Těžký život náhradníka

K náhradníkům mám z čistě osobních specifických důvodů velmi kladný vztah a dokážu se do jejich role dobře vcítit. Když je vidím, jak dychtivě čekají na svou příležitost, na pokyn trenéra, režiséra či stranického předáka, povzbuzuji v duchu jejich trpělivost a držím jim palce, aby jejich šance nepřišla až v souvislosti s něčím nepříjemným - třeba když primabalerína neubrzdí svůj pohyb a skončí v orchestřišti vpletena do plechové změti pozounů, hráče odnesou ze hřiště s kolenem vyvráceným do nepřirozeného úhlu, nebo když řečník na stranickém sjezdu nezkrotí své vášně, spadne i s vratkým řečnickým pultem z vysokého pódia a omdlí po tvrdém dopadu hlavou na svoji vlastní zaťatou pěst.  

Když připravuji nějakou výstavu fotek, mám vždycky v záloze i několik náhradníků, to kdyby se ukázalo přímo na místě, že některá z fotografií "základní sestavy" se přímo na place necítí dobře, nebo si s výstavním prostorem z nějakého důvodu nerozumí, což se může snadno stát a bez praktického vyzkoušení se to nedá předem odhalit. Po výstavě na dobřichovickém zámku v roce 2018 mi tak zůstalo několik náhradníků, které jsem už v expozici neuplatnil. Nevadí, třeba je použiju příště, řekl jsem si, a oni smutně usedli zpět na pomyslnou lavičku náhradníků. Po dvou letech jejich čas opravdu většinou přišel na letošní trojici výstav. Jenže... 

 

Jenže jednu z fotek, která takhle na poslední chvíli vypadla ze zmíněné sestavy, jsem neuplatnil ani letos v červnu na výstavě Třicet tváří světla, protože se na stěny foyeru Divadla Horní Počernice už prostě nikam nevešla, takže jsem ji jako jedinou ze 33 snímků musel zase odvézt domů, a do třetice všeho špatného vypadla ze širšího výběru i na plzeňské výstavě Exploze, reflexe a víry. Jen si to představte: Třikrát ji - natěšenou - vezmete na instalaci do různých výstavních sálů, třikrát ji užuž necháte rozcvičit a třikrát ji odtud zase potupně nesete zpátky. Potřetí už se na mě dívala opravdu vyčítavě. "Ty snad proti mě něco musíš mít, jinak to není možné!"

 

Kdepak, nemám. Naopak, tenhle záběr mám moc rád, protože pro mě soukromě hodně znamená, i když se podstata té emoce jen obtížně přenáší na jiné lidi. Opravdu jsem měl dobrou vůli, ale vždycky z toho nakonec z nějakého důvodu sešlo. Fotka se jen trpce pousmála. Dobrá vůle je pěkná věc, ale sama na moc nestačí.  

 

Do výstavní kolekce pro mou současnou expozici Jedním obrazem, jednou větou (2018 - 2020) (pro zájemce přidávám odkaz na kompletní výstavní e-katalog), která je instalovaná už od konce srpna na dobřichovickém zámku, se tentokrát tento můj věčný náhradník nedostal vůbec, protože je o něco starší než dva roky slibované v názvu výstavy. "Takový hnusný ageismus!" prsknul mi do tváře se smutnou bezmocí vůči takovému bezpráví. "Těžko si to nebrat osobně: Sám jsi to zpoždění zavinil a teď se na ně vymlouváš, pokrytče!" V sobotu mi oficiálně vypršel i prodloužený termín mé výstavy, která je poslední čtyři týdny kvůli epidemii koronaviru pro návštěvníky zavřená, takže bezmocní kvůli nepřízni okolností jsme teď vlastně oba.

 

"Tak co, dostanu už teď konečně tu svou objednanou Půlnoční řeku?" pozdravil mě můj dobřichovický soused, který si Berounku vyfocenou loni o velikonoční půlnoci ve svitu měsíce (kdo by si pomyslel, že za rok a půl se něco takového kvůli nočnímu zákazu vycházení nebude smět?!) na výstavě vyhlédl, zamluvil a už od léta se těší, až si ji bude moct koupit a pověsit u sebe v domečku. Kdybych výstavu neprodloužil, už by se z fotky šest týdnů těšil, ale je dosud trpělivý. Těžko bych mu teď vysvětloval, že jsme výstavu po dohodě s městem prodloužili až do konce roku, i když vystavené fotky nemůže za běžných okolností nikdo spatřit, to by vypadalo jako výmluva. Fotku jsem mu slíbil a svůj slib bych měl dodržet; ostatně, není zas tolik lidí, kteří jsou ochotni si moje autorské tisky za ne úplně zanedbatelné peníze koupit, tak si to s nimi logicky nechci rozházet.   

