Kostel svatého Antonína aneb Kde prší housenky

Není to tak dávno, co jsem si na jedné starší mapě (ta nová nic takového neuvádí) všiml, že jen kousek od Lefkady, asi 3 km od pontonového mostu na ostrov (který jsme si mimochodem kdysi podrobně obrazově představili v článku Ostrovem každou hodinu aneb Jak si udobřit partyzána) je na mapě vyznačený kostelík Agios Antonios, tedy kostel svatého Antonína. Cestou na ostrov jsem pozorně vyhlížel, jestli v těch místech nějaký kostelík je a skutečně jsem zahlédl cosi jako cestu stoupající do svahu nad silnicí a nahoře pak nějaké vlaječky prokazující, že mezi divokými keři něco je. A protože ke jménu Antonín mám speciální soukromý vztah, rozhodl jsem se, že kostelík svatého Antonína navštívím, přestože jsem se o něm nikde nic nedočetl a dokonce jsem nikde nenarazil ani na jednu jeho fotografii. Ostatně tím lépe: Pasuji se tedy projednou do role Čerfa - objevitele a ty dnešní fotky budou první :-).

Ranním autobusem jsem se vydal z Vassiliki do hlavního města, to už mám vyzkoušené mnohokrát a opět jsem se ubezpečil, že jde o nejlevnější způsob dopravy v těchto místech: Ať je inflace, jak chce vysoká, cena 3,40 EUR za jízdenku se za celou řadu let nezměnila. Vůbec jsem si neuměl představit, že bych snad měl prožít nějaké vzrušující okamžiky, prostě jsem se chtěl docela obyčejně podívat na jednoho svatého Antonína a za jeho jmenovce zapálit svíčku, protože taková přímluva by měla mít dobrou váhu. 

Tentokrát jsem se nikde nezdržoval, šel jsem rovnou z autobusu, takže kolem pevnosti Agia Mavra jsem procházel už celkem brzo ráno, tak mi žádné horko nevadilo. Samozřejmě, silný provoz na zdejší silnici je pro pěšího cestovatele nepříjemný, ale s tím jsem po předchozích zkušenostech už počítal.

Ochranný příkop benátské pevnosti Agia Mavra (Santa Maura), která bránívala vstup na ostrov.

 

 

Asi po třičtvrtěhodině jsem objevil tabulku s šipkou k úzké pěšině stoupající do svahu nad silnicí zarostlého hustými křovisky. Kostel tady tedy opravdu je! 

 

Ještě před tím, než jsem vstoupil na lesní pěšinku, všiml jsem si, že se přímo přede mnou ve větru houpe pozoruhodná barevná chlupatá housenka, kterou jsem ještě neviděl. Protože jsem si myslel, že je to jedinečná příležitost vyfotit si takové stvoření pěkně zblízka, zkoušel jsem vlající housenku zaostřit, což vůbec nebylo jednoduché, protože na svém vláknu spuštěném odkudsi shora ze stromu doslova létala ze strany na stranu. Ale kdy dostanu další podobnou šanci, říkal jsem si.

 

 

Pak jsem se podíval na svůj černý batoh a na něm se kupodivu promenovalo asi pět dalších podobných housenek, jednu s obzvláště přátelským kukučem vám zde mohu představit z ánfasu. Postupně mi začalo docházet, že lezou-li housenky po batohu, je dost velká pravděpodobnost, že dříve či později polezou i po mně. Ještěže mi housenky nevadí, pochvaloval jsem si.

 

 

Když jsem vstoupil do lesíka, ukázala se skutečnost v plném rozsahu: Lesík byl totiž doslova obsypaný housenkami: Spouštěly se na svých vláknech ze stromů po stovkách, visely úplně všude a všude lezly. Tvořily tak docela fujtajblovou směs s velkými masitými pavouky, kteří měli pěšinu přepásanou z jedné strany na druhou hustými sítěmi. Bylo vidět, že ke zdejšímu svatému Antoníčkovi se nejspíš moc nechodí anebo jsem si vybral k návštěvě ten nejhorší myslitelný čas. Ale což, aspoň tu svou zapálenou svíčku nebudu mít úplně zadarmo.

Cesta ke kostelu není nijak dlouhá,, jde o několik serpentýn vzhůru svahem, aby člověk obešel skálu, do které je kostel vnořený. Ovšem tuto cestu, která by za normálních podmínek zabrala maximálně 10 minut, jsem šel opatrně a s různými zacházkami a obchůzkami víc než hodinu. Když se ztišil vítr i hluk zdola od silnice, zdálo se, že prší, tak věrohodné byly zvuky dešťových kapek. Asi už ale tušíte, že vůbec nešlo o kapky deště - ze stromů prostě pršely housenky!

 

 

V posledním úseku je cesta chráněna kovovým zábradlím, ale moc nedoporučuji se zábradlí přidržovat. Víte proč?

 

 

Protože ze zábradlí si housenky udělaly mnohaproudou dálnici. Omlouvám se za trochu odfláknuté zaostření, ale popravdě jsem neměl velkou chuť v těch nejexponovanějších místech setrvávat déle, než bylo nezbytně nutné. Tentokrát jsem opravdu nedostál své pověsti pomalého fotografa :-).

