V uličkách hlavního města Lefkady

Dobíhají mi poslední dny dlouhé dovolené na ostrově a samozřejmě se ještě snažím poslední čas využít k tomu, co jsem zatím během svého programu nestačil. Proto se dnes nebudu pouštět do moc náročného a propracovaného textu a radši vám ukážu pár obrázků ze sobotního výletu do hlavního města Lefkady. Mám rád jeho uličky, rád se jimi toulám, zahýbám za nejnemožnější rohy, procházím průchody a cesta městem kupodivu stále pokračuje. Po třech odbočeních už dávno nevím, kterým jdu směrem, však ono si mě město srovná, protože dříve či později zase vyjdu někde na mořském pobřeží, u místní laguny. Letos jsem si troufl i trochu fotit místní obyvatele, dokonce jsem se s některými z nich pustil do rozhovoru v lámané a chudičké řečtině. Tak pojďme dnes do uliček starodávného benátského města nakouknout společně:

Nedělní miniglosy č.685

Dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který vychází už patnáctým rokem, budou trochu specifické. Vznikají totiž netradičně na břehu Iónského moře, kde se snažím co nejvíc času věnovat dovolenkovým aktivitám a naopak vůbec se nechci nořit do žabomyších politických a společenských sporů kdesi v odtud tolik vzdáleném středu Evropy. Píšu tedy tohle vydání víceméně kvůli tradičnímu shrnutí vydaných článků, protože těch se od posledních NMg objevilo docela dost. Hlavní část vydání, vlastní miniglosy, naopak odfláknu, abych měl rychle hotovo a mohl zase ke krásnému jarnímu moři :-). Toto vydání tedy bude minimalizované a bude sestávat z drobných nápadů, které se mi podařilo nashromáždit cestou na jih a během pobytu zde a ještě jsem si je navíc stihl poznamenat, protože co si hned zatepla nezapíšu, to propadne peklu :-).

Ještě z Čech jsem zveřejnil článek Nakouknutí mezi profíky o zajímavé zkušenosti z fotosoutěže Color Photography Contest v rámci ambiciózního programu ReFocus Awards. Pak už jsem vyrazil na dvoudenní cestu, jejíž lodní částí, tedy cestou trajektem z Benátek do řecké Igoumenitsy, se zaobíral článek Olejovkou na trajektu.  Pak jsem se vám svěřil, Jak jsem měl strach z pláže Agiofili, takto jedné z nejkrásnějších pláží, kterými tu na ostrově Lefkada disponují. Protože je Lefkada v květnu krásně rozkvetlým koutem země, což by letní prázdninový návštěvník rozhodně netipoval, pár kytiček jsem vám ukázal v článku Lefkadský květinový den. Tentokrát jsme si tu na blogu nečekaně střihli i jeden horor, který si můžete připomenout v článku Kostel svatého Antonína aneb Kde prší housenky. Tradičním jiholefkadským rybářům byl věnovaný článek Rybáři z ranního přístavu. No a na (prozatímní) závěr si přišly na své i poetičtější duše, kterým byla určena básnička Ledová káva a jeden černý čaj, která by rovněž nemohla vzniknout v Praze, protože tam nemá božský Zeus, bohužel, ani jen přechodné bydliště :-). Nu, myslím, že těch článků je dnes tolik, že si exkurze do dřívějšího období i tradiční nakouknutí do blogového archívu necháme na příště, aby toho nebylo najednou příliš. Sedm článků, myslím, pro dnešek bohatě stačí.

Ledová káva a jeden černý čaj

Když jsem v Řecku na svém zamilovaném ostrově Lefkada, kromě řady článků představujících zajímavá místa nebo specifické osobní ostrovní zážitky, které jsou k přečtení v rubrice Črty z Lefkady, vznikne pod vlivem neobyčejného emotivního prostředí sem tam i nějaký ten poetičtější záchvěv než jen strohý popis, jak se kam dostat a co případně odměnit svou pozorností. Takto vzniklo už několik příspěvků do speciální rubriky V řeči mírně vázané, např. při poslední návštěvě před 4 lety básnička Soumrak u moře, nebo už před pradávnými 13 lety básnička Na Lefkadě. Tak snad mi dnes opět po nějaké době prominete ten úkrok do jiného žánru, zvlášť, když v něm má tentokrát roli samotný vládce mezi řeckými božstvy :-).