Půlnoční řeka (2018) - fotka snímaná dlouhou expozicí ve světle velikonočního úplňku na Berounce kousek za Dobřichovicemi. K mému překvapení jedna z návštěvníky nejlépe přijímaných fotografií. Původně jsem s ní do dobřichovické výstavní kolekce vůbec nepočítal, ale po nečekaném úspěchu u diváků předchozí výstavy Třicet tváří světla jsem ji do sestavy přidal a mezi návštěvníky výstavy dostala opět největší počet hlasů v soutěži o "fotku podle vlastního výběru". Na barvách měsíčního světla je nejspíš něco uhrančivého.

 

A tak jsem chvíli přemýšlel, jak se s aktuální situací vyrovnat se ctí, až jsem to vymyslel: Rezervovanou Půlnoční řeku prostě pokradmu vyměním za svého "věčného náhradníka". Pravděpodobnost, že se brána výstavy ještě do Vánoc otevře, je sice minimální, ale kdyby se to stalo, na první pohled nebude žádná z fotografií chybět. Soused se bude doma radovat z Půlnoční řeky a můj náhradník - Zárodek světla - konečně pozná, jaké to je být součástí opravdové výstavy. Bude to sice jen na chvíli a pro několik odvážných očí, ale pořád je to přece lepší, než být zavřený v tmavých deskách na stole mého dobřichovického obýváku, ne? Vždyť i náhradníci mezi fotbalisty se dostávají na hřiště někdy jen několik minut před koncem zápasu. I to se počítá.  

Zárodek světla (2017) - malé vodní víry na Studeném potoce pod Vysokým vodopádem v Jeseníkách. Řekl bych, že právě takhle může vypadat "světlo v prenatálním stavu", tedy před tím, než se rozběhne ze samoty hor po proudu potoka posvítit lidem do údolí. V době pořízení, tedy v červenci 2017, to pro mě bylo symbolické zobrazení toho, na co jsem tou dobou nejvíc myslel, a o to víc mě mrzelo, že jsem fotku uvrtal do té opakované náhradnické role. Všechny podstatné okolnosti vzniku fotky se do stručné výstavní popisky stejně nevejdou a je to jen dobře.

Podnikl jsem tedy v neděli po vzoru dávných lapků loupeživou výpravu na zavřený dobřichovický zámek. Připouštím, pan správce mi můj nájezd výrazně ulehčil, protože mi zámek i výstavní sál odemkl, takže jsem nemusel použít úskoky okoukané z francouzských romantických filmů, kde různí "žánmaraisové" a "fanfántulipánové" úspěšně dobývali opevněné hrady a zámky jak na běžícím pásu. 

 

Takhle spořádaně to ve výstavním sále vypadalo před loupeží.

 

Během čtvrt hodinky jsem fotografie vyměnil, přidal jsem novou popisku i novou titulní "jednu větu", a ještě jsem doplnil malou červenou kartičku s vysvětlením, proč k výměně fotky došlo, a s QR kódem, přes který je možné si aspoň na mobilním telefonu zobrazit a prohlédnout původní fotografii. Pokud virus dovolí a dveře sálu se ještě do konce roku otevřou pro návštěvníky (i když tomu sám moc nevěřím), snad tedy nebudou ukráceni na svých diváckých právech.

 

Pan správce se pak z legrace pokusil přijít na to, co jsem na výstavě změnil, a - přestože složení výstavní kolekce zná po několika měsících koexistence s fotkami skoro líp než já - k mé velké radosti na to nepřišel. Vypadá to tedy, že úprava nijak podstatně nenarušila ducha výstavy, naopak - je tam teď o jednoho celkem roztomilého "dušíka" v podobě maličkého zárodečného zavinutce víc :-).

 

Obraz Půlnoční řeka už ode dneška zdobí sympatický byt svého nového majitele. No a můj "věčný náhradník" snad bude konečně spokojený, že přišel i jeho čas. Schválně, kolik diváků ho asi v jeho nové, doslova vyčekané roli do Silvestra spatří?

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dalšího nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se zase brzy na shledanou.