středa 26. dubna 2023

O úhořích Pepíčcích z pojišťovny

Dnešní pražská drobnůstka je dřívějším přispěním několika autorů již docela dobře veřejně známá, přesto si myslím, že třeba všichni ten dnešní příběh, který se pokusím stručně převyprávět, neznáte, a pokud ho znáte, třeba jste na místě dění - totiž v částečně secesní budově České pojišťovny v pražské Spálené ulici - sami nikdy nebyli, jako jsem to mohl říkat donedávna i já. No a pokud s touto historií jste obeznámeni podrobně, třeba mi budete umět odpovědět na několik všetečných otázek. 

Poprvé jsem o úhoři Pepíčkovi, bytem v krásné secesní kašně ve vstupní hale První české vzájemné pojišťovny ve Spálené ulici na Novém Městě (která dnes s odstupem mnoha let už není ani První, natožpak vzájemná, a zůstala jen - aspoň ve svém názvu - česká) slyšel vyprávět Jana Wericha. Jeho tatínek byl totiž úředníkem téže pojišťovny a prý bral malého Jeníčka do nové budovy svého zaměstnavatele podívat se na - ve středu vnitrozemského velkoměsta docela nečekaného - obyvatele dobré adresy Spálená č.16, úhoře Pepíka.

„Živej ouhoř, kterýho pamatuju, to mi bylo pět let. Tatínek mě vodil dívat se na něj. Lidi to nevěděli, a kdyby to věděli, že ve Spálený ulici žije Ouhoř, kterýmu je přes padesát let, tak by to Čedok moh prodávat…Je tam takovej oválnej mramorovej bazéneček, kterej je vyloženej mozaikou. Ta mozaika měla ostrý hrany a voni tam dávali takový parádní ryby a ty si vy ty hrany roztrhaly bříška a lekly. Tak tam dali písek a nějakej úředník kdysi přines malinkýho ouhoříčka, no a ten tam rostl a rostl, a ten úředník mu dával žížaly, no a potom, aby ten ouhoř měl nějaký úkryt, tak mu tam dali takovou gumovou rouru a von do ní vždycky zalez. Já si pamatuju, že tatínek si vyhrnul rukávy a otočil tu svou naškrobenou manžetu a vysypal ouhoře z roury. Ten tam zběsile jezdil, Jeníček tleskal ručičkama, a pak zase zalez do tý roury – ten ouhoř.“ (citát jsem převzal z webu milujuprahu.cz od Davida Černého, který o "pojišťovacím úhořovi napsal i kapitolu své knihy Nová tajemství Prahy, ale je, myslím, původně z Werichova vyprávění pro jeho dceru Janu z pořadu Táto, povídej).

S námi se dnešní úhoř Pepíček moc nebavil. Když jsme ho na jedné z vycházek Prahou navštívili, byl zalezlý ve své ozdobné rouře (nevím, kdy vzniklo to speciální zdobení, podle mě ještě nedávno byla roura celkem obyčejná, ale nejspíš dostal úhoř před nějakou dobou za své dlouholeté zásluhy o rozzářená očka stovek dětí byteček 1. kategorie. Všimněte si prosím toho tmavého výstupu u spodního okraje roury: To je prosím ocásek.


Udělal jsem si rešerši na internetu, kde se tahle historka v posledních letech dost často cituje, a skoro všechny zdroje se shodují v tom, že rybu chytil ve Vltavě v roce 1914 pojišťovací zřízenec pan Oulík, který se pak o svého úhoře staral až do své smrti, přičemž úhoř se nakonec dožil 62 let a uhynul až v roce 1976. No, ten rok 1914 mi s vyprávěním Jana Wericha moc neladí. Jan Werich se narodil začátkem února 1905 a v roce 1914 už pomalu klepal na dvířka puberty. Umím si sice představit Jana Wericha - když byl v dobrém rozmaru - jak nadšeně tleská ručičkama ještě v sedmdesáti, ale mezi pěti a devítiletým klučíkem je přece jen podstatný rozdíl.

Pak jsem si vzpomněl, že stejnou historku jsem možná kdysi četl i v klasické Knize o staré Praze od Jiřího Horáka (vyšla poprvé v roce 1989) a ona tam opravdu je - v kapitole O stříbrném úhoři. Zde se však uvádějí jiné informace a pro mě důvěryhodnější (tedy ne, že bych občas i pana Horáka nepřistihl při krásném pábení :-)): "Vstupní hala pojišťovny byla ozdobena malou fontánkou, což byl pro podobné secesní interiéry téměř jakýsi nepsaný stylotvorný zákon. A sem, do bazénku této fontánky, kdosi v roce 1912 pro oživení neustále protékající vody vysadil malého úhoře. Byl tehdy dvacet centimetrů dlouhý a byly mu už čtyři roky." A doplňuje ještě pikantní skutečnost že úhoř Pepík byl vlastně ve skutečnosti úhořka Pepička. Pokud by to všechno byla pravda, znamenalo by to, že se "Pepíček I." dožil v secesní umělé tůňce 68 let. Hmmm, je snad tohle směrodatná informace nebo si to pan Horák vycucal z prstu podobně jako třeba v jiné kapitole ohromující skutečnosti o platanech na Kampě? Chvíli jsem hledal a zjistil jsem, že uvedená fakta napsal Jiří Čihař ve své knize O rybách a rybaření z roku 1983, odkud je nejspíš Jiří Horák převzal. A pokud vím, Jiří Čihař nebyl žádný Václav Hájek z Libočan, ale zoologický a rybářský odborník, což podle mě zvyšuje věrohodnost této verze.