 

Ledová káva a jeden černý čaj

 

Ledová káva

a jeden černý čaj

a noční rozhovor,

co nechápou ho             

místní makrely a tresky.

Dnes večer totiž

(jen tak na okraj)

zcela výjimečně

mluví sám Zeus česky.

 

Bohové studeného větru

dnes na šalmaje hrají,

citrusy šumí, eukalypty i fíky.

Rozkvetlé větve

se umně proplétají

a světla přístavu

se mění v zpovědníky.

Rybáři z ranního přístavu

Když člověk přijede do takového městečka, jako je Vassiliki na Lefkadě, mimo sezónu, lépe vynikne, že všichni obyvatelé nejsou zcela závislí na turistickém ruchu. Samozřejmě, už se vše schyluje k vrcholu roku, který tu bez nejmenších pochyb představuje turistická sezóna, probíhající cca od začátku června do konce září; v přístavu a v jeho blízkém okolí už otevřely hlavní taverny a obchody a ty zbylé už mají k otevření všechno nachystané a bude to otázkou pár dnů. Ale jsou tu kupříkladu i místní rybáři, kteří se vydávají pravidelně za svým úlovkem, jacísi poslové z dávno minulých věků, kdy se ještě peníze nevydělávaly na facebooku či na youtube, ale bylo zapotřebí si obživu obstarat pěkně přímo.    

Znám od vidění místní rybáře, znám jejich lodě, znám místa, odkud na moře vyjíždějí, a vídám (a slýchám) je v místech, kde loví. Proč jsem vlastně ještě nikdy nenapsal článek o nich? Vždyť vím, že pravidelně každé ráno připlouvají do přístavu po náročné šichtě, někdy s větším, častěji s menším úlovkem. Ryb ubejvá, řeknou stručně a mávnutí ruky jako kdyby bylo mávnutím za lepšími časy, kdy ryb byl pro každého chlapíka s loďkou, odvahou a pevnou rybářskou sítí dostatek.

Kostel svatého Antonína aneb Kde prší housenky

Není to tak dávno, co jsem si na jedné starší mapě (ta nová nic takového neuvádí) všiml, že jen kousek od Lefkady, asi 3 km od pontonového mostu na ostrov (který jsme si mimochodem kdysi podrobně obrazově představili v článku Ostrovem každou hodinu aneb Jak si udobřit partyzána) je na mapě vyznačený kostelík Agios Antonios, tedy kostel svatého Antonína. Cestou na ostrov jsem pozorně vyhlížel, jestli v těch místech nějaký kostelík je a skutečně jsem zahlédl cosi jako cestu stoupající do svahu nad silnicí a nahoře pak nějaké vlaječky prokazující, že mezi divokými keři něco je. A protože ke jménu Antonín mám speciální soukromý vztah, rozhodl jsem se, že kostelík svatého Antonína navštívím, přestože jsem se o něm nikde nic nedočetl a dokonce jsem nikde nenarazil ani na jednu jeho fotografii. Ostatně tím lépe: Pasuji se tedy projednou do role Čerfa - objevitele a ty dnešní fotky budou první :-).

Ranním autobusem jsem se vydal z Vassiliki do hlavního města, to už mám vyzkoušené mnohokrát a opět jsem se ubezpečil, že jde o nejlevnější způsob dopravy v těchto místech: Ať je inflace, jak chce vysoká, cena 3,40 EUR za jízdenku se za celou řadu let nezměnila. Vůbec jsem si neuměl představit, že bych snad měl prožít nějaké vzrušující okamžiky, prostě jsem se chtěl docela obyčejně podívat na jednoho svatého Antonína a za jeho jmenovce zapálit svíčku, protože taková přímluva by měla mít dobrou váhu. 

Lefkadský květinový den

Jedním z pravidelných bodů mého lefkadského programu je i návštěva zdejších zahrad, které zaplňují úrodnou rovinu u městečka Vassiliki mezi mořským pobřežím a věncem okolních hor. Ono tedy - viděno přísnýma očima turistických průvodců - na těch zahradách není nic zvláštního k vidění; jde o velký prostor rozparcelovaný na řadu pozemků, na nichž místní obyvatelé něco pěstují nebo chovají: Najdete tu samozřejmě především rozsáhlé olivové sady, spousty citroníků a pomerančovníků, které mají teď právě úrodný vrchol sezóny, najdete tu vinice, rajčatová pole ale i louky ležící zdánlivě bez užitku. Potkat tu kromě vstřícných obyvatel, kteří na té své části velké společné zahrady velmi tvrdě a celoročně pracují, můžete i stáda ovcí, sem tam se pase kráva nebo kůň. Voní to tu směsí různých vůní, které je radost se nadechnout, a já tudy rád jen tak bez zřetelnějšího cíle bloumám, rozhlížím se a mám tichou radost z toho, že tu můžu být. 

