovu zítra ráno..." Kolikrát jen jsem to v různých obměnách slyšel, když jsem dal někomu slušně přednost do dveří. Ale přece se nebudu před někoho cpát kvůli kusu žvance nebo kvůli frontě na úřadu či u doktora. 

Při letním výstupu na majestátní horu Fudži jsem zpočátku před sebe slušně pouštěl všechny rychlejší poutníky, což jsem posléze musel pro nedostatek pomalejších poutníků omezit, abych se dostal na vrchol ještě před tím, než ho zasypou přívaly sněhu.

Také jsem netušil, kolik podmračených příbuzných ze širokého okolí dokáže vmžiku aktivovat korpulentní snědá paní, kterou jsem na Malostranském náměstí přátelsky napomenul, že opravdu slušný člověk dokáže ukrotit své atavismy a hodit slupku od banánu do odpadkového koše místo na chodník.

Radši ani nemluvím o nedorozuměních, kdy si ženy, kterým jsem dal přednost do dveří, vysvětlily mé chování ne jako pouhou slušnost, ale naopak jako vypočítavý projev zájmu, a já měl pak potíž vysvětlit a neurazit.

Ale teď promiňte, vidím, že do stejné budovy jako já se chystá vstoupit další zajímavá žena. Ano, už teď tuším, že s ní budou problémy; možná z její emancipované ruky obdržím pár pohlavků, třeba mě za to puštění do dveří dá po americku rovnou k soudu, dnes prostě nevíte. Ale jak máte jednou to prokleté slušné vychování, nemůžete prostě jinak.

Tak tedy, prosím, račte...