Mistře, nemáte tam nějakej nepovedenej vobraz?

Tato otázka padne ve známé filmové komedii Jiřího Menzela podle Bohumila Hrabala Slavnosti sněženek. A Ferdinand Havlík coby akademický malíř, který udělal "slabikář pro děti, co se z něj učí už deset let" se rozčiluje, že ON chce být zasloužilý umělec a jako takový si nemůže dovolit dělat nějaké zfušované obrazy. Vzpomněl jsem si na tu scénu v týdnu před Velikonocemi, když se jeden takový obraz objevil u mě doma, ač jsem to - navzdory tomu, že jde o mou vlastnoručně udělanou fotku - vůbec neplánoval a dlouho se zdálo, že je to obraz celkem slušný. V tu chvíli jsem zasáhl a "nepovedl jsem si ho" vlastníma rukama.

Nedávno jsem se jako fotograf zase chvilku vznášel na obláčku radostných hřejivých pocitů, protože mě kontaktovala jedna paní, která už - jak se posléze ukázalo - má doma jednu mou fotografii, i s odstupem pěti let se jí ta fotka pořád líbí a vzpomněla si na mě, když v pracovním kolektivu zvažovali, co pořídí jednomu svému kolegovi jako společný dárek k odchodu do důchodu. Mělo by to být nejlépe něco klasického z Prahy, neb kolega je prý jejím milovníkem. Dohodli jsme se celkem rychle; aktualizoval jsem na svém fotowebu nabídku pražských fotek, aby se tam objevily i ty novější, které snad za něco stojí, paní to probrala se svými kolegy a objednali si u mě jedno klasické panoráma Pražského hradu od Smetanova nábřeží (výstavního panoramatického formátu 70x35cm), pravda, velmi neklasicky - protože čistě infračerveně - nasnímané. Srdéčko fotografa mi zaplesalo a hned jsem se nadšeně pustil do práce.

 

 

Poctivě jsem prohlédl obraz při velkém zvětšení, jestli nejsou někde v ploše miniaturní ďubky po vypadlých pixélcích, udělal jsem poslední drobná doladění v počítači, zamluvil jsem termín v tiskárně a domluvili jsme se i na tom, že fotografie bude bez okrajů, adjustovaná na pevné dibondové desce s vnitřním hliníkovým rámem (podobně jsem to tady na blogu ukázal např. v článku Zhmotněná květinová řeka). Asi po týdnu byla zakázka hotová, povedla se a odnesl jsem si ji domů. Potud vše v pořádku.

O víkendu jsem připravil vše potřebné, především kupní smlouvu a autorský štítek, a fotku jsem opečovával, aby ani poletující smítko nenarušilo celkový pozitivní dojem a nějak neubralo kvalitě obrazu. Nakonec jsem fotku pečlivě zabalil, aby mě ani případná aprílová přeprška nemohla cestou zaskočit. Sám jsem byl spokojený, jak všechno šlo podle plánu a zcela bez komplikací.

V pondělí, na kdy jsem měl domluvené předání obrazu, jsem se ráno vypravil do práce, zabalený obraz jsem popadl, zvedl a.... v tu chvíli mi vyklouzl z ruky a upadl z výšky na tvrdou dlažbu obývacího pokoje. Nebylo to z enormně velké výšky, to ne, jen z takové, jakou moje střední nebasketbalová postava skýtá; navíc fotka je na zdánlivě pevné a nerozbitné desce, pád tedy nedoprovázelo žádné řinčení skla nebo jiné fatální zvuky. Kdo ale někdy sledoval, jak probíhají crash testy, tomu muselo být jasné, že během volného pádu nabytá kinetická energie se jen těžko mohla úplně vypařit, a dá se tedy předpokládat, že se aspoň zčásti přeměnila na energii deformační. Škody na poctivě zabaleném balíku nebyly vidět na první pohled. Když jsem je ale obhlédl poctivěji, ukázalo se, že dva rohy obrazu jsou ohnuté a jeden z nich navíc svraštělý jako nos letitého boxera. Asi bude možné desku opatrně "vyklepat" do relativní roviny, ale rozhodně se to nedá vydávat za prvotřídní produkt pro klienta. Kdybych něco takového dostal od svých kolegů v práci já, zpytavě bych si zpětně promítl své konání, abych přišel na to, čím vším jsem jim asi mohl ublížit. 

Hned "od podlahy" jsem zavolal paní z tiskárny, ať začne žhavit stroje, protože moje poslední objednávka měla takový úspěch, že si ji budu nucen zopakovat. Ano, není nad to mít tak věrné klienty, že si sami rozbíjejí své již hotové obrazy, jen aby si mohli co nejrychleji objednat další zakázku. Od stejné podlahy jsem se ještě ve druhém telefonátu stihl omluvit se za to, že budu mít s obrazem oproti dohodnutému času pár dní zpoždění (nakonec ty dny byly tři a to bylo zpracování opravdu expresní). Pro člověka, který si docela zakládá na spolehlivosti a na tom, že co řekne, to platí, docela nepříjemné okamžiky. Navíc když nemá na koho své trampoty svést a komu vynadat. Jak se říká v Cimrmanově Vyšetřování ztráty třídní knihy: "Neplačte, sami jste si to zavinili!" 

Už to, že o celé věci píšu článek na blogu, napovídá, že vše nakonec dopadlo dobře. Nikdo kvůli mně kupodivu nic nepromeškal, obdarovaný kolega nemusel dostat napřed jenom cvičný "voucher na obraz". Zákazníci byli s obrazem nadmíru spokojeni a kdoví, možná se rýsuje i nějaká další budoucí spolupráce. Je ale pravda, že když jsem obraz vezl tramvají a metrem po Praze na místo předání, na všechny, kteří se mu ocitli příliš nablízku - ramenem, špičkou okované boty nebo batohem - jsem velmi výhrůžně syčel. Už ani krok! Jako ortodoxní individualista jsem zvyklý si své obrazy rozbíjet výhradně sám!  

Tak kdybyste někdy vdávali dceru a potřebovali byste lacino nějakej nepovedenej obraz jako Zdena Hadrbolcová ve Slavnostech sněženek, s důvěrou se na mě obraťte. A kdyby náhodou na rozdíl ode dneška v tu dobu nebyl právě skladem, rád vám nějaký vlastnoručně rozbiju či alespoň originálně ohnu, abyste ho měli pěkně čerstvý :-).