Jak jsem měl strach z pláže Agiofili

Proslulá lefkadská pláž Agiofili se stala od mé první návštěvy ostrova před dvaceti lety jedním z mých zamilovaných míst. I když jsem se jako neplavec mohl jen cachtat poblíž břehu, byl jsem na této pláži častým hostem. Zpočátku jsem jezdil na ostrov v létě, takže jsem pláž vídal celkem zaplněnou (ale nikdy narvanou), pak jsem začal častěji jezdit na podzim, kdy tu už krásná kamínková pláž byla jen pro pár pravověrných, kterým poskytovala opravdové soukromí. Mám ji spojenou se spoustou zážitků a dost si na ni pamatuji:

Třeba na to, kterak jsem na té pláži zažil nejsilnější následný otřes velkého zemětřesení z roku 2003 (bylo to asi 3 hodiny po hlavním otřesu), takže ze skal nad pláží začaly padat kameny a všichni opékající se zdánliví lenoši (včetně mě) najednou křepce vyskočili a běželi se rychlostí dvou boltů před otřesy schovat do moře (teprve po tomto otřesu byl provoz pláží na nějakou dobu zastaven a zdálo se mi, že otrlí domorodci stejně moc nechápali, proč).

Třeba na to, jak po prvním zářijovém dešti přišel správce, a odnesl všechna lehátka a slunečníky se slovy "pláž skončila" (později jsem zjistil, že mnozí místní to skutečně berou tak, že prvním větším zářijovým deštěm opravdu končí léto, přestože je pak ještě několik týdnů nádherné počasí.

Třeba na to, jak jsem na podzim roku 2007 běhal každé ráno k pláži a zpět v rámci tréninku na svůj první athénský maratón.  

Třeba na to, jak můj kolega z práce neodolal soustavnému tlaku mého vyprávění o krásném ostrově a nádherné pláži Agiofili, na ostrov skutečně vyrazil na dovolenou v tom největším srpnovém vedru a pak mi už z první cesty na pláž zoufale telefonoval, že jdou pěšky už tři čtvrtě hodiny, nejsou si jisti, jestli je to vůbec správná cesta, je vedro k nesnesení a manželka začíná už první den pobytu nahlas projevovat nespokojenost s výběrem destinace (už nikdy jsme se k tématu jeho dovolené na Lefkadě nevrátili a nejspíš proto jsme pořád kamarádi :-)).

Třeba na to, jak vyčůraní čeští (jak typické!) turisti brzy zjistili, že lodní taxík na pláž Agiofili se platí až při odpolední zpáteční cestě, tak i když jim jinak bylo zatěžko udělat krok, kvůli těm (tehdy) dvěma nebo třem eurům byli ochotni jít zpátky svým tempem víc než hodinu pěšky a ještě celou cestu nadávat na horko, únavu, drahotu, na Řeky a vůbec na všestranně těžký život českého dovolenkáře. 

Je pravda, že poslední dobou jsem se trochu bál se na pláž Agiofili vypravit, abych si ji pokud možno uchoval v paměti takovou, jakou jsem ji měl rád. Během posledních let se totiž rozjely některé kroky ke "zprůmyslnění" pláže. Původně kamenitá a místy - zejména po vydatných deštích - obtížně schůdná cesta byla honosně vyasfaltována, rozšířena a prodloužena (dřív se dalo zaparkovat jen tak, že zbývala k pláži ještě čtvrthodinka pěšky), a logicky se zvýšil zájem i o přilehlé pozemky, na kterých vyrůstají jako houby po dešti další nová ubytovací zařízení. Nad pláží bylo postaveno velkokapacitní parkoviště.  V sezóně je pláž vybavena nepoměrně lépe než kdysi, je tu prý i bar a postupně roste další zázemí.