Na cestách zahradami mám s sebou vždycky i foťák, protože tu člověk narazí na velké množství květin i zvířat (a teď nemyslím zdaleka jen zdejší ostré hlídací psy, kteří většinou nejsou žádní mazlilové, ale přísně střeží svůj svěřený prostor, žijí tu různé druhy hadů, neuvěřitelné množství nejrůznějšího hmyzu, potkat tu můžete třeba i jezevce). Když jsem tu fotil před pěti lety, byl jsem natolik okouzlený různobarevnými a všudypřítomnými květnovými květy (do té doby jsem znal vlastně jen letní suchopár a pár květů časného podzimu), že jsem si přivezl spoustu fotek nejrůznějších celkem obyčejných kytiček, které je často možné vidět i na běžném českém palouku, ale až tady na Lefkadě si dokázaly přitáhnout mou pozornost. No a právě takovým způsobem vznikla i fotka, ke které jsem se shodou zvláštních okolností (a bez větších ambicí) loni vrátil, když jsem sestavoval kolekci pro velkou fotografickou soutěž ND Awards, a tenhle nenápadný obrázek celkem obyčejné kytky mi paradoxně přinesl dosavadní největší fotografický úspěch v podobě první ceny a vítězství v kategorii Nature - Flowers.

Jak jsem měl strach z pláže Agiofili

Proslulá lefkadská pláž Agiofili se stala od mé první návštěvy ostrova před dvaceti lety jedním z mých zamilovaných míst. I když jsem se jako neplavec mohl jen cachtat poblíž břehu, byl jsem na této pláži častým hostem. Zpočátku jsem jezdil na ostrov v létě, takže jsem pláž vídal celkem zaplněnou (ale nikdy narvanou), pak jsem začal častěji jezdit na podzim, kdy tu už krásná kamínková pláž byla jen pro pár pravověrných, kterým poskytovala opravdové soukromí. Mám ji spojenou se spoustou zážitků a dost si na ni pamatuji:

Třeba na to, kterak jsem na té pláži zažil nejsilnější následný otřes velkého zemětřesení z roku 2003 (bylo to asi 3 hodiny po hlavním otřesu), takže ze skal nad pláží začaly padat kameny a všichni opékající se zdánliví lenoši (včetně mě) najednou křepce vyskočili a běželi se rychlostí dvou boltů před otřesy schovat do moře (teprve po tomto otřesu byl provoz pláží na nějakou dobu zastaven a zdálo se mi, že otrlí domorodci stejně moc nechápali, proč).

Třeba na to, jak po prvním zářijovém dešti přišel správce, a odnesl všechna lehátka a slunečníky se slovy "pláž skončila" (později jsem zjistil, že mnozí místní to skutečně berou tak, že prvním větším zářijovým deštěm opravdu končí léto, přestože je pak ještě několik týdnů nádherné počasí.

Olejovkou na trajektu

Přemýšlím, kdy jsem naposledy celou noc nespal, tedy myslím opravdu ani minutu. A vychází mi to na můj druhý výstup na Fudži, kdy bylo třeba zvládnout v době od poledne jednoho dne do večera druhého dne náročný výstup s čistým tříkilometrovým převýšením a ne úplně pohodový sestup nazpět do údolí. Jenže to byl docela tvrdý fyzický zápřah a ve fyzickém zápřahu se bdí snadno, protože máte pořád postaráno o nějakou zábavu a vytržení. Samozřejmě příjemné je nespat o promilované noci, ale ruku na srdce, kolik nocí náruživých natolik, aby člověk ani chviličku nezdříml a ráno zase křepek vstal, jsme v životě zažili? Dvě? No, spíš jen jednu, a to ještě mhouřím oči. Jednou jsem dokonce nespal dva dny a dvě noci po sobě, to ovšem s láskou nesouviselo, jen jsme pořádali velký ples chemiků v Lucerně a jedna noc padla na zkoušení připraveného programu a druhá noc na ples samotný.

