neděle 14. května 2023

Olejovkou na trajektu

Přemýšlím, kdy jsem naposledy celou noc nespal, tedy myslím opravdu ani minutu. A vychází mi to na můj druhý výstup na Fudži, kdy bylo třeba zvládnout v době od poledne jednoho dne do večera druhého dne náročný výstup s čistým tříkilometrovým převýšením a ne úplně pohodový sestup nazpět do údolí. Jenže to byl docela tvrdý fyzický zápřah a ve fyzickém zápřahu se bdí snadno, protože máte pořád postaráno o nějakou zábavu a vytržení. Samozřejmě příjemné je nespat o promilované noci, ale ruku na srdce, kolik nocí náruživých natolik, aby člověk ani chviličku nezdříml a ráno zase křepek vstal, jsme v životě zažili? Dvě? No, spíš jen jednu, a to ještě mhouřím oči. Jednou jsem dokonce nespal dva dny a dvě noci po sobě, to ovšem s láskou nesouviselo, jen jsme pořádali velký ples chemiků v Lucerně a jedna noc padla na zkoušení připraveného programu a druhá noc na ples samotný.

Ale není žádný velký kumšt nespat, když máte něco zajímavého na práci. Opravdovou výzvou je nespat, když se nic obzvláštního neděje, a vy víte, že nic obzvláštního se dít nebude ani v příštích dlouhých hodinách. Přesně jako teď při mé cestě do Řecka: Organismus se ještě docela nevyrovnal s několikahodinovým přerývaným polospánkem ze včerejšího nočního přejezdu autobusem do Itálie, z plujícího trajektu si nemůžete jen tak odskočit do zajímavějších míst, kromě nechutně předražené satelitní služby tu není mobilní signál a navíc skoro všichni kolem vás už spí. Ostatně, i na mě čeká rozestlaná postel v jedné ze zdejších kajut, jen do ní vskočit. Jenže stísněné prostředí maličkých temných čtyřlůžkových kajut, ve kterých nerozeznáte, jestli je právě noc či den, není nic pro mě. Připadám si tam trochu jako olejovka v krabičce. Nazdar, já jsem olejovka Petr. A jak se jmenuješ ty, sardinko?

Je pravda, že zatím málo nocí při cestách trajektem, plujícím po Středozemním moři mezi Itálií a Řeckem, jsem strávil ve své přidělené posteli. Tím spíš, že při východu slunce už chci být zase na palubě s foťákem v ruce, takže bych se musel nechat probudit mobilem a sesoukat se ráno kolem čtvrté z postele u stropu miniaturní kajuty tak, abych nešlápl na nikoho v přízemí, nikomu omylem nevrazil pár facek a nejlépe ani nikoho neprobudil, což by vůči dalším třem spoluolejovkám v naší na jednu noc pronajaté plechovečce, zaplněné namátkou vybranými spolunocležníky, bylo rozhodně nekolegiální. Skoro vždycky si řeknu že noc dobrovolně probděná v relativně volném prostoru nemůže být o tolik horší než noc spící sardinky.  A totéž se stalo i tentokrát.

Ještě o jedenácté je na chodbách trajektu živo, lidé posedávají na palubě i uvnitř lodi, vedou debaty v různých jazycích a všichni se tváří, že dnes nezamhouří oka a budou mi v této výzvě dobrými kumpány. Kolem půlnoci už se ovšem většina osazenstva rozuteče do svých vlastních plechovek kdesi v útrobách praskajícího, vrzajícího a pohupujícího se stroje. Na noční šichtu na chodbě se nás ve skutečnosti chystá jen pár. Jeden popudlivý stařík vyhubuje řecké obsluze anglicky, že příliš hlasitě bouchla dveřmi a probudila ho tím, což je naprosto nepřijatelné, zatímco jeho křik a spílání probudí úplně všechny ostatní pospávající. Využívám čas, abych si přečetl další kus knihy rozhovorů s Pavlem Landovským, podíval se na svých pár prvních dovolenkových fotek z přestupní stanice v Benátkách a zároveň dobil notebook i mobilní telefon. Zásuvky jsou přesně stejně rozviklané, jako byly před asi sedmi lety, kdy jsem plul touhle lodí naposledy. Mezi návaly únavy, které nutí přivřít na delší dobu oči a poklesnout hlavou, se snažím napsat tyhle řádky o tom, kterak hrdinně nespím. A takovým způsobem se zdánlivě nekonečnou nocí protluču až k ránu.