 

 

Konečně jsem se dostal pod přístřešek, který patří ke kostelíku. Vypadalo to spíš jako zastřešená vyhlídková terasa než kostel a začínalo být jasné, že kostelík samotný bude jaksi hlouběji. I na přístřešku byla samozřejmě spousta housenek, ale aspoň v těchto místech tolik nepadaly, takže to tu bylo o něco klidnější.

 

 

Pod přístřeškem už bylo umístěné nějaké bohoslužebné náčiní, zejména svícny. Výborně, zapálit svíčku a vyžádat si příslušné konkrétní přímluvy tedy bude možné. Do bíle natřené zdi/skály pak vedly dvoje zelené dveře. Sice jsem se trochu bál, že se na mě ze dveří vyvalí další masa housenek, ale přesto jsem odhodlaně vstoupil dovnitř s tím, že třeba budu mít štěstí a uvnitř bude číhat jen - ve srovnání s housenkami celkem sympatický - šavlozubý tygr.  

 

 

Ocitl jsem se v rozsáhlé skalní výduti, či jeskyni, chcete-li, která byla zařízena jako regulérní kostel včetně malovaných ikon na ikonostasu. Napřed jsem si myslel, že kostel bude mít podobný jeskynní charakter jako lefkadský kostelík, o kterém už jsem kdysi psal - jeskynní "undergroundový" kostelík Agios Stefanos., ale proti němu byl svatý Antonín mnohem "normálnější", jde prostě o kostel ve skále, který má ovšem základní atributy běžného "velkého" kostela.

    

  

 

 

Zrovna moc míst pro sedící návštěvníky v tomto kostele tedy není.

 

 

 

 

Trochu mě znervózňovalo pomyšlení, že budu muset projít zakletým housenkovým lesem ještě při cestě zpět. I proto jsem nijak z celkem bezpečného prostoru kostelíka nespěchal a užíval jsem si výhledy na okolní mořskou lagunu.

 

 

 

 

Na dohled od svatého Antonína je i tento docela známý ostrovní kostelík Agios Nikolaos stojící na malému ostrůvku, kterému říkám soukromě "ostrůvek Siciliánů", což je samozřejmě nesmysl, protože jednak by se sem moc Siciliánů nevešlo a hlavně občas používané jméno "Sikelianos" má ostrůvek proto, že zde po určité období svého života žil významný řecký básník a lefkadský rodák Angelos Sikelianos se svou ženou Evou. Bohužel, nedostal jsem se přímo na ostrůvek, k tomu bych potřeboval loďku, ale výhled od protějšího jeskynního kostela Agios Antonios byl docela vyhovující.

 

  

  

 

 

Nakonec jsem si z čistě praktických důvodů koupil hned dvě svíčky: Jednu jsem zapálil podle původního plánu a jednu jsem si vzal s sebou jako nástroj proti visícím housenkám a proti napnutým pavučinám. Normálně tuhle černou práci obstarává můj stativ, ten jsem ovšem na tento výlet nepřibral, tedy jsem vzal zavděk tenkou svíčkou a když jsem došel zpět dolů k silnici na okraj housenkového království, už jsem měl docela zkušenosti, jak se s překážkami v cestě efektivně vypořádat. Nemůžu ale vyloučit, že jsem nezasvěcenému vnějšímu pozorovateli mohl připomínat nebezpečného šílence bojujícího ve své mysli s neviditelnými přízraky nebo upíry. 

 

Tím, s čím jsem ale na tomto výletě hlavně bojoval, byla tahle celkem zajímavě barevná housenka, kterou jsem si nakonec vyfotil ještě jednou v detailu. Když se na to stvoření podíváte, nepřipadají vám jeho barvy naprosto úžasné? Napřed modré páry výrůstků, pak červené, kruci, to mi neříkejte, že to všechno zvládla pouhá suchá evoluce, to přece musela navrhnout nějaká umělecká kreativní duše! Ale co naplat - když je tahle housenka jedna, je to boží zázrak, když je jich milion, není to nic moc :-).

 

 

 

Na zpáteční cestě na Lefkadu jsem se ještě zastavil u pevnosti Grivas (Teke), o které už jsem podrobně psal v článku Pevnost Grivas aneb Na hradě Aliho Paši. Jestli vám připadá přiložená fotka jako pořízená konečně v bezpečí, měli byste asi vědět, že vlevo mimo záběr  čekali jen pár centimetrů od mých lýtek dva obrovští rozzuřeně vycenění psi, kteří nejspíš vybírali od fotografů výpalné a když zjistili, že hodlám jen tak odejít a nic jim nedat, zuřivě na mě doráželi ještě asi 100 metrů, přičemž jejich zuby neměly do v textu zmíněného šavlozubého tygra daleko. Při vší úctě ke svatému Antonínovi - proti těm dvěma baskervillům už jeho svíčka moc nezabírala, musel jsem místo ní nasadit předstíraný nezájem a tvářit se, že tam psíci vůbec nejsou, i když tam tedy velmi hlasitě (a blízko) byli. Nakonec se přece otočili a spokojili se s tím, že mě zahnali na ústup.

  

Už nedaleko od dnes představeného kostela svatého Antonína připravují stavební stroje novou moderní silnici na Lefkadu. Popravdě, opravdu nevím, jak se jí podaří jeskynnímu kostelíku vyhnout - z jedné strany je pevná skála, z druhé moře. Padne snad kostel za oběť dopravnímu pokroku? To bych věru nerad. Tak uvidíme cca za rok, jestli kostel přežije a s ním i celé pěkně vypečené housenkové království :-).