Ale není žádný velký kumšt nespat, když máte něco zajímavého na práci. Opravdovou výzvou je nespat, když se nic obzvláštního neděje, a vy víte, že nic obzvláštního se dít nebude ani v příštích dlouhých hodinách. Přesně jako teď při mé cestě do Řecka: Organismus se ještě docela nevyrovnal s několikahodinovým přerývaným polospánkem ze včerejšího nočního přejezdu autobusem do Itálie, z plujícího trajektu si nemůžete jen tak odskočit do zajímavějších míst, kromě nechutně předražené satelitní služby tu není mobilní signál a navíc skoro všichni kolem vás už spí. Ostatně, i na mě čeká rozestlaná postel v jedné ze zdejších kajut, jen do ní vskočit. Jenže stísněné prostředí maličkých temných čtyřlůžkových kajut, ve kterých nerozeznáte, jestli je právě noc či den, není nic pro mě. Připadám si tam trochu jako olejovka v krabičce. Nazdar, já jsem olejovka Petr. A jak se jmenuješ ty, sardinko?

Je pravda, že zatím málo nocí při cestách trajektem, plujícím po Středozemním moři mezi Itálií a Řeckem, jsem strávil ve své přidělené posteli. Tím spíš, že při východu slunce už chci být zase na palubě s foťákem v ruce, takže bych se musel nechat probudit mobilem a sesoukat se ráno kolem čtvrté z postele u stropu miniaturní kajuty tak, abych nešlápl na nikoho v přízemí, nikomu omylem nevrazil pár facek a nejlépe ani nikoho neprobudil, což by vůči dalším třem spoluolejovkám v naší na jednu noc pronajaté plechovečce, zaplněné namátkou vybranými spolunocležníky, bylo rozhodně nekolegiální. Skoro vždycky si řeknu že noc dobrovolně probděná v relativně volném prostoru nemůže být o tolik horší než noc spící sardinky.  A totéž se stalo i tentokrát.

Ještě o jedenácté je na chodbách trajektu živo, lidé posedávají na palubě i uvnitř lodi, vedou debaty v různých jazycích a všichni se tváří, že dnes nezamhouří oka a budou mi v této výzvě dobrými kumpány. Kolem půlnoci už se ovšem většina osazenstva rozuteče do svých vlastních plechovek kdesi v útrobách praskajícího, vrzajícího a pohupujícího se stroje. Na noční šichtu na chodbě se nás ve skutečnosti chystá jen pár. Jeden popudlivý stařík vyhubuje řecké obsluze anglicky, že příliš hlasitě bouchla dveřmi a probudila ho tím, což je naprosto nepřijatelné, zatímco jeho křik a spílání probudí úplně všechny ostatní pospávající. Využívám čas, abych si přečetl další kus knihy rozhovorů s Pavlem Landovským, podíval se na svých pár prvních dovolenkových fotek z přestupní stanice v Benátkách a zároveň dobil notebook i mobilní telefon. Zásuvky jsou přesně stejně rozviklané, jako byly před asi sedmi lety, kdy jsem plul touhle lodí naposledy. Mezi návaly únavy, které nutí přivřít na delší dobu oči a poklesnout hlavou, se snažím napsat tyhle řádky o tom, kterak hrdinně nespím. A takovým způsobem se zdánlivě nekonečnou nocí protluču až k ránu.

Je 3:45 a za chvíli začne svítat. Je úžasné vidět, jak výkonnou lampičkou je naše slunce, které dokáže přeprat a zaplašit přízraky tmy nad hladinou, a v temných vodních masách, ze kterých je trochu vidět jen bělavá odstřikující voda kolem lodních boků, jak si veletrajekt razí vodou cestu, zažehne oheň nového dne. Budu se sice tvářit, že fotím, ale ve skutečnosti budu s údivem a pokorou přihlížet zrodu nového dne, ke kterému jsem se probděl.

Už za chvíli přikvačí nejčipernější olejovky ze svých krabiček na snídani, odpočinuté, růžolící a plné energie, a jejich tázavé pohledy budou směřovat k pytlům pod mýma očima v nocí umolousané tváři. Ani se nebudu snažit to vysvětlovat.

P.S.: Fotit během svítání nakonec stejně nešlo; nebe se skrylo za tmavými mračny a na vyšších palubách byly takové nárazy vichru prosyceného mořskou vodou, že jsem foťák radši schoval do batohu. Uvidíme, jestli se do takové sloty bude chtít slunci vůbec vstávat. Jestli ovšem nakonec taky někde neponocovalo jako já.

