Román, který se stal literární esencí československých událostí z roku 1968 a který zajistil Milanu Kunderovi nesmrtelnost jako světově proslulému literátovi, vyšel v roce 2006 po čtvrtstoletí od napsání (na přelomu let 1980 a 1981 již ve Francii) poprvé v zemi, o níž pojednává. Konečně! Česky byl román napsán i vydán v roce 1985 u manželů Škvoreckých v Torontu a ke mně se dostal kdysi dávno v poločitelném strojopisném podomním opisu na jeden jediný den, který opravdu nestačí, aby se čtenář s knihou vypořádal tak, jak zaslouží (jak čtenář, tak i kniha).
Příběh je vystavěný kolem ústřední dvojice Tomáše a Terezy, kteří jsou každý z jiného těsta, ale kteří spolu přece jen dokáží žít v neustálém kolotoči hledání a potvrzování vzájemné lásky a obav o ni. A v románu je pravá láska bez výjimky potrestaná smrtí, Tomáš i Tereza nakonec umírají v autě, i když samotná jejich smrt není přímou součástí vyprávění.
Román je mnohovrstevnou analytickou sondou do života přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20.století. Dobové politické peripetie tvoří aktivní pozadí celého děje, čas od času vystoupí i do popředí, popřehazují "šachové figurky" a opět ustoupí, primárně jde ovšem pořád o román o lásce a vztazích mezi lidmi. Prostředí možná mnoho prvků děje podmiňuje, přesto není dominantní.
Tereza po celou dobu pochybuje o Tomášově lásce, cítí se být ohrožována Tomášovými milostnými avantýrami, které jsou ale pro Tomáše úplně jiným typem vztahu ("milovat se může s mnoha ženami, ale spát v posteli může jen vedle jedné ženy, vedle té, kterou doopravdy miluje"). Tereza svou obavou vlastně Tomáše spoutává - i v jiných ohledech než v lásce. Ona je nakonec hlavním důvodem, proč se i Tomáš do okupovaného Československa vrací z Curychu, kde měl výborné pracovní perspektivy jako lékař. Tereza v cizině nedokáže žít, navíc zjistí, že ve Švýcarsku žije i dávná Tomášova milenka Sabina, takže Tomáš Tereze občas uniká. Oba se tedy nakonec vracejí domů a Tomáš postupně z politických důvodů jako člověk mediálně exponovaný v průběhu "pražského jara" odchází z kliniky na místo venkovského lékaře a nakonec je nepřímo donucen zcela odejít ze zdravotnictví a stane se umývačem oken a řidičem.
Tereza propadá výčitkám, že požaduje od Tomáše přílišnou oběť:
"Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje, volala ho tak dlouho, až se teď ocitl zde: šedivý a unavený s polozmrzačenýma rukama, které už nikdy nebudou moci uchopit skalpel… Můj bože, bylo opravdu třeba dojít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?"
A Tomáš přijímá tuto porážku a vyrovnává tak úplně na konci knihy (a na konci jejich života) jejich původně nevyvážený vztah:
"Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš žádné poslání."
Celý děj má konotace filosofické - nade vším se klene myšlenka a omezenost neopakovatelnosti života - i hluboce etické - zejména tlak na odvolávání názorů a stanovisek po srpnu 1968. A běžní lidé se těšili z toho, že i silní podléhali, protože to byl odpustek i pro jejich vlastní osobní zbabělosti a zbabělůstky. Tomášova povaha však nebyla zvyklá ustupovat, snad ani ne z principiálních důvodů, snad jen kvůli obyčejným vztahům s obyčejnými lidmi.
Svět je rozdělen do většinou jednoduchých protikladů, není však zřejmé měřítko, co je pozitivní a co negativní. Je pozitivní tíha nebo lehkost? Parmenidés odpovídá, že lehkost, Kundera se přiklání k Nietschemu a Parmenidovi oponuje. Tento princip má možná nečekaně velký přesah do 21.století, kdy "lehkost bytí" začíná být trendem vyspělého světa. To ovšem Kunderovi avizuje nebezpečí: Je-li lehkost negativní a vyvažující tíha odstraňována, neumožní to uvolnění negativní energie "nahromadění lehkosti" a neohrozí to snad civilizaci víc než věčné těžké boje o živobytí?
Pracovní titul románu byl původně "Odejít" a poté "Planeta nezkušenosti", nakonec se ustálil na filosofickém názvu "Nesnesitelná lehkost bytí". A podle autora, který je pověstný svou pedantičností při revizi svých starších děl, jde o vydání "definitivní", protože on už nebude mít možnost se ke knize v kritické reflexi znovu vrátit.
"Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mne stejně děsí: Každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem já sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice, hranice, za kterou končí moje já, mne přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět."
V roce 1985 byl podle Kunderova románu natočen stejnojmenný americký film (např.Terezu hraje slavná Juliette Binocheová). Kundera je k filmu celkem nemilosrdný:
"Film má s duchem románu pramálo společného, i s duchem postav. Po této zkušenosti nepovoluji už žádné adaptace svých románů či novel."
Film jsem viděl a i když je to film celkem zajímavý (pro české diváky např.i tím, jak se američtí filmaři pokoušeli nahradit tehdy nemožné natáčení přímo v Praze), s názorem autora musím souhlasit.
Já jsem knihu dostal těsně po vydání jako vyžádaný vánoční dárek a přečetl ji poprvé "rychle", abych si po létech osvěžil dějové peripetie, a podruhé "pomalu", abych postupně a klopotně objevoval nejen obsah, ale i jeho význam, možné autorovy záměry, protože autor jako Kundera nedělá nic jen tak mimochodem; každá věta, každé slovo má své místo a svůj zřetelný - i když často mnohoznačný - smysl. Zpočátku jsem si jen těžko zvykal na strohý analytický styl vyprávění, ale román mne svou pevnou strukturou stále víc vtahoval a nakonec jsem ho přečetl skutečně s neobyčejným gustem, myslím, že za to doopravdy stojí, i když k některým pasážím mám jako čtenář výhrady, protože si myslím, že zdržují a rozbíjejí rytmus, ale autorovi na nich z nějakých důvodů mimořádně záleží.
Výborná kniha, i když z dnešního pohledu již skoro historická, pokud jde o kontext, ale stále moderní a současná, pokud jde o téma mezilidských vztahů a partnerské lásky. A žádné "nesnesitelně lehké čtení".
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.