O renesanční pětiletce

Za deset let mandátu předešlého prezidenta jsem Pražský hrad, kde jsem byl dříve prakticky každotýdenním hostem, navštívil celkem jen třikrát: Dvakrát se tomu nedalo vyhnout, pokud jsem chtěl vidět danou výstavu, potřetí jsem Hrad navštívil jednoho loňského únorového večera kvůli focení a z té návštěvy pak vzešel speciální blogový článek Mimořádné focení na Pražském hradě. Teď se situace změnila a všechno nasvědčuje tomu, že Pražský hrad bude ke svým návštěvníkům vstřícnější a otevřenější. To jsem si ostatně vyzkoušel prakticky během prvomájového svátku, takže mohu potvrdit, že bezpečnostní prohlídka při vstupu do Královské zahrady je minulostí a za celou dobu, kdy jsem se v areálu překrásné a rozlehlé zahrady pohyboval a fotil, mě nikdo neobtěžoval kvůli bezpečnosti, přestože jsem měl s sebou stativ a batoh s objektivy. Jestli to tak půjde dál, všechno nasvědčuje tomu, že už nebudu muset Pražský hrad obcházet velkým obloukem, jako jsem to dělal donedávna.

Ona se sem tahle fotografie tematicky příliš nehodí, protože nemá s dnešní "renesanční pětiletkou" moc společného. Letohrádek královny Anny, řečený Belveder, je ale krásnou renesanční památkou, takže jsem si vyzkoušel udělat poprvé jeho infračervenou fotku. Dlouhá expozice vymazala všechny procházející návštěvníky zahrady (a že jich ve svátečním slunečném odpoledni bylo!), trochu viditelné zůstaly jen postavy posedávající na lavičkách a postávající ve stínu vpravo od letohrádku. A to byla pouhá šestiminutová expozice, teď si představte, co po nás zbyde z pohledu věčnosti :-).

  

 

Když se od Belvederu pustíte rozsáhlou zahradou ke Lvímu dvoru, nemůžete minout moc zajímavou budovu Míčovny. Tohle místo má pozoruhodnou historii: Míčovna byla postavena v letech 1568-9 stavitelem Bonifácem Wolmutem, dvorním architektem Ferdinanda I, a od začátku tak trochu přitahovala průšvihy: Napřed začala "ujíždět" do sousedícího Jeleního příkopu a musela být krátce po dostavění opravena, v roce 1617 se dokonce zřítila klenba. V polovině 18. století vyhořela a v polovině 19. století byla necitlivě přestavěna pro kasárna. Nový stát v roce 1918 zajistil základní opravy, ale roku 1945 byla budova zasažena dělostřeleckým granátem a opět vyhořela.  

Dlouho jsem si myslel, že Míčovnu si zblízka nikdy neprohlédnu, protože celá Královská zahrada patřila za dob socialistického Československa k nejpřísněji střeženým místům země. Smělo se jen k Belvederu, kousek za Zpívající fontánou už byla hradba hlídaná ozbrojenci, aby snad nikoho nenapadlo navštívit soudruha prezidenta v jeho tehdejším "domečku" u opačného konce zahrady.  Od 90. let je ale zahrada přístupná, tak si kolemjdoucí mohou prohlížet renesanční památku dosyta.

Popravdě, tentokrát jsem si chtěl vyfotit jen jeden konkrétní detail fasády, vůbec mě nenapadlo, že bych si třeba mohl udělat celkový obrázek Míčovny, abyste viděli, odkud jsem příslušný detail vybíral. Nu, napadlo mě to, až když jsem začal psát tento článek, tak jsem aspoň zabrousil do archivu a našel jsem jeden starší podzimní obrázek. Ano, je to zabrané z úhlu a sgrafita moc dobře vidět nejsou, ale aspoň něco.

Začátkem 50. let 20. století byla Míčovna nákladně opravena, velkou část původních renesančních sgrafit se podařilo rekonstruovat Josefu Wagnerovi (je mimo jiné autorem sochy Antonína Dvořáka před Rudolfinem nebo sochy Karla IV. v aule Karolina), ale u jednoho ze středních oblouků se prý nepodařilo dohledat, jak vypadala originální výzdoba, a nějakého zapáleného budovatele napadlo, že se tedy výzdoba udělá zcela nově, pokrokově, ovšem v duchu dávného renesančního stylu, aby nebyl narušen celkový dojem. Musím připustit, že tento záměr se podařilo naplnit, protože ač jsem v životě procházel kolem Míčovny mnohokrát, nikdy jsem si nevšiml té "drobnůstky", kterou byla vyšperkovaná jedna ze ženských postav nad jedním ze středních oblouků.  Mezi výjevy z renesančního světa se totiž skví znak první pětiletky.

Na tomto místě je možná dobré připomenout pro ty mladší, co vlastně byla první pětiletka: Šlo o rozsáhlý a všechna odvětví tehdejší československé socialistické ekonomiky prostupující plán rozvoje a hospodářských výsledků mezi lety 1949 a 1953. Kdo si někdy zkusil vytvořit realistický plán menší firmy na jeden rok, myslím, že si umí udělat obrázek o tom, jak je možné vytvořit plán rozvoje celé společnosti na 5 let dopředu. Ale země si procházela svou obskurní stalinistickou etapou (zvenčí jistě z mnoha pohledů nesmírně zajímavou, ale žít bych v ní opravdu nechtěl), oficiální orgány hlásaly, že vývoj společnosti je možné naplánovat do posledního šroubku, plánu ustupovalo v myslích ideologických velitelů počasí i lidské smýšlení a všechno zlé a těžké bylo dáno výhradně působením imperialismu a vnitřních třídních nepřátel, kterých byla plná vězení i pracovní tábory. A jak bylo tehdy zvykem, kromě řady tehdejších osobností podléhala zjevnému kultu i pětiletka, proti které se nesmělo říct křivého slova, byť jste třeba podle ní mohli pojmenovat své dítě (představuji si chudinku Pětiletku Vápeníkovou a je mi z té představy fakt nedobře).

Začátkem 50. let, kdy rekonstrukce probíhala, se pětiletka skloňovala ve všech pádech (ostatně i rekonstrukce sama byla nesporně položkou všeobjímajícího celospolečenského plánu) a měla i své oficiální "logo": Ozubené kolo s nápisem ČSR, uvnitř něj velkou pětku a uvnitř té pětky srp a kladivo symbolizující sepětí dělnictva a rolnictva. Že se ovšem tento znak kvalifikuje i do omítky jedné z nejvýznamnějších renesančních památek v zemi, to už chce určitou míru představivosti :-).

Tak až se někdy budete procházet Královskou zahradou a půjdete kolem Míčovny, zkuste si ve výtvarně propracované omítce najít ten drobný stalinistický anachronismus, který je dnes chráněn s celou budovou po právu jako významná kulturní a architektonická památka. Tím spíš, že je dnes představená "pražská drobnůstka" zcela absurdním spojením uměleckých stylů, je to pořád jedna z postupně mizejících drobných upomínek na těžkou dobu, na kterou by se z řady důvodů zapomenout rozhodně nemělo.