 

Fotopříloha.

Tohle město známe spíš z jiných souvislostí, nikoli zrovna jako centrum průmyslu. Nebo jste tušili, že Benátky mají i tuhle speciální průmyslovou tvář?

 

 

 

Takhle Benátky známe lépe. Středověké centrum Benátek láká k návštěvě statisíce turistů, leč mně se tentokrát nabízely jen cudně a udržovaly si notný odstup.

 

 

 

 

Moderní trajekt občas nabízel nenechavým očím nečekané průhledy do svých vnitřních prostor s mnohými šancemi na zrcadlení. 

 

"Dobře se dívejte, milé děti, ať si zapamatujete, jak taky můžou vypadat oblaka." :-)

 

 

Stíny lidí opřených na nejvyšší dostupné palubě trajektu z Benátek do Igoumenitsy nasměrovaly tuto fotku k výsledné diagonální kompozici.

 

 

Jednu fotku jsem nakonec ráno z trajektu přece jen udělal: Dávno po východu slunce, když se asi na 10 sekund roztrhaly mraky. Od té doby vládla až do konce plavby už jen mlha a déšť.

Nakouknutí mezi profíky

Fotografických soutěží je - pro ty, kdo se chtějí poměřovat s ostatními,  zkoušet získávat "ostruhy" v obrovité mezinárodní konkurenci a taky objevovat pro sebe zajímavé autory - na světě na výběr jako máku. Nicméně slíbil jsem i zde na těchto blogových stránkách, že v roce 2023 budu uvážlivě volit, kdy a zda vůbec se zase pustím do nějakého toho fotosoutěžení. Po loňských košatých a dost neuvěřitelných zkušenostech, o kterých jsem i zde průběžně referoval, si chci letos opravdu vybírat jen akce, které mě budou něčím hodně motivovat. I proto trvalo skoro čtyři měsíce, než se objevila první letošní taková soutěž: Přihlásil jsem šest svých fotek do soutěže Color Photography Contest v rámci ambiciózního programu ReFocus Awards. Možná to bylo částečně dáno i tím, že poslední dobou mě o něco víc lákaly černobílé fotky, tak jsem si v tomto případě naopak dal za úkol naopak se na barvy speciálně soustředit. A co už by mělo člověka v tomto ohledu pořádně nastartovat než velká soutěž, která má barvy přímo v názvu?

Zajímavé na této soutěži je i to, že má oproti většině ostatních soutěží jinak definovaný profesionální a amatérský status účastníků: Zatímco běžně se za profesionála považuje ten, kdo má nadpoloviční většinu svých příjmů z fotografování, tahle soutěž je na amatéry přísnější a do kategorie profesionálů řadí všechny, co v posledním období získali z focení aspoň nějaké peníze. A tak se dosud oficiálně amatérský Čerf poprvé ocitl v jednom koši s profíky, což je podobné, jako když se judista ze střední váhy najednou ocitne v soutěži "bez rozdílu vah" a po jeho stopách vyrazí smečka dvoumetrákových hromotluků. Naštěstí to ve fotooblasti není tolik otázka fyzického fondu; se soupeři nehrajete "páku" ani neboxujete, ale v soutěži místo vlastních pěstí nastavíte - obraz.

Nedělní miniglosy č.684

Sám jsem zvědav, jak to v dalších týdnech bude s Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který vychází už patnáctým rokem. Výhled mám totiž zatím jen na příští neděli, kterou skoro celou strávím na trajektu z Benátek do Igoumenitsy, takže příští týden zcela jistě NMg nevyjdou. Jak to bude dál, záleží na tom, jestli budu mít na Lefkadě bezproblémový nebo omezený přístup k internetu a jaký si sestavím program fotovýletů ostrovem, které by tentokrát v místech, která už celkem dobře znám, měly zaplnit většinu ze tří jarních řeckých týdnů. Zatím mám v úmyslu dvěma Nedělními miniglosami rozdrolit monolit lefkadských příspěvků, ale jak to bude ve skutečnosti, záleží na řadě věcí, tak si nedělám žádné pevné plány. Dnes je každopádně (v květnu naposledy) ještě celkem normální situace, takže si můžeme nadělit několik "naprosto vážných" zpráv z politiky a společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích. Ale nebojte, opravdu jen maličko :-).

