O starých podpisech

Nedávno jsem doma trochu uklízel a z jedněch starých desek na mne vypadl list papíru.
Mnou podepsaný list papíru. Nebylo by na tom asi nic divného, kdyby na papíru byl nějaký text a podpis by byl jeden; to už tak prostě občas bývá, že jsme nuceni - ve společnosti, kde vyřčené slovo skoro nic neváží a nikdo si z něho moc nedělá - zatěžkat zapsanou éterickou skutečnost vahou podpisu. Ale na papíru nebyl žádný text a co víc - toto informační vakuum bylo stvrzeno asi šedesáti mými podpisy. A nebyl jeden jako druhý, ani zdaleka ne. Na začátku se podpisy zásadně lišily, tolik, že jsem skoro pochyboval, že jsem byl kdysi schopen něco takového vyprodukovat. Nebylo pochyb - držel jsem v ruce list papíru, na kterém jsem si jako lehce vzrostlé pubertální dítě kdysi trénoval, jak bych se rád podepisoval, a hledal jsem tu správnou kýženou podobu, aby to - podle mého tehdejšího názoru - vypadalo pěkně a energicky, aby jméno bylo ještě rozpoznatelné, ale už bylo na pomezí čitelnosti, protože určitá míra nečitelnosti přece k podpisu patří, aspoň u pořádného dospělého by to tak být určitě mělo.

 

Připadal jsem si jako archeolog, jako Jean-François Champollion, který poprvé dostal do rukou otisk Rossetské desky. Co se asi z tohoto nálezu dozvím? Viditelně jsem nejvíc experimentoval s  iniciálou V: Mám ji udělat stroze tiskací nebo mám nasadit ladným dlouhým obloukem odkudsi z hlubiny pod řádkou? A jaký má mít sklon? Má stát rovně a pevně jako hluboko zapuštěný staletý dub, nebo má být vstřícně nakloněná směrem do optimistické budoucnosti? A jak mají být do podpisu začleněny čárky? Mají být ostrými solitéry přísně z nadhledu dozírajícími jako dva drábové na správnou podobu podpisu, nebo mají být do podpisu včleněny jako jeho součást, takže bude jméno o něco kudrnatější?

Bylo vidět, že několikrát jsem v průběhu "vymýšlení" podpisu odkvačil do uliček, které se ukázaly jako slepé. Neprošlo třeba závěrečné ká přitlučené na konci úsečným hřebíkem k řádku, asi aby podpis nemohl nikam uletět. Neprosadila se ani snaha učinit se pro ostatní zajímavějším díky vyumělkovanému sklonu celého jména na opačnou stranu, než bývá běžné, tedy doleva (další důkaz, že doleva mi to prostě nikdy moc nešlo!) Jednak to nebylo nic pěkného na pohled, jednak jsem se na takový podpis musel moc koncentrovat, protože přirozenost mi sklon písmen násilím obracela. Ale tyhle excesy trvaly vždy jen krátce a po několika pokusech jsem se vždy pokorně vrátil k normálnější podobě, kterou se mírně dospívající pravá ruka nezdráhala použít.

Asi od třicátého podpisu se jeho podoba ustálila, jako kdybych už už byl se svou signaturou spokojený. Jako by už byl podpis dostatečně umělecký a tajemný, ale ještě zůstal při zemi a byl trochu násilím krocený do skromnosti. Ladil jsem už jenom drobnosti - jak správně propojit (nebo oddělit?) měkké í, jak dlouhý má být závěrečný "ocásek", jak mohutná má být horní klička u posledního písmena… Bral jsem to vše mimořádně poctivě a podpisy i dnes vyzařují nadšení z toho, že jsem - jak jsem se domníval - našel ten správný konečný tvar, minimálně pro celý zbytek života. Posledních deset podpisů bylo pěkně jeden jako druhý, jako jednovaječná desaterčata. To už byl jen obyčejný trénink, aby se nový podpis dostal "pod kůži".

I teď po mnoha letech je vidět, jak jsem se svým počínáním byl stále spokojenější a na konci definitivně spokojen, a jak postupně rostlo moje sebevědomí. "To je panečku podpis!" volají do světa sešikovaná jména, až z těch všech natěsnaných a natěšených Vápeníků jde s odstupem trochu strach. Jak by člověk s takovým podpisem mohl nevynikat? Jak by mohl zůstat průměrný? Člověkem s takovým originálním podpisem prostě musí být každý fascinován!

Usmívám se zpětně nad svou dávnou neskromností, chápu ji a je mi i s odstupem sympatická, i když samozřejmě dospěláckému pěstěnému nosu dost zavání po blbosti. Ale není pěkné se umět nechat okouzlit - jsou-li poctivé - vlastními minulými úlety? Pokud už nám nemůžou ublížit, můžou nás třeba zajímavě inspirovat. A tak mě napadlo, že by nebylo marné dát si dohromady pěkně chronologicky ukázky vlastního podpisu z různých období, sestavit si třeba dvacítku podpisů pěkně popořadě a díky moderní technice je soustředit na jediný papír. Samostatně, osvobozené od tíhy více či méně závažných listin a sdělení, které podpisy svými kličkami stvrzují. A prohlédnout si ten letmý průřez životem, který je tak průzračný, že člověk ani nemusí být studovaným grafologem, aby našel spoustu zajímavostí a souvislostí, aby se při té inventuře občas zasmál a občas třeba taky zasmušil.

Řekněte sami: Až tohle všechno jednou definitivně nahradíme filištínsky zakryptovaným stádem jedniček a nul v elektronickém podpisu, nebude nám něco chybět? Třeba jen to, abychom si takové podpisy mohli jednou při nějaké příležitosti seřadit podle času, prohlédnout si je a zamyslet se, jestli o nás ta posloupnost taky nějak vypovídá. A budeme stát s otazníkem v očích před tím zašifrovaným poselstvím a místo košatého rozjímání budeme třeba jen zbytečně uvažovat, jestli se víc podobáme jedničce anebo nule.

V tomhle srovnání dávám vždycky přednost neumělým ručním kudrlinkám, a to klidně podepíšu! Aspoň se podívám, kolik z toho mého vymazleného starého podpisu v tom dnešním ještě zbývá.