Novou budovu pro pojišťovnu vystavěl v letech 1907-1909 osvědčený architekt Osvald Polívka (byl např. spoluautorem Obecního domu v Praze, několika významných bankovních budov v centru města, nebo obrovitého a na svou dobu vpravdě multifunkčního paláce U Nováků. Předpokládám, že budova v Spálené ulici byla tedy Pojišťovně předána do plného užívání v roce 1909 nebo 1910 a nějakou dobu trvalo, než pana Oulíka napadlo přinést do "jezírka" mladého úhoře... Mně by tedy čistě intuitivně rok 1912 jako velký třesk úhořovité enklávy v nové budově pojišťovny docela vyhovoval a domnívám se, že je to vzhledem k okolnostem popsaným v předešlém odstavci letopočet pravděpodobný. Každopádně by mě zajímalo, z jakého zdroje pochází informace o chycení úhoře v roce 1914, nikde se mi nepodařilo najít žádné podrobnosti nebo věrohodný odkaz, spíš se mi zdá, že jeden autor v době internetové tak dlouho opisuje od druhého, až se úplně ztratil původní věrohodný zdroj. Ale samozřejmě nemůžu vyloučit, že někde v archivu pojišťovny se našel zápis dobového kronikáře :-). Tak jako tak, první Pepíček v kašně přečkal bez újmy první i druhou světovou válku i notný kus války studené a svým dlouhým životem se dokonce kvalifikoval do lihu váženého exponátu Národního muzea.

Ať už ale jeho pojišťovací angažmá započalo v kterémkoli roce, stala se z úhoře v secesní kašničce tradice. Když se ukázalo, že bez úhoře je ve Spálené ulici smutno, pojišťovna se pokusila tradici obnovit a v jezírku se objevil Pepíček II., který to ale dlouho nevydržel. Až nový nájemník, třetí toho jména, z roku 1993 se "ujal" a dnes už zde bydlí úctyhodných 30 let.

Když jsme se na úhoře přišli podívat, dostalo se nám zasvěceného výkladu místní paní recepční, která je rozhodně zvyklá o Pepíčkovi mluvit, protože nám řekla spoustu zajímavých praktických informací, např. tu, že dnes se úhoř živí podle rad odborníků ze ZOO skoro výhradně malými rybičkami, které mu jeho pečovatelé kupují a podávají dvakrát týdně, nikoli už tedy červy a žížalami, které mu nosil dávný pan Oulík před dvěma velkými válkami a taky četní návštěvníci. Taky jsme se dozvěděli, že čištění bazénku už nevyžaduje přestěhování úhoře do vedlejší kádě jako dříve, protože to pro rybu bylo stresující a současný Pepíček pak po návratu z dočasného azylu dlouhé dny trucoval ve své rouře a s nikým nekomunikoval, až se občas museli jeho pečovatelé přesvědčit, jestli je stále naživu. 

 

 
 
 
Prý se návštěvníci často ptají, jestli úhoři není v jezírku smutno. Těžko říct, úhoři do hlavy člověk nevidí, tím spíš, když se schovává v trubce. Úhoři jsou ale samotáři, takže by pro ně podle odborníků pobyt "na samotce", zvlášť když se kolem nich pořád něco děje a stačí vystrčit vousy a jste středem pozornosti, nic stresujícího být nemělo. Tomu ostatně nasvědčují i dlouhé životy dvou zdejších obyvatel.

Kdybyste chtěli pojišťováckého úhoře vidět na vlastní oči jako malý Jeníček Werich, jen upozorňuji, že o víkendech je budova nepřístupná, takže to chce přijít někdy v pracovním týdnu. A chutné červíky s sebou brát nemusíte, i když úhoř sám by vám možná poradil něco jiného :-).