Byť to tak dlouho nevypadalo, od minulé neděle jsem zveřejnil opět dva nové články: Prvním byl další příspěvek do oblíbené rubriky Pražské drobnůstky, který ukázal, že i na ryze renesanční pražské památce může pozorné oko najít nenápadný vzkaz z excitované doby stalinistických 50. let 20. století - O renesanční pětiletce. Druhý článek se tentokrát objevil až v sobotu a je jím na konkrétních příkladech postavené stručné pojednání O úskalích slušného vychování. Z předchozího období ještě připomenu, že je v centru Prahy možné vidět živého úhoře - O úhořích Pepíčcích z pojišťovny.

 

Protože máme za sebou první máj, ještě jednou připojím odkaz na osobní svědectví o drsných podmínkách prvomájových průvodů z druhé poloviny 70. let O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu, ve kterém jsem si s dovolením vystřihl titulní roli. A nově z archivu povytáhnu třeba drobnou úvahu O tom, co jsme všechno nezavinili, což je text, který by se asi dal s minimem změn napsat i dnes, po dlouhých 14 letech. 

 

O úskalích slušného vychování

Nevím jak vám, ale mně se někdy zdá, že lidem přináší slušné vychování v dnešní společnosti především komplikace. Když se zamyslím jen nad tím, co všechno jsem si způsobil tím, že jsem se snažil být slušný... Uvedu jen pár ilustračních příkladů:

Ještě dávno za svobodna jsem kupříkladu pomohl ve Staňkově do vlaku mladé paní s kočárkem. Jakmile jsme se rozjeli, přišel si to se mnou na druhý konec jinak prázdného vagónu vyřídit její partner, který sice při nakládání kočárku do vlaku jaksi chyběl, ale pak mi přišel sdělit, že takové, jako jsem já, moc dobře zná: hezké holce jen zblbnou hlavu, pak ji obtěžkají a opustí, pročež on je připraven něco takového utnout v zárodku, takže mi přišel dát do zubů. Do zubů mi sice nakonec nedal, ale jen proto, že se ukázalo, že je-li třeba, dokážu slušnost i odložit a nedělá mi větší problémy přizpůsobit způsob svého jednání tomu, s kým právě hovořím.

Jako čerstvý novomanžel jsem na svatební cestě v Paříži pustil do dveří v metru jakousi krásnou Francouzku, což oči mé tehdejší čerstvé manželky nevyhodnotily jako pouhý nevinný starosvětský projev galantnosti a vyústilo to v nezvykle tichý a oboustranně kontemplativní den.

O renesanční pětiletce

Za deset let mandátu předešlého prezidenta jsem Pražský hrad, kde jsem byl dříve prakticky každotýdenním hostem, navštívil celkem jen třikrát: Dvakrát se tomu nedalo vyhnout, pokud jsem chtěl vidět danou výstavu, potřetí jsem Hrad navštívil jednoho loňského únorového večera kvůli focení a z té návštěvy pak vzešel speciální blogový článek Mimořádné focení na Pražském hradě. Teď se situace změnila a všechno nasvědčuje tomu, že Pražský hrad bude ke svým návštěvníkům vstřícnější a otevřenější. To jsem si ostatně vyzkoušel prakticky během prvomájového svátku, takže mohu potvrdit, že bezpečnostní prohlídka při vstupu do Královské zahrady je minulostí a za celou dobu, kdy jsem se v areálu překrásné a rozlehlé zahrady pohyboval a fotil, mě nikdo neobtěžoval kvůli bezpečnosti, přestože jsem měl s sebou stativ a batoh s objektivy. Jestli to tak půjde dál, všechno nasvědčuje tomu, že už nebudu muset Pražský hrad obcházet velkým obloukem, jako jsem to dělal donedávna.

Ona se sem tahle fotografie tematicky příliš nehodí, protože nemá s dnešní "renesanční pětiletkou" moc společného. Letohrádek královny Anny, řečený Belveder, je ale krásnou renesanční památkou, takže jsem si vyzkoušel udělat poprvé jeho infračervenou fotku. Dlouhá expozice vymazala všechny procházející návštěvníky zahrady (a že jich ve svátečním slunečném odpoledni bylo!), trochu viditelné zůstaly jen postavy posedávající na lavičkách a postávající ve stínu vpravo od letohrádku. A to byla pouhá šestiminutová expozice, teď si představte, co po nás zbyde z pohledu věčnosti :-).