Je 3:45 a za chvíli začne svítat. Je úžasné vidět, jak výkonnou lampičkou je naše slunce, které dokáže přeprat a zaplašit přízraky tmy nad hladinou, a v temných vodních masách, ze kterých je trochu vidět jen bělavá odstřikující voda kolem lodních boků, jak si veletrajekt razí vodou cestu, zažehne oheň nového dne. Budu se sice tvářit, že fotím, ale ve skutečnosti budu s údivem a pokorou přihlížet zrodu nového dne, ke kterému jsem se probděl.

Už za chvíli přikvačí nejčipernější olejovky ze svých krabiček na snídani, odpočinuté, růžolící a plné energie, a jejich tázavé pohledy budou směřovat k pytlům pod mýma očima v nocí umolousané tváři. Ani se nebudu snažit to vysvětlovat.

P.S.: Fotit během svítání nakonec stejně nešlo; nebe se skrylo za tmavými mračny a na vyšších palubách byly takové nárazy vichru prosyceného mořskou vodou, že jsem foťák radši schoval do batohu. Uvidíme, jestli se do takové sloty bude chtít slunci vůbec vstávat. Jestli ovšem nakonec taky někde neponocovalo jako já.

 

Fotopříloha.

Tohle město známe spíš z jiných souvislostí, nikoli zrovna jako centrum průmyslu. Nebo jste tušili, že Benátky mají i tuhle speciální průmyslovou tvář?

 
 
Takhle Benátky známe lépe. Středověké centrum Benátek láká k návštěvě statisíce turistů, leč mně se tentokrát nabízely jen cudně a udržovaly si notný odstup.
 
 
 
Moderní trajekt občas nabízel nenechavým očím nečekané průhledy do svých vnitřních prostor s mnohými šancemi na zrcadlení. 

 

"Dobře se dívejte, milé děti, ať si zapamatujete, jak taky můžou vypadat oblaka." :-)

 

 

Stíny lidí opřených na nejvyšší dostupné palubě trajektu z Benátek do Igoumenitsy nasměrovaly tuto fotku k výsledné diagonální kompozici.

 

 

Jednu fotku jsem nakonec ráno z trajektu přece jen udělal: Dávno po východu slunce, když se asi na 10 sekund roztrhaly mraky. Od té doby vládla až do konce plavby už jen mlha a déšť.




29 komentářů:

  1. No sláva! Zdá se, že jsi zdárně doplaval v krabičce od sardinek až do cíle a čeká tě fůra bezstarostných dní a nevázané zábavy. Užij si to podle svých představ a poděl se občas o nějaké lahůdky. :-)

    To byl dobrý nápad schovat při nevlídném počasí foťák do batohu. My takhle mou neopatrností málem přišli o dost dobrý aparát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měli jsme plout 26 hodin, vyrazili jsme s dvouapůlhodinovým zpožděním a byli jsme v cíli o hodinu dřív, než předpovídal jízdní řád, když se vyrazí včas. Nejspíš jsme soutěžili o Modrou stuhu :-).

      Vymazat
  2. Industriální Benátky jsou krásné, na trajektové zrcadlení jsem koukal snad deset minut a kochal se, podobně jako jeden známý pan doktor ze střediskové vesničky. PS: Olejovka Petr, to zní hrdě!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za každé takové kochání jsem moc rád. Od trajektového zrcadlení jsem měl tři různé černobílé varianty a to bylo pane přemýšlení, kterou vybrat :-).

      Vymazat
  3. Myslim, ze trajektem jsem jel jen ve dne, a mozna jednou v noci, ale to jsem nespal v kajute....no zazitek...Induszrialni Benatky nafotit je zasluzne, clovek i kdyz jede kolem upira svuj zrak na historickou cast...Zda se mi dost neobvykle jet do Recka trajektem z Benatek, obvykle trasy jsou jizneji..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já měl jednou nějakým nedopatřením kajutu sám pro sebe a ještě nějakou speciální s okénkem, tak tu cestu jsem si tenkrát užíval a ani mě nenapadlo ponocovat :-).

      Vymazat
  4. Zrcadleni je famozni a pohled na protrhane mraky mi pripomina mzourani pres sklenenou kulicku. Krasny vylet, tesim se na dalsi naloz!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsem se lehounce aklimatizoval, tzn. spal devět a půl hodiny, což se mi tedy normálně nestává. Je tady wifi, tak o sobě určitě budu dávat vědět :-).

      Vymazat
  5. Nevím co by mne ničilo víc, zda olejovkovitost kajuty nebo možnost (ne)spat někde v křesle, či kde jsi seděl. Já totiž musím na spaní mít klid, prostor a polohu ležmo. Proto taky nikdy neusnu v autobuse i když se vyráží třeba ve tři ráno. A ani v autě či křesle. Já neumím spát v sedě. Fotky jsou báječné a musím říct, že tvoje černobílé období je špičkové. Zjistila jsem, že z těch cca 30 fotek na výstavu je jich jen 10 barevných. Zbytek taky čb. Takže si říkám jestli to nebude na zdejší lidi moc depresivní....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně spaní vsedě problémy nedělá, jen je samozřejmě o poznání lehčí a méně kvalitní. Na tvoje fotky jsem zvědavý, ten poměr 2:1 ve prospěch černobílých mě překvapuje, ale o to jsem zvědavější :-).

      Vymazat
    2. Ono je to asi proto, že květinových (a že je fotím nahusto) je tam výjímečně málo. Jinak jsou to většinou městské fotky z cest a zjistila jsem, že městům spíš sluší čb.

      Vymazat
  6. Lezarts

    Krásné záběry!
    Obdivuji a tiše závidím všem, které neskolí mořská nemoc! Jedna cesta po moři mě tak zničila, že jsem se zařekla už nikdy na moře lodí!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maličko se to pohupovalo, vlnky nějaké byly, ale nic významného, to už jsem zažil důraznější pohoupání. Naštěstí mořskou nemocí netrpím, ale pamatuju se, že jednou jsem byl na houpající se lodi, která na volném moři vypnula motory a to pak nebylo příjemné ani mně, který má laskavé pohoupání docela rád :-).

      Vymazat
  7. Krásné fotky!

    Při popisu těch sardinkových kajut jsem si říkala, že bych asi taky patřila k těm ponocujícím na palubě :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to já bych radši byla ta olejovka :-) Ale měl bys rozhodně body za kolegialitu - kdybych se pokoušela spát a někdo mi tam ve čtyři ráno začal lézt přes hlavu... nu, radši si to ani nebudu představovat :-)
    Děti, co se dívají na oblaka, mě moc pobavily. A ta poslední fotka vypadá jako dokument z Letnic!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě! Říkal jsem si, že ti lidé mi nic špatného neudělali, tak mám vůči nim určitou odpovědnost. Třeba tu, abych jim nevnukl lezením přes hlavu ve čtyři hodiny ráno špatné myšlenky, které by pak tížily jejich svědomí :-).

      Vymazat
  9. Kdysi jsem spal v Praze v botelu Albatros, ale pokud si vzpomínám, byly tam kajuty jen pro dvě sardinky :).
    A zkušenost mám také z lůžkového vlaku do Košic, ta mě ale vůbec nenadchla, proto jsem tam pak už vždy jel jen autobusem.
    Průmyslová část Benátek je opravdu menším šokem, ale přinejmenším někde tu elektřinu vyrábět musejí.
    Průhled od vnitřního prostoru lodi je velmi působivý, připomněl mně trochu záběry z filmů Karla Zemana, myslím, že jeden se jmenoval Vynález zkázy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsem spal leckde a opravdu nepotřebuju ke štěstí velký luxus, stačí mi, když svým spánkem nebo věcmi souvisejícími pokud možno nikoho dalšího neobtěžuji. A před lůžkovým vlakem (který jsem si vyzkoušel jednou při cestě do Popradu) taky dávám přednost autobusu :-).

      Vymazat
  10. Petře, nádherné fotky. 👍👍👍 Ona i ta Marghera se svými rafineriemi má své kouzlo. 😀
    Také bych nechtěla být olejovkou v krabičce a raději bych strávila noc na palubě, tedy pod širým nebem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pod širým nebem to tentokrát bylo jen pro opravdu drsné Vikingy, protože palubu bičovaly proudy deště a byl takový vichr, že jsem se musel přidržovat zábradlí, aby to se mnou nepraštilo o zem. Tedy vlastně o plech :-).

      Vymazat
  11. Petře, bedlivě to tady sleduji a rozhodně na zájezdu zase půjdu raději do historických Benátek, než těch průmyslových, to bych stejně tak mohla zůstat v Nerátkách, ( nebo Počáplech).
    Podezírám tě, žes zůstal celou noc poblíž nějakého bytelného záchranného člunu. Co kdyby?
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani ne. Sice jsem neplavec, ale svým způsobem fatalista :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.