Už jsem minulý týden psal o tom, jak je můj odjezd na letošní athénský maratón pěkně spojen s jedničkami. Letět jedenáctého jedenáctý roku 2011 na svůj jedeáctý maratón a ještě k tomu přesně v jednu hodinu odpoledne, to už z pohledu numerologů musí vypadat skoro magicky. Jedniček je v tom požehnaně a přidám-li neskromně skutečnost, že i já jsem bezesporu jednička (těm čtenářům, kteří se teď při čtení projevu tak nehorázné pýchy otřásli hnusem, doporučuji podívat se do Wikipedie na heslo "ironie", případně - když přece jedu do Řecka - řeckou verzi "eironeia"), je zřejmé, že můj podzimní výlet do Athén nebude rozhodně nudný.
Snad proto, že kolem mne dnes létá tolik jedniček (na letiště jsem dorazil stylově v 11:11) rozhodly se síly vládnoucí současnému světu, že některé jedničky vezme zpět, aby jich nebylo přehnaně mnoho. "A když odlétám v jednu hodinu, stihnu během padesáti minut v Mnichově přípoj?" zeptal jsem se na letištní přepážce. Pán na mne smutně pohlédl a oznámil mi, že jedniček už bylo pro dnešek dost a že v jednu hodinu rozhodně nepoletím, protože letadlo má zpoždění už teď a to ještě ani nedosedlo na ruzyňskou plochu. Posléze jsem zjistil, že když vše dobře dopadne, budu startovat z Prahy přibližně ve stejnou dobu, jako bude odlétat můj athénský spoj z Mnichova. Nepřeskočím-li z letadla do letadla ve vzduchu, jak by to jistě hravě dokázal třeba Bruce Willis, i kdyby ho probudili o půlnoci, zatímco já ani v rozpuku slunečného dne a rozebdělý ne a neskočím, je dost pravděpodobné, že v Mnichově budu nucen na letišti nějakou dobu posečkat, dokonce i pokud budou řečtí piloti, letušky a dispečeři dnes jakousi blahou shodou okolností v práci. Škoda jedné jedničky; poletím tedy místo v jednu až v půl třetí. Snad z Mnichova ještě do Řecka něco poletí večer.
----------------------
Letíte-li z Prahy do Mnichova, je to, jako byste jen vyrazili do vedlejší vesnice přes kopec. Než vstoupáte vysoko nad mraky, už abyste zase začali klesat. Vlastní let trval ani ne tři čtvrtě hodiny, ale zpoždění bohatě stačilo, aby mi přípoj uletěl. To jsou pořád všichni samá stávka, a když by konečně člověk potřeboval, aby lidé od letadel stávkovali aspoň hodinku, jako na potvoru všichni pracují jako mourovatí.
Na druhou stranu si vůbec nemůžu stěžovat. Zatímco mně by měla ještě dnes letět do Athén dvě letadla, moji spolucestující chtějí letět do celého světa - do Washingtonu, do Los Angeles, do Tokia… Vzpomínám si na září, jak bych byl při své cestě do Tokia z takového zpoždění nervózní a je mi těch lidiček líto. Jako odškodnění za způsobenou újmu dostáváme tabulku čokolády a skoro všichni si obratem obalujeme svoje nervy. Když vystupujeme z letadla, jsme vmžiku obkrouženi dodávkami a auty, před kterými stojí řidiči s velkými cedulemi s napsanými destinacemi. Kdo svoji cílovou stanici na cedulích najde, má vyhráno, protože autíčka ho zavezou rovnou k příslušnému letadlu. Athény svou dodávku ani ceduli nemají, což je neklamné znamení, že letadlo už odstartovalo.
"Ano, bohužel, vaše letadlo je už pryč, potvrdila lufthansová paní za přepážkou. "Příští let je sice již plně obsazen, ale let před osmou hodinou večer má ještě pár volných míst." Asi nevypadám moc nadšeně, i když se snažím. Když půjde vše dobře, kolem půlnoci budu v hotelu. A to jsem odmítl letět přímým spojem Praha - Athény jen proto, že bych přiletěl do Athén až kolem druhé hodiny v noci. S přestupem to bude lepší, ano!
Když jsem volal do athénského hotelu, aby byli tak laskavi a neprodali můj pokoj v mezidobí někomu jinému, protože kolem půlnoci určitě přijedu, ani se nedivili. Asi nějaká stávka, ne? Byli by ti Češi divným panárodem, kdyby si taky občas nezastávkovali, i když do řecké kvality mají zatím jistě daleko. Měl jsem pocit, že na mě recepční po telefonu spiklenecky pomrkává.
Otevřel jsem si internet a zjistil, že podle předpovědi počasí by měla být v Athénách v neděli při maratónu kromě zcela nejedničkového deště nejvyšší teplota 11 Celsiových stupňů a nejslabší vítr 11 m/s. Brrrrrrr!!!
A pak že jedničková smršť pomalu odeznívá!
-------------------
Po čtyřech hodinách čekání na mnichovském letišti jsem tentokrát letadlo s dostatečnou rezervou stihnul. Celý let byl pohodový, jen závěr byl spíš pro milovníky adrenalinu a horské dráhy. Ono ostatně letadélko vždycky trochu drnčí nebo se třese, když se prodírá dolů skrze mraky nad cílovým letištěm. Dřív mi to vadívalo, ale pak jsem našel psychologickou obranu: Přece před normální železniční stanicí (aspoň v Čechách, o Japonsku teď chvilku nebudeme mluvit, ano?) to přece taky vždycky trošku hází na výhybkách. Čím větší stanice, tím víc výhybek a tím víc to hází. Pak se ale jízda uklidní, protože k nástupišti vlak dojede už po rovné koleji. A podobné je to v letadle. Jak se dostanete pod mraky, konec bývá taky klidný. Jen ty oblačné výhybky! Ale je fakt, že od té doby, co jsem tuhle analogii odhalil, jsem při přistávání mnohem klidnější. Člověk prostě dokáže sám sebe opít rohlíkem.
Athény jsou asi moc velké letiště, protože výhybek tu bylo tentokrát nepočítaných. Docela velké letadlo při přistávání nedrnčelo ani se netřáslo, ale házelo sebou ze strany na stranu jako při rodeu, a občas se zhouplo jako velká pouťová houpačka. Někteří lidé to hodně špatně snášeli, různě syčeli, brumlali, kroutili hlavami, zapírali se o sedačky před sebou a někteří si i zavýskli. A horská dráha tentokrát neskončila na výhybkách, ale trvala až do úplného dosednutí a ještě těsně nad přistávací drahou jsme se několikrát pěkně zhoupli. Není divu, že cestující přijali šťastné dosednutí s úlevou doprovázenou silným potleskem, což na regulérních linkách nebývá až tak často k slyšení. Až po výstupu z letadla jsme pochopili, kde se tu ty "výhybky" vzaly, když nám málem podrazil nohy silný vichr. A to má do neděle ještě zesílit!
Když jsem po dlouhé cestě zazvonil u vchodu hotelu Philippos kousek pod Akropolí a prakticky vedle nového moderního Muzea Akropole, bylo už daleko po půlnoci. Nebo přesněji řečeno, byla skoro jedna hodina. Jak jinak v jedničkovém dni.
Doufám, že mi i tuhle poslední jedničku v žákajdě dnešního dne přiznáte. Snad tolik nevadí, že už je teď po půlnoci, a tedy vlastně dvanáctého.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.