Nebyl jsem na té pláži pěkných pár let a včera jsem to konečně s určitými obavami risknul. Jsem staromilec a opravdu se nedomnívám, že krásným místům pomůžeme být ještě krásnější, když je zpřístupníme tak, aby se tam mohlo nahrnout co nejvíc lidí. ale už jsem si zvykl, že všechen ten vzývaný báječný civilizační pokrok je souborem dílčích změn, které jsou každá sama za sebe povýtce změnami k horšímu :-). Nebyl jsem tedy rád ani za asfaltovou cestu, ani za parkoviště, ani za už hotové (a další rozestavěné) nové domy, které kolem cesty vznikají a nezadržitelně budou dál vznikat. Ale pláž samotná, ta mě trochu uklidnila - je totiž pořád stejně krásná jako kdysi, včera o to víc, že čelila mohutným vlnám od otevřeného moře. Celkově na ni včera byli dva lidé, pro které samozřejmě nestojí za to zprovozňovat bar ani jakékoli další služby.

Na pláži byli v době, kdy jsem tudy procházel, všehovšudy dva lidé, z nichž jeden se právě koupal a druhý slunil. Oproti létu (hlavně srpnu, kdy ostrov zažívá přívaly Italů), kdy je tu v posledních letech doslova hlava na hlavě, je to opravdu příjemná změna. Fotka je dělaná ze skalního ostrohu, u kterého kdybyste došli na konec, byli byste na místě, odkud největší odvážlivci skáčou do moře. Jinak odtud můžete ocenit, že pro případ zemětřesení je pláž Agiofili vybavena náramně, protože kameny mají dost prostoru na řádný rozjezd. Ostatně řekl bych, že kameny, které jsou teď rozesety na pláži, také byly původně součástí svahu a teprve vnější pohnutka je přiměla podlehnout znění zákonů gravitace a podívat se zblízka, jestli je oblázková pláž i zdola tak pěkná, jak ji líčí barevné fotografie v průvodcích. (Poznámka PVa: JE!)

 

V dálce se rýsuje pobřeží Ithaky a Kefalonie, ostrovů, které jsou z lefkadské pláže Agiofili o dost dál, než to z fotky na první pohled vypadá. Jakmile začne foukat vítr, ženou se sem z otevřeného moře docela velké vlny, no a teď v posledních dnech jsem zachytil dokonce meteorologické výstrahy před silným větrem; není tedy divu, že celé "nižší patro" pláže, které je v klidných dnech obsazené těmi, kdo to chtějí mít do vody opravdu blízko, je zaplavováno mohutnými přívaly.

Vychází mi z toho jednoznačný závěr: V květnu se není třeba bát vyrazit na pláž Agiofili. Je v tu dobu prázdná, nádherná, dá se na ní slunit, dá se na ní - jste-li trochu otužilejší a odolní větším vlnám - koupat. Nikdo vás tam nebude rušit, snad jen občas jeden kolemjdoucí vobejda s fotoaparátem. A co bude s pláží ve vrcholné sezóně, to už je mimo naši kontrolu... 

 

P.S.: Místním nadšencům se podařilo vytyčit po okolí Vassiliki několik značených cest pro chodce i cyklisty. Odhlížím teď od toho, že jsem už řadu směrovek viděl vyvrácených, otočených, ohnutých nebo úplně rozbitých, ale chci poukázat na to, že v rámci této aktivity byla zprovozněna cesta přes kopec od pláže Agiofili k nepoměrně menší, méně známé a taky méně zajímavé pláži Amousso. Hned jsem si tuhle celkem náročnou trasu mohl vyzkoušet a líbila se mi, byť jsem se z ní vrátil dost utrmácený (za což ovšem nemohla ani tak zmíněná cesta jako dlouhý návrat přes vesnice Marandochori a Kondarenu).

Na pláž Amousso je možné se dostat od pláže Agiofili po (mírně) značené cestě "lefkadskou džunglí", která doslova skokově přechází v civilizovanou zabydlenou rekreační oblast. V Řecku není zdaleka takový problém něco postavit, problém bývá to delší dobu standardně udržovat, tak jsem zvědav, jak bude tahle "lesní" propojka dvou pláží fungovat za deset let.