 


22 komentářů:

  1. Tak to je velká zajímavost, to by mne nenapadlo že můžou mít v nějaké veřejné budově úhoře....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Výhoda je, že tahle drobnůstka zájemcům neuteče. Maximálně nevykoukne :-)

      Vymazat
  2. Lezarts
    Tomu říkám, oživení byrokracie :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On vlastně úhoř funguje trochu jako marketingový nástroj, láká k návštěvě často prarodiče s vnoučaty a prý je z toho sem tam i nějaký ten nový obchod :-)

      Vymazat
  3. No nene! Díky moc za tip! Snad je tam i nový pan Oulík, co úhoře ochotně vysype z trubky:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že se lidé z pojišťovny snaží nechávat úhoře co nejvíc v klidu, tak bych na vysypávače moc nesázel :-).

      Vymazat
  4. Konzumace červů zajišťuje dlouhovkost

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pojišťovna tak ušetří na pojistném plnění. Aspoň tedy vůči úhořům, s pojištěnými červy je to horší.

      Vymazat
  5. Petře, pro mně je tohle novinka, vůbec jsem netušila, že ve veřejné budově může žít úhoř.
    Kamarád rybář ho jednou chytil na Berounce a lekl se tak, že práskl s prutem a s řevem had, se dal na úprk. Dodnes tato historka baví lidi, nikoli však kamaráda rybáře.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veselá rybářská historka! Já už jsem se do té budovy chtěl jít podívat nesčíslněkrát, ale vždycky do toho vlezlo něco "důležitějšího". Líčila nám paní recepční, kolik tam chodí lidí díky tomu, že tahle historka vyšla nedávno právě v knížce Davida Černého.

      Vymazat
  6. Nedavno jsem cetl zajimavou knihu o uhorich...Ono pohlavi uhoru bylo dlouho zahada, ani pitva nepomuze...prislusne znaky se objevi, az kdyz uhori tahnou do trdlist...Proto se take dloho tradovalo, ze uhori se rodi z bahna...Zda byl uhor kluk ci holka,, je tezko rici..Take pokud nemohou tahnout na trdliste, cekaji na vhodnou prilezitost a dozivaji se pri tom vysokeho veku..Ac je jiste, ze se trou v Sargasovem mori, nikdo je tam pres intenzivni vyzkum nepristihl pri cinu, ani nevidel uhynule uhore po treni spod....To je rozdil proti japonskym uhorum, kde pri treni na obdobnem miste v Tichem oceanu to uz bylo overeno..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajímavé je, že prý těsně před tím, než zakladatel úhoří dynastie uhynul, se proměnil jeho vzhled, "...potemněl hřbet, břicho naopak stříbrně zazářilo a oči se zvětšily do průměru dvou centimetrů", v této "dospělé" podobě pak úhoři putují přes oceán. Dá se tedy říct, že pražská "Pepička" dospěla ve svých 68 letech. Tak to, Honzo, máme ještě čas :-).

      Vymazat
  7. Pěkná zajímavost, i kdybych budovu s kašnou znal, nenapadlo by mě, že v rouře si lebedí živý tvor. Má štěstí, že ta roura má velký průměr a i při tak málo pohybu neztloustne, aby se z roury nevyprostil. Horší by to bylo se sumcem :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se moc líbí, že má úhoř svou trucovnu :-). Jsou prostě okamžiky, kdy lidé ani úhoři o společnost nestojí.

      Vymazat
  8. To je opravdu zajímavý příběh! Takový pididomeček a ještě menší postýlka, mně koukat jenom kousek ven, jsem hodně nesvá! :)

    OdpovědětVymazat
  9. Teda, to jsem vůbec netušila. Velmi zajímavá drobnůstka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vida, žil jsem v domnění, že tuhle historku o úhořích už znají všichni, tak je pošetilé o tom psát blogový článek :-).

      Vymazat
  10. Napsat tenhle článek rozhodně nebylo pošetilé. Taky jsem o úhoři ještě nikdy neslyšela a je to věru romantický příběh, který by byla věčná škoda neznat :-) Spálená ulice už nikdy nebude jako dřív!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je na tom hezky vidět, jak jsme se jako společnost posunuli: Pan Werich prostě úhoře vysypal z trubky, dnes se kolem rybky v domečku chodí po špičkách, aby se snad nepolekala :-). Ale je to jen slabá náplast na to, jak se za tu dobu posunulo soužití člověka a úhoře v řekách.

      Vymazat
  11. No ty brďo, trubka jak pouzdro na diplom a oni si v ní schovávají úhoře Pepíka. :-)

    Občas jezdíme do Hamiltonu a tam mají obchod s rybami a akvárii a v jednom velikém měli murénu. Ta byla proti Pepíčkovi z pojišťovny docela obr, ta by asi do toho futrálu vůbec nevešla. Nevím ale, jestli ještě žije, už jsme tam dost dlouho nebyli. Tedy v tom obchodě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já v takovémhle pouzdře nosím výstavní fotky. Jenomže to moje by se v bazénku rozpustilo a úhoř by je ožižlal :-). No nevím, proti muréně je úhoř zlatej. Přece jen musí pojišťovna taky myslet na svou image a nemůže si do kašničky nasadit třeba